Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 444/2000Nález ÚS ze dne 29.11.2001K zaplacení celního dluhu věřitelem - povaha rozhodnutí celního úřadu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
rozhodnutí meritorní
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/24 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.444.2000
Datum vyhlášení29.11.2001
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32, § 73


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 444/2000 ze dne 29. 11. 2001

N 185/24 SbNU 379

K zaplacení celního dluhu věřitelem - povaha rozhodnutí celního úřadu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 29. listopadu 2001, v ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelky OWS, zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j. 30

Ca 92/2000-8, o zastavení řízení,takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j.

30 Ca 92/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatelka podala dne 25. července 2000 návrh na zahájení

řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 26. července 2000. Návrh směřoval proti

usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 92/2000-8, ze dne

31. března 2000, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti

rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. ledna 2000,

č. j. 11004/1-2069/13/99, kterým bylo zamítnuto odvolání

navrhovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.

srpna 1999. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím

porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo tak

k porušení čl. 90 Ústavy.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Ca

92/2000, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu

a tvrzení navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že Celní úřad ve

Folmavě vydal dne 30. srpna 1999 pod č. j. 7434/99 výzvu ručiteli

(navrhovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana

P. K. Touto výzvou byla navrhovatelce uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 307.773,- Kč, neboť dlužník tento dluh

v zákonem stanovené lhůtě neuhradil a navrhovatelka za něj

poskytla Celnímu úřadu ve Folmavě záruku ve výši 500.000,- Kč.

Odvolání navrhovatelky, v němž namítala neplatnost záruční

listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství

v Plzni podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě

daní a poplatků"), zamítnuto.

K žalobě navrhovatelky na přezkoumání uvedeného rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni rozhodoval ve věci Krajský soud

v Plzni, který shora označeným usnesením řízení zastavil. Své

rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní

rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 občanského

soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z přezkumné činnosti soudů

vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se

nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného,

ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí

obecný soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že

navrhovatelka se zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem

uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti

s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu.

Rozhodnutí Celního úřadu ve Folmavě o bezvýhradném přijetí záruční

listiny bylo navrhovatelce doručeno dne 20. května 1999, přičemž

vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo

téhož dne právní moci. Navrhovatelka tedy zajišťovala závazek

dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení § 254

až § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "celní zákon"). Celní úřad Folmava poté, co

vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta,

kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitelku

k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 307.773,- Kč, vyzval ji

tedy ke splnění povinnosti vyplývající z platného ručitelského

závazku. Napadené rozhodnutí, dle Krajského soudu v Plzni, není

proto rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na základě § 11

odst. 1 písm. b) celního zákona, neboť správní řízení nalézací

bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu

dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního

charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil,

nastoupilo místo řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací,

v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci

vymáhání nedoplatků cla podle § 11 odst. 1 písm. h) celního

zákona. Podle § 320 písm. b) celního zákona se vymáhání celních

dluhů řídí zákonem o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v §

73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího

vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků),

který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut

výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil

splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě

náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty

přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je

podle závěru obecného soudu procesním rozhodnutím a stejný

charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení

ve vztahu k ručiteli, jímž se ručitel vyzývá, aby uhradil

v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení,

když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je

existující ručitelský závazek. Uvedené dovozoval soud z naprosto

shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení jako

jeden z druhů zajišťovacích závazků má vždy akcesorickou povahu,

nemůže tedy existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost

plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy

dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh

proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla

již nesplněním povinnosti dlužníka. Rozhodnutí Celního

}editelství v Plzni, uzavřel Krajský soud v Plzni, se proto mohlo

dotknout jen procesních práv navrhovatelky.

Navrhovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jednak namítá, že od samého

počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které

byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž tuto

neplatnost zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu. Záruční listina byla podle tvrzení navrhovatelky

podepsána v omylu, vyvolaném cizí osobou, která překročila meze

svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska navrhovatelky

pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a občanského zákoníku). Dále

navrhovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého je výzva

k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním

rozhodnutím. Uvádí, že podle § 320 písm. b) celního zákona se na

celní řízení s výjimkou některých ustanovení vztahuje zákon

o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i § 57 odst.

1, 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků, který proto nelze na

celní řízení aplikovat. Podle názoru navrhovatelky je nutné na

projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru

celního řízení nejbližší, a to je právní úprava obsažená v § 303

až § 312 obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že

výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo

hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena

povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je

zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí

- výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán

exekuční titul. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud

napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal dne 15. října 2001 vyjádření

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Uvedl v něm, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé

o. s. ř., přičemž soud nadále trval na svém názoru, že v dané věci

se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle § 248 odst. 2

písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku

správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by

navrhovatelka byla zkrácena v právu na soudní ochranu, protože

této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II.

části o. s. ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp.

§ 451 a násl. občanského zákoníku, jak ostatně uvedl ve svém

rozhodnutí. Dále zdůraznil, že správní orgány neposuzovaly věc

podle ustanovení § 57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle

§ 73 tohoto zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh

zamítl.

Celní ředitelství Plzeň se jako vedlejší účastník svého

postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků a vedlejších účastníků od ústního jednání upustit,

nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu,

že navrhovatel podáním ze dne 8. října 2001, účastník řízení

přípisem ze dne 15. října 2001 a vedlejší účastník Celní

ředitelství Plzeň podáním ze dne 10. října 2001 vyjádřili svůj

souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že

Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí

obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat

dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací

činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen

tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl

stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a povinnosti

chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem

domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst.

1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející a dospěl k závěru, že návrh je opodstatněný.

Ze spisového materiálu, jak výše uvedeno, zjistil Ústavní

soud, že navrhovatelce byla zaslána výzva ručiteli k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka pod č. j. 7434/99, ze dne 30.

srpna 1999, kterou byla vyzvána, s ohledem na její prohlášení

o ručení, k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od

obdržení výzvy. Výzvu vyhodnotil krajský soud jako výzvu učiněnou

rovněž podle ustanovení § 73 zákona o správě daní a poplatků

a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který

má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §

248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc rozhodující význam,

Ústavní soud nesdílí.

Obecný soud vycházel z názoru, že výzva učiněná celním

orgánem ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,

určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek

v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve

lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího

vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud

lze zcela se závěry soudu souhlasit. Obecný soud pak ze shodného

účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní

povahu i této výzvy. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní

ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém -as ohledem na § 320 celního

zákona -iv celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva

jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla

rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však

v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu

před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení

ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem

potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá

povinnost ve smyslu § 32 shora citovaného, nemůže mít, neboť

ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - samotná podstata

institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník

svůj dluh včas a řádně nesplní. Současně však je nutno si

uvědomit, že až výzvou určenou ručiteli se ručitel dovídá o tom,

že dlužník, za splnění jehož povinnosti zaplatit clo převzal

ručitelský závazek, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve

touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost

k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za

dlužníka, který tento dluh v určené lhůtě neuhradil. Tomuto

výkladu napovídá ostatně sám obsah výzvy. Vzhledem k uvedenému je

možno teprve tuto výzvu, a to přes její označení, považovat za

rozhodnutí, vydané ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o správě daní

a poplatků, které se stává v poměru k ručiteli při vymáhání

nedoplatku exekučním titulem, a proto je nutno předmětnou výzvu

hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.

Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením

řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl

znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její

námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ

v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud

jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní

soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno [§ 82 odst. 1, odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 29. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru