Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 443/17 #1Usnesení ÚS ze dne 25.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinnéh... více
Věcný rejstříktrestná činnost
pobyt/cizinců na území České republiky
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.443.17.1
Datum podání13.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 77 odst.2 písm.f, § 174a odst.1

500/2004 Sb., § 50 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 443/17 ze dne 25. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 2 Azs 147/2016-30 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 30 A 4/2015-131, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, vedeného Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 30 A 4/2015, se podává, že stěžovatel pobývá na území České republiky od roku 1994 a s platností od 14. 9. 2005 mu bylo vydáno povolení k trvalému pobytu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 46 T 9/2011 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a k vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 11 To 118/2012-11868 byl stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Na základě doplněného dokazování při veřejném zasedání dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění nebyly u stěžovatele splněny s ohledem na skutečnost, že v České republice žije jeho manželka, se kterou vychovává dvě nezletilé děti, z nichž jedno má nastoupit do školy, dále zde žije celé příbuzenství stěžovatelovy manželky. Postup v trestním řízení proti stěžovateli přezkoumával Nejvyšší soud, Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva, před žádným z nich ale stěžovatel neuspěl.

3. V roce 2013 zahájilo Ministerstvo vnitra z moci úřední řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele. Dne 29. 10. 2014 změnil vedlejší účastník řízení k odvolání stěžovatele jeho rozhodnutí ze dne 28. 5. 2013 č. j. OAM-424/14/ZR-2013 tak, že zrušil platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o pobytu cizinců"), a stanovil třicetidenní lhůtu ode dne nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra k vycestování z území České republiky.

4. V žalobě proti tomuto rozhodnutí požádal stěžovatel soud o přiznání odkladného účinku žalobě. Usnesením krajského soudu ze dne 21. 1. 2015 č. j. 30 A 4/2015-29 byl tento návrh zamítnut.

5. Dne 23. 3. 2016 zrušil krajský soud výše uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení. S odkazem na § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vytkl správním orgánům, že nedostatečně zkoumaly a poměřovaly vliv rozhodnutí na ostatní rodinné příslušníky. Ačkoliv byly v řízení opakovaně navrhovány jejich výslechy, takové důkazy nebyly provedeny, aniž by bylo řádně zdůvodněno, proč se tak nestalo. Po kvantitativní stránce se tedy přiměřeností dopadu zabývaly, neobstála ale kvalita odůvodnění.

6. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 rozsudek krajského soudu zrušil, neboť byl přesvědčen, že správní orgány k okolnostem rodinného života stěžovatele správní orgány přihlédly nezaujatě a vzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti daného případu. Požadavek krajského soudu na dokazování (provedením svědecké výpovědi manželky stěžovatele) se jeví zcela nadbytečným, pouto mezi stěžovatelem a jeho rodinou považovaly správní orgány za skutečné, což nijak nezpochybňovaly. Zásah do rodinného života stěžovatele a jeho rodiny shledaly přiměřeným.

7. Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, zamítl napadeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 žalobu stěžovatele vůči rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy rezignovaly na ochranu základních práv stěžovatele, přičemž právní následky jejich rozhodnutí budou pro něho znamenat nenahraditelnou újmu. Svá odůvodnění založily pouze na jeho odsouzení za úmyslný trestný čin, nijak ale nereflektovaly, že trest vykonal a nyní vede řádný život jako normální otec dětí a manžel. Takovýto závěr je příliš přísný, formalistický a nemá nic společného s principem proporcionality. Postup správních orgánů a soudů by v praxi znamenal, že trestněprávní prohřešek cizince by automaticky vedl ke zrušení pobytu cizince na území České republiky. Nemuselo by se vést žádné dokazování, ani by se nepřihlíželo k výjimkám či specifikům jednotlivých kauz.

9. Dále stěžovatel namítl, že ve správním řízení nebylo nijak prokazováno, jaké vazby má stěžovatel na rodinu. Na území České republiky přitom stěžovatel pobývá již více než 23 let, během této doby navštívil Vietnam pouze dvakrát. Celá jeho rodina je trvale integrována, pobývají zde i další příbuzní stěžovatele a všichni jeho přátelé. Zrušení trvalého pobytu by fakticky znamenalo rozdělení rodiny.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

12. Ústavní stížnost je založena na námitce nedostatečného přihlédnutí soudů k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele na jeho rodinný život a rodinný život jeho manželky a dvou dětí.

13. Ústavní soud předesílá, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje žádné ústavně chráněné základní právo. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP") uznává nepopiratelné a suverénní právo smluvních stran Úmluvy kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (viz rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, § 41).

14. Zároveň judikatura ESLP, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyžaduje posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí v imigračních řízeních do soukromého a rodinného života cizince [rozsudek ESLP Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku ze dne 31. 1. 2006, stížnost č. 50435/99, § 28, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, § 57 - 58, nález ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827) či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 8 As 68/2012-39]. Jak Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku připomíná, ačkoliv byla uvedená kritéria vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců, lze je považovat po patřičné úpravě za aplikovatelná i na rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu. Sám vedlejší účastník ve svém výše zmíněném rozhodnutí připouští (č. l. 7 soudního spisu), že vzhledem k závažnosti porušení veřejného pořádku stěžovatele není jisté, zda mu bude jiné pobytové oprávnění uděleno, a je proto při posuzování přiměřenosti třeba vzít v potaz eventualitu, že zrušení planosti povolení k trvalému pobytu ve spojení s udělením výjezdního příkazu může vést k nucenému přesídlení stěžovatel do jeho rodné země.

15. Zvážení přiměřenosti vyplývá i z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle nějž při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

16. V projednávané věci není sporu o tom, že zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu dochází k zásahu do rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Stěžovatel má na území České republiky manželku, s níž uzavřel sňatek v roce 2005, v roce 2007, respektive 2010 se jim narodily dvě děti. Manželka i děti jsou vietnamští státní příslušníci a držitelé povolení k trvalému pobytu. Není také sporu o tom, že k tomuto zásahu došlo na základě zákona o pobytu cizinců a z legitimních důvodů podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

17. Zbývá tedy posouzení přiměřenosti dopadů napadených rozhodnutí do rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Této otázce se vedlejší účastník řízení i správní soudy dostatečně věnovaly (správními soudy je míněn zejména Nejvyšší správní soud, neboť krajský soud původně stěžovateli vyhověl a následně byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu). Vzaly přitom v úvahu závažnost protiprávního jednání stěžovatele. Dle výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel (viz sub 2) v roce 1998 porušil cizinecký zákon a zákon o zbraních v Německu a v roce 2001 imigrační zákony ve Francii. V těchto zemích vystupoval pod čtyřmi různými identitami. V České republice páchal mimořádně závažnou trestnou činnost (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy) v úmyslu přímém, v značném rozsahu a jako člen organizované skupiny. Za to byl v roce 2012 pravomocně odsouzen a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Po vykonání poloviny trestu byl podmíněně propuštěn (č. l. 52 soudního spisu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zákon o pobytu cizinců v § 77 odst. 2 písm. f) umožňuje zrušit platnost povolení k trvalému pobytu cizinci, který byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně, čili i za méně závažné provinění.

18. Stěžovatel se hájí tím, že na území České republiky pobývá od roku 1994 (od roku 2005 jako držitel povolení k trvalému pobytu) a během této doby navštívil Vietnam pouze dvakrát k měsíčním návštěvám. Od podmíněného propuštění vede řádný život aiv průběhu výkonu trestu se nadále se svými rodinnými příslušníky setkával, jak to umožňovaly okolnosti. Na území České republiky pobývá i rodina jeho manželky.

19. Ústavní soud zdůrazňuje, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele jako vyhoštění na dobu neurčitou, která mu podle rozsudku Městského soudu v Praze původně hrozila. Stěžovatel tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může ze začátku být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho trestní historii. Stejně tak nelze s ohledem na skutkové okolnosti považovat z ústavněprávního hlediska za nepřijatelnou variantu nastíněnou Nejvyšším správním soudem, čili realizování rodinného života v zemi původu všech členů rodiny.

20. Stěžovatelova situace staví soudy před nesnadný úkol hodnotit rozsah rodinného a soukromého života ve světle provinění stěžovatele. Z napadených rozhodnutí se jeví, že správní orgány a soudy mohly podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců podrobněji (nebo alespoň nějak) posuzovat ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby stěžovatele navázané na území a intenzitu vazeb k České republice. V řízení zahájeném z úřední povinnosti se důkazní břemeno nachází především na straně správního orgánu, který má podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Nicméně správní rozhodnutí stěžovatel nenapadá a učinění některých zjištění ohledně rodinného a soukromého života není bez součinnosti účastníka řízení možné. Ve své žalobě a svých vyjádřeních před Nejvyšším správním soudem už však měl stěžovatel plný prostor k poukázání na dopady zásahu do svých základních práv, k čemuž ani nebylo nezbytně nutné provádět svědeckou výpověď manželky. Ze spisu však nikterak nevyplývá, že by blíže ilustroval své vazby na rodinu a stát např. informacemi o zapojení do společenského, vzdělávacího či kulturního života, informacemi o svém zaměstnání či závislosti rodiny na něm (v materiálním či sociálním smyslu). Bez poskytnutí takovýchto informací nelze namítat, že se soudy při svém poměřování soustředily pouze na trestněprávní stránky a aspekty posuzované věci.

21. Ústavní soud zároveň nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by odůvodnění správních orgánů a soudů bylo založeno pouze na odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že si byly dobře vědomy významného zásahu do rodinného života, vyplývajícího ze zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, ten ale nepovažovaly za daných skutkových okolností za převažující nad proviněním stěžovatele. Ačkoli se mohly podrobněji zabývat rodinnou situací stěžovatele, jak naznačeno výše, toto pochybení nenabylo intenzity kvalifikované vady.

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru