Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 441/03Usnesení ÚS ze dne 21.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.441.03
Datum podání23.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 441/03 ze dne 21. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 441/03

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2002, čj. 47 Co 314/2001-41, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2000, čj. 8 C 45/99-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a - po odstranění vady tohoto návrhu - co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2002, čj. 47 Co 314/2001-41, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2000, čj. 8 C 45/99-21, když tvrdila, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo "na soudní ochranu včasným projednáním věci bez zbytečných průtahů" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci, V. O., částku 81.156,- Kč s 26 % úrokem ode dne 15. 7. 1998 do zaplacení a uhradit mu náklady řízení ve výši 3.248,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud vycházel z toho, že žalobce u stěžovatelky, majitelky cestovní kanceláře A., objednal a zaplatil zahraniční zájezd, avšak k plnění nedošlo v důsledku krachu cestovní kanceláře P., s. r. o., pro niž stěžovatelka (pozn.: dle soudu zřejmě jako komitent) zájezdy "obstarávala". Z toho dovodil, že mezi stěžovatelkou a žalobcem vznikla kupní smlouva, přičemž žalobce, jakožto kupující, nemohl předmět plnění (tj. zájezd) převzít, a tak mu vznikla vůči stěžovatelce pohledávka v příslušné výši. Krajský soud následně tento rozsudek k odvolání stěžovatelky svým, v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil, když se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. K tomu doplnil, že předmětem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a cestovní kanceláří P., s. r. o., nebyl závazek stěžovatelky vyhledávat kupce zájezdů a činit opatření k tomu, aby byla uzavřena kupní smlouva mezi objednatelem (pozn.: míněn zřejmě komitent) a třetí osobou, ale vlastním jménem uzavřít kupní smlouvu jako prodávající, a to na účet jmenované cestovní kanceláře. Dále soud uvedl, že žalobce koupil předmětný zájezd pro čtyři osoby - sebe, manželku a ještě další manželský pár, přičemž se jedná o běžnou záležitost, kterou může vyřizovat každý z manželů, takže daný úkon je platný. Závěrem uvedl, že v důsledku krachu společnosti P., s. r. o., stěžovatelka od smlouvy odstoupila, a tak má žalobce právo na vrácení plnění podle předpisů o bezdůvodném obohacení (§ 457 občanského zákoníku). Stěžovatelka posledně uvedený rozsudek napadla dovoláním, které však bylo odmítnuto, protože nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dané rozhodnutí na základě § 243c odst. 2 o. s. ř. nebylo odůvodněno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že z její strany došlo k bezdůvodnému obohacení, aniž se zabývaly podrobněji jejími námitkami, které se vztahovaly k nedostatku plné moci pro ostatní účastníky zájezdu. Ten nebyl realizován pro trestnou činnost vedení cestovní kanceláře P., s. r. o., které byla řádně a včas odeslána částka, kterou složil žalobce. Soudy dle stěžovatelky neměly rovněž přihlédnout k námitce, že předmětná částka byla již před podáním žaloby uplatněna v adhezním řízení proti řediteli uvedené cestovní kanceláře. Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma toho, že tyto nedostatky Ústavní soud nemůže napravit, na straně druhé soudům vytýkala průtahy řízení, dovolávala se jich i v dovolání u Nejvyššího soudu ČR, který jí však nevyhověl. Tyto průtahy, k nimž mělo v řízení před soudy dojít, dle stěžovatelky způsobily, že na úrocích je povinna zaplatit částku podstatně přesahující jistinu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím mohly být porušena ústavně zaručené práva a svobody stěžovatelky.

Úvodem je třeba poznamenat, že soud druhého stupně se dle všeho rozchází - aniž by na to bylo adekvátně reagováno - s názorem soudu prvního stupně na postavení stěžovatelky ve vztahu k cestovní kanceláři P., s. r. o., kdy okresní soud byl patrně toho názoru, že stěžovatelka byla v postavení komitenta, zatímco krajský soud ji zřejmě považoval za komisionáře (alespoň v této konkrétní věci). Ústavní soud se však touto eventuální vadou dále nezabýval, neboť stěžovatelka toto v ústavní stížnosti nenamítá, přičemž Ústavní soud není superrevizní instancí v systému obecného soudnictví.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že otázky týkající se nedostatku plné moci pro ostatní účastníky zájezdu či uplatnění nároku v adhezním řízení nemohou mít na ústavnost rozhodnutí zásadní vliv. Stejného názoru je i Ústavní soud, neboť i když věc se může po právní stránce komplikovat tím, že žalobce zaplatil daný zájezd za manželku (pozn.: s tím se ovšem obecné soudy vypořádaly) a další osoby, není sporu o tom, že daný zájezd se neuskutečnil a že to byl žalobce, kdo se rovněž domáhal vrácení zaplacené sumy, přičemž z ústavní stížnosti nevyplývá, že by současně nárok na zaplacenou částku nebo její část uplatňovaly jiné osoby. Jde-li o námitku, že stěžovatelka uplatnila zaplacenou částku v adhezním řízení, z ústavní stížnosti není patrné, a není ani Ústavnímu soudu zřejmé, jak by tato skutečnost mohla závěry obecných soudů ovlivnit.

Pokud stěžovatelka namítá, že vsoudním řízení došlo ke značným průtahům, je třeba poukázat na to, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka se tomuto možnému zásahu mohla a měla bránit, a to po vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona způsobem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona. Jestliže však již bylo rozhodnutí vydáno, o jeho kasaci lze uvažovat pouze tehdy, pokud průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; samotné průtahy v řízení tak nejsou důvodem zrušujícího nálezu (viz např. usnesení ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, usn. č. 16). V ústavní stížnosti však stěžovatelka žádné takové skutečnosti neuvádí, pouze poukazuje na to, že jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku i úrok z prodlení, jehož výše byla vzhledem k délce řízení značná. V samotném uložení povinnosti zaplatit úrok z prodlení nelze protiústavnost spatřovat (viz ekonomická teorie o hodnotě peněz v čase), otázkou však může být, zda je výše úrokové míry, stanovená právním předpisem, přiměřená, a pokud tomu tak není, zda a případně za jakých podmínek tato skutečnost zakládá porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V tomto ohledu však již ústavní stížnost stěžovatelky ani věcnou, ani ústavněprávní argumentaci neobsahuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. dubna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru