Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 445/2000Nález ÚS ze dne 04.10.2001Celní úřad - povaha výzvy k zaplacení celního dluhu ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDaň
rozhodnutí meritorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/24 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.445.2000
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32, § 73


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 445/2000 ze dne 4. 10. 2001

N 142/24 SbNU 21

Celní úřad - povaha výzvy k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelky obchodní společnosti O. s.r.o., proti usnesení

Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze dne 31. 3.

2000, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze

dne 31. 3. 2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 25. 7. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2000. Návrh směřoval proti usnesení

Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 82/2000-8, ze dne 31. 3.

2000, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního

ředitelství v Plzni, sp. zn. 11004/1-2069/3/99, ze dne 20. 1.

2000, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava, č.j. 7434/99, ze dne 30. 8.

1999. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím

porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo tak

k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30

Ca 82/2000, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového

materiálu a tvrzení navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že Celní

úřad ve Folmavě vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99 výzvu

ručitelovi (navrhovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka pana P. K. Touto výzvou byla navrhovatelce uložena

povinnost uhradit celní dluh ve výši 313.822,- Kč, neboť dlužník

tento dluh v zákonem stanovené lhůtě neuhradil a navrhovatelka za

něj poskytla Celnímu úřadu ve Folmavě záruku ve výši 500.000,- Kč.

Odvolání navrhovatelky, v němž namítala neplatnost záruční

listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství

v Plzni podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě

daní a poplatků"), zamítnuto.

K žalobě navrhovatelky na přezkoumání uvedeného rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni rozhodoval ve věci Krajský soud

v Plzni, který shora označeným usnesením řízení zastavil. Své

rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní

rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") z přezkumné činnosti soudů

vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se

nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného,

ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí

obecný soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištění, že

navrhovatelka se v záruční listině ze dne 28. 5. 1999 zavázala

společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše

500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu

jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu ve Folmavě

o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo navrhovatelce doručeno

dne 28. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala

práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Navrhovatelky

tedy zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve

smyslu ustanovení § 254 až § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celní

zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon").

Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté,

co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení,

vyzval ručitelku k zaplacení splatného nedoplatku ve výši

313.822,- Kč, vyzval ji tedy ke splnění povinnosti, vyplývající

z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí, uvedl

Krajský soud v Plzni, není proto rozhodnutím ve věci vyměření cla,

vydávaným na základě § 11 odst. 1 písm. b) celního zákona, neboť

správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením

celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil

povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost

celní dlužník nesplnil, nastoupilo místo řízení nalézacího řízení

vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla podle § 11 odst.

1 písm. h) celního zákona. Podle § 320 písm. b) celního zákona se

vymáhání celních dluhů řídí zákonem o správě daní a poplatků.

Uvedený předpis v § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu

provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě

celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde

o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,

jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak

učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této

náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.

Uvedená výzva je podle závěru obecného soudu procesním rozhodnutím

a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této

fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se ručitel vyzývá, aby

uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu

ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je

existující ručitelský závazek. Uvedené dovozoval soud z naprosto

shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení jako

jeden z druhů zajišťovacích závazků má vždy akcesorickou povahu,

nemůže tedy existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost

plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy

dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh

proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla

již nesplněním povinnosti dlužníka. Rozhodnutí Celního ředitelství

v Plzni, uzavřel Krajský soud v Plzni, se proto mohlo dotknout jen

procesních práv navrhovatelky.

Navrhovatelka v podaném návrhu, směřujícím proti uvedenému

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jednak namítá, že od samého

počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které

byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž tuto

neplatnost zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu. Záruční listina byla podle tvrzení navrhovatelky

podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou, která překročila meze

svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska navrhovatelky

pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a občanského zákoníku). Dále

navrhovatelka nesouhlasila se závěrem soudu, podle kterého je

výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním

rozhodnutím. Navrhovatelka uváděla, že podle § 320 písm. b)

celního zákona se na celní řízení s výjimkou některých ustanovení

vztahuje zákon o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je

i § 57 odst. 1, 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků, který proto

nelze na celní řízení aplikovat. Podle názoru navrhovatelky je

nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu

charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava

obsažená v § 303 až § 312 obchodního zákoníku. Považuje proto za

nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla

přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt

je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní

soud napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni

jako účastník řízení. Ve vyjádření Krajský soud v Plzni uvedl, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé

o.s.ř., přičemž soud nadále trval na svém názoru, že v dané věci

se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle § 248 odst. 2

písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního

soudnictví. Uvedené právní úprava však neznamená, že by

navrhovatelka byla zkrácena v právu na soudní ochranu, protože

této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II.

části o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp.

§ 451 a násl. občanského zákoníku, jak ostatně uvedl ve svém

rozhodnutí. Dále zdůraznil, že správní orgány neposuzovaly věc

podle ustanovení § 57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle

§ 73 tohoto zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh

zamítl.

Celní ředitelství Plzeň se jako vedlejší účastník svého

postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy

navrhovatel dodatečným podáním ze dne 2. 10. 2001 a účastník

řízení přípisem ze dne 25. 9. 2000 vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a takto i vzhledem k tomu, že

Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další

objasnění věci a proto od něj v dané věci upustil.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí

obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat

dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací

činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen

tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl

stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a povinnosti

chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem

domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst.

1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející a dospěl k závěru, že návrh je opodstatněný.

Ze spisového materiálu, jak výše uvedeno, zjistil Ústavní

soud, že navrhovatelce byla zaslána výzva ručiteli k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka pod č.j. 7434/99, ze dne 30. 8.

1999, kterou byla vyzvána s ohledem na její prohlášení o ručení ze

dne 28. 5. 1999 (záruční listina) k zaplacení uvedeného nedoplatku

ve lhůtě 10 dnů od obdržení výzvy. Výzvu vyhodnotil krajský soud

jako výzvu učiněnou rovněž podle ustanovení § 73 zákona o správě

daní a poplatků a mající proto charakter procesního rozhodnutí.

Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny

a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou

věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Obecný soud vycházel z názoru, že výzva učiněná celním

orgánem ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,

určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek

v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve

lhůtě náhradní, je první procesním krokem orgánu provádějícího

vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud

lze zcela se závěry soudu souhlasit. Obecný soud pak ze shodného

účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní

povahu i této výzvy. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní

ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém -as ohledem na § 320 celního

zákona -iv celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva

jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla

rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však

v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu

před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení

ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem

potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá

povinnost ve smyslu § 32 shora citovaného, nemůže mít, neboť

ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - samotná podstata

institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník

svůj dluh včas a řádně nesplní. Současně však je nutno si

uvědomit, že až výzvou určenou ručiteli se ručitel dovídá o tom,

že dlužník, za splnění jehož povinnosti zaplatit clo převzal

ručitelský závazek, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve

touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost

k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za

dlužníka, který tento dluh v určené lhůtě neuhradil. Tomuto

výkladu napovídá ostatně sám obsah výzvy. Vzhledem k uvedenému je

možno teprve tuto výzvu, a to přes její označení, považovat za

rozhodnutí, vydané ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o správě daní

a poplatků, které se stává v poměru k ručiteli při vymáhání

nedoplatku exekučním titulem, a proto je nutno předmětnou výzvu

hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.

Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením

řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl

znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její

námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ

v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud

jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k uvedenému

proto Ústavnísoud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru