Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 440/2000Nález ÚS ze dne 07.12.2000K přemístění dítěte mimo obvyklé bydliště z hlediska Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkdítě
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/20 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.440.2000
Datum podání25.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32, čl. 36 odst.1

34/1998 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 79 odst.2

94/1963 Sb., § 31, § 32

99/1963 Sb., § 6, § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000

N 185/20 SbNU 285

K přemístění dítěte mimo obvyklé bydliště z hlediska Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., za účasti

vedlejších účastníků M. D. bytem Izrael, a Okresního úřadu v R.,

jako opatrovníka nezletilé, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem

v R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.

května 2000, sp. zn. 21 Co 56/2000, a rozsudku Okresního soudu

v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999, sp.zn. Nc

535/99, týkající se vydání dítěte, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května

2000 (21 Co 56/2000) a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad

Kněžnou ze dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99) se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po

odstranění formálních vad (§ 31 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního

soudu [§ 41 písm. b) zákona] ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka

pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.

května 2000 (21 Co 56/2000-140) a spolu s ním také jemu

předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze

dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99-73) a tvrdila - stručně shrnuto

- že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími, jako orgány

veřejné moci, porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl.

22 a z čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod; podle

odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy

ji (napadenými rozhodnutími) nutí "k zachování práva na výchovu

dcery opustit republiku proti své vůli mimo rámec zákona".

V podrobném popisu vztahů ve své rodině (manželství s vedlejším

účastníkem) dovozuje, že obecnými soudy nařízené navrácení nezl.

dcery K. do bydliště otce (v Izraeli), podložené

ustanoveními Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních

únosů dětí (publ. pod č. 34/1998 Sb.), jíž je Česká republika jako

ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech

a základních svobodách vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.),

nemá ve skutečnosti v této úmluvě podkladu, neboť ke změně pobytu

nezl. dcery (z Izraele do České republiky) došlo v důsledku dohody

s manželem (otcem nezl. dcery); co do procesní stránky věci vytkla

obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména

pokud se týče osobních poměrů nezl. dcery, pro níž by návrat do

bydliště otce byl traumatizujícím zážitkem a má za to, že obecné

soudy vážně pochybily, jestliže nezletilou ve věci, zejména

k zamýšlenému návratu do Izraele samy nevyslechly. Navrhla proto,

aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou

označena, svým nálezem zrušil, a protože jejich výkonem by mohlo

dojít k velmi citelné újmě" na zájmech nezl. dcery, požádala, aby

vykonatelnost rozhodnutí obecných soudů byla odložena.

Předseda senátu 21 Co Krajského soudu v Hradci Králové se

k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení

(§ 30 odst. 3 zákona) písemným podáním vyjádřil tak, že vývody

ústavní stížnosti odmítl, připomněl, že stěžovatelka sama

v řízení před obecnými soudy potvrdila, že v místě pobytu otce

žila s nezl. dcerou po dobu osmi let, že nezl. byla v domácnosti

otce dobře zaopatřena, navštěvovala zde také školu, a proto závěr,

že v Haifě měla své obvyklé bydliště [čl. 3 písm. a) Úmluvy], je

zcela důvodný. Jestliže stěžovatelka s nezl. dcerou odjela do

České republiky bez souhlasu otce a zde žije natrvalo, nezbylo než

uzavřít, že tímto jednáním naplnila zákonné znaky protiprávního

zadržení nezletilé ve smyslu Úmluvy (čl. 1), pro jejíž aplikaci

jsou dány i další podmínky.

Obdobně odmítl předseda odvolacího senátu, z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, výtky neúplnosti řízení, odkázal na odůvodnění

ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž bylo vyloženo,

proč obecný soud výslech nezletilé neprovedl, konstatoval, že

"v řízení před obecnými soudy nevyšlo najevo, že by návrat

nezletilé do domácnosti otce byl pro ni spojen s vážným nebezpečím

fyzické nebo duševní újmy, případně že by se nezletilá dostala do

nesnesitelné situace (čl. 13 Úmluvy)"; navrhl proto, aby ústavní

stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Obdobný návrh vznesl také vedlejší účastník; ve svém písemném

podání - stručně shrnuto - vyvracel tvrzení stěžovatelky, zejména

pokud mělo mezi ním a stěžovatelkou dojít k dohodě o návratu nezl.

dcery do České republiky, odmítl také stěžovatelčino tvrzení, že

návrat nezl. dcery do jeho domácnosti by negativně působil na její

psychiku a své vývody uzavřel tak, že "vše právně rozhodné bylo

již plně a správně objasněno v průběhu řízení u soudů obecných".

Rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností také

Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou jako opatrovník nezletilé;

s odkazem na znalecké vyjádření založené jak ve spise (PhDr. M.),

tak na další posudek (PhDr. Š.), který Ústavnímu soudu předložil,

dovodil existenci vážného nebezpečí, že přikázaným návratem do

domácnosti otce by nezletilá byla vystavena duševní újmě, případně

by se dostala do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Úmluvy]

a také on v naznačených souvislostech obecným soudům vytkl

procesní pochybení v tom, že samy nezletilou nevyslechly

a odepřely jí tak právo vyjádřit se k otcem požadovanému návratu

do jeho domácnosti, a tak nesplnily Úmluvou přikázanou povinnost

přihlédnout při rozhodování věci k jejím stanoviskům (čl. 13

Úmluvy); z naznačených důvodů opatrovník nezletilé vznesl návrh

obsahově shodný s návrhem stěžovatelky.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. října 2000 (I. ÚS

500/2000) byla však ústavní stížnost opatrovníka, s ohledem na jí

předcházející ústavní stížnost stěžovatelky, odmítnuta [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona] a opatrovník byl odkázán k vedlejšímu

účastenství (§ 35 odst. 2 al. 2 zákona), kterého také v řízení

o ústavní stížnosti stěžovatelky využil.

O návrhu stěžovatelky stran odložení vykonatelnosti

rozhodnutí obecných soudů bylo rozhodnuto (vyhovujícím) usnesením

Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2000.

U ústního jednání setrvali stěžovatelka i vedlejší účastníci

na svých přednesech, jak z písemných podání jsou patrny, další

účastník řízení (obecný soud), ač o ústním jednání řádně uvědoměn

(č. l. 39 spisu Ústavního soudu), se k ústnímu jednání nedostavil.

II.

Své tvrzení o protiústavnosti rozhodnutí obecných soudů opírá

stěžovatelka o ustanovení čl. 22 a čl. 32 (odst. 4 a 5) Listiny

základních práv a svobod; jejich porušení spatřuje v tom - jak již

ostatně řečeno - že svými rozhodnutími ji obecné soudy nutí

k tomu, aby k zachování svého práva na výchovu nezl. dcery

opustila Českou republiku a "jednala tak proti své vůli a mimo

rámec zákona". Tvrzení o porušení práv plynoucích z ustanovení čl.

32 v jeho odstavci čtvrtém a pátém Listiny základních práv

a svobod zdůvodňuje - nepřiléhavě - podrobným rozborem účasti

rodičů na výchově nezl. dcery a rodinných poměrů vůbec, případně

podezřením, že jí napadená rozhodnutí obecných soudů chápe otec

nezletilé tak, že "dcera byla svěřena jemu a že na její výchově

bude se nadále podílet sám", když jinak podmínky pro aplikaci

ustanovení Úmluvy neshledává.

Takto shrnutá tvrzení stěžovatelky a jejich odůvodnění

neshledal Ústavní soud důvodnými, neboť v podstatné části svou

povahou směřují proti věcné správnosti či legalitě napadených

rozhodnutí a stěžovatelka - ponechávajíc ústavněprávní aspekty

věci stranou - jimi usiluje o takový přezkum, který - jak Ústavní

soud již dříve a opakovaně ve své ustálené rozhodovací praxi

vyložil - nespadá do jeho pravomoci (k tomu srov. např. nález ve

věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další),

nehledě již ani k tomu, že stěžovatelčin odkaz na práva plynoucí

z čl. 32 (odst. 4 a 5) Listiny základních práv a svobod, ústavně

upravující péči o děti a jejich výchovu, vztahují se k oběma

rodičům, aniž by kterémukoli z nich dávaly přednost, zatímco

ustanovením odst. 5 označeného článku Listiny základních práv

a svobod se (rovněž oběma) rodičům ústavně prohlašuje právo na

pomoc státu. Svým obsahem se tedy označený článek Listiny

základních práv a svobod posuzované materie nikterak nedotýká

a Ústavní soud proto tvrzení stěžovatelky, stran jeho porušení

obecnými soudy, odmítl.

Nejinak je tomu i co do tvrzeného porušení čl. 22 Listiny

základních práv a svobod, který svým textem i obsahem stanoví

podmínky ústavní ochrany politických práv a svobod, jejich výkladu

v intencích svobodné soutěže politických sil v demokratické

společnosti; povahou práv (a jejich ochrany) tímto článkem Listiny

základních práv a svobod prohlášených je dáno - aniž by bylo

zapotřebí podrobnějšího zdůvodnění - že jejich aplikace, příp.

porušení obecnými soudy v posuzované věci, je již pojmově

vyloučeno; proto Ústavní soud i toto tvrzení stěžovatelky odmítl.

Přesto však, byť z jiných důvodů než těch, které stěžovatelka

svými tvrzeními uplatnila, shledal Ústavní soud posuzovanou

ústavní stížnost důvodnou.

III.

Z hlediska kritérií aplikace Úmluvy pokládá Ústavní soud za

podstatné a rozhodující zjištění, zda

a) ke změně pobytu nezletilé došlo vskutku jednostranným

jednáním stěžovatelky nebo zda se otec nezletilé se

vzniklou situací nesmířil [čl. 13 písm. a) in fine

Úmluvy];

b) navrácení nezletilé do domácnosti (bydliště) otce nenese

v sobě pro nezletilou nebezpečí duševní újmy nebo pro ni

nevyvolá nesnesitelnou situaci [čl. 13 písm. b) Úmluvy],

případně že nezletilá (za podmínek Úmluvou stanovených)

s návratem do domácnosti otce nesouhlasí.

Pod těmito aspekty a s přihlédnutím k námitkám stěžovatelky,

pokud byly shledány pro posouzení věci relevantními,

a s přihlédnutím ke stanoviskům obecného soudu, opatrovníka

a vedlejšího účastníka řízení, Ústavní soud, necítě se vázán

skutkovými zjištěními, k nimž v předchozím řízení dospěly obecné

soudy (§ 81 zákona), doplnil v níže uvedeném rozsahu řízení,

případně některé z důkazů provedených obecnými soudy opakoval

a takto dospěl k následujícím zjištěním:

ad a):

1) ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn.

6 C 91/99, že stěžovatelka a vedlejší účastník řízení jsou

manželé, manželství uzavřeli dne 7. září 1991 před

Městským úřadem v Rychnově na Kněžnou, nicméně návrhem ze

dne 15. června 1999 usiluje stěžovatelka o rozvod tohoto

manželství. Svůj návrh odůvodňuje tím, že v manželství

vznikly problémy "ekonomického charakteru, ale i výchovné

s dcerou", pro ně že docházelo mezi manžely ke stále se

stupňujícím neshodám, které posléze vyústily v její

rozhodnutí vrátit se do České republiky i s nezletilou

dcerou; v době podání návrhu na rozvod manželství bydlel

otec nezletilé podle údajů navrhovatelky v Hradci Králové.

Řízení o rozvod manželství není dosud skončeno.

Nezletilá K., narozená 1991

v Hradci Králové, je podle rodného listu, vydaného Úřadem

města Hradec Králové dne 24. července 1991, dcerou

vedlejšího účastníka,

2) z dopisů vedlejšího účastníka, založených ve spise téhož

soudu (Nc 535/99), že ačkoliv rozvod svého manželství

vedlejší účastník nese těžce, "nedá se nic dělat" (neboť)

"žijem v moderním životě" (č. l. 91 označeného spisu), že

stěžovatelku "pustil s Kajou, protože (stěžovatelku)

miluje a nechce, aby trpěla víc (láska je obětování)", že

si přeje, aby (stěžovatelka) "mohla nechat Kaju, aby mu

psala dopisy", že přeje "jen jednu věc od pána boha, aby

vám podporovali v životě, aby se podařil nový život", "že

kdykoli (vedlejšího účastníka) budete potřebovat, jsem vám

k dispozici" a konečně že nerad stěžovatelku s dcerou

opouští, ale že "musí, protože všechny síly jsou proti

němu, a protože to nevede nikam",

3) z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 5.

dubna 2000 (č. l. 126 spisu obecného soudu), že u tohoto

jednání byl konstatován obsah znaleckého posudku (PhDr.

M.), že byly přečteny části dopisu otce ze dne 16. března

1999 a posléze, že jak stěžovatelka, tak opatrovník

nezletilé, trvali na doplnění dokazování znaleckým

posudkem z oboru pedopsychologie (č. l. 138 spisu obecného

soudu), když jinak oba setrvali také na návrhu na výslechu

nezletilé (č. l. 130, 125).

Skutková zjištění, jak zejména sub. 2) je na ně poukázáno,

podle přesvědčení Ústavního soudu, do nemalé míry podlamují závěr

odvolacího soudu, dle něhož "jednostranný a svévolný postup

(stěžovatelky) změnu místa obvyklého bydliště (nezletilé)

nezakládá" (č. l. 141 spisu obecného soudu).

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 140 až 142)

totiž nikterak nevyplývá, jak údaje v označeném dopise

a konstatované soudem, jako skutečnosti, o nichž byl proveden

důkaz, odvolací soud hodnotí a ani, jestliže již přijal také další

dopis otce nezletilé ze dne 9. července 1999 (č. l. 92 spisu

obecného soudu), proč jím - obdobně - důkaz neprovedl, ačkoli sub.

2) označené citáty z obou dopisů, podepřené případně dalšími

důkazy, by měly dát podnět k úvaze, zda nelze přisvědčit tvrzení

stěžovatelky, že otec nezletilé se s rozpadem svého manželství

a posléze i s pobytem své dcery u matky v České republice nakonec

smířil [čl. 13 písm. a) Úmluvy], čemuž v souvislosti s dalšími

okolnostmi zdá se zatím nasvědčovat i jím zahájené řízení o úpravě

styku s nezletilou (č. l. 9 spisu obecného soudu).

Posuzováno hledisky ustanovení § 6 o. s. ř. a ustálenou

rozhodovací praxí Ústavního soudu je proto na naznačený postup

a na rozhodnutí odvolacího soudu v této části nahlížet jako na

(ústavně nesouladně) opomenuté důkazy, a protože problematika

s nimi spojená byla v judikatuře Ústavního soudu již dříve

podrobně vyložena, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí

na ni odkázat (např. nález ve věci III. ÚS 95/97 in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1.,

č. 76, Praha 1998, a další), aniž by se jevilo potřebné zásady

dříve vyložené opakovat či cokoli k nim dodávat.

ad b):

Ze znaleckého posudku PhDr. M., jímž odvolací soud provedl

důkaz jako listinou (§ 129 o. s. ř.), se podává, že nezletilá je

"z psychologického hlediska, s ohledem na své rozumové

a osobnostní předpoklady, schopna formulovat vlastní názory";

tento důkaz, byť provedený v intencích ustanovení obecného

soudního řádu jako důkaz listinou, odvolací soud v podstatě odmítá

jednak proto, že byl předložen z iniciativy stěžovatelky, jednak

též proto, že se svým obsahem (a také nepřípustnými závěry do

právní oblasti věci) míjí s podstatou věci.

Jakkoli naznačenému hodnocení tohoto důkazu, spojenému

s očividnou rezervou vůči němu, nelze odvolacímu soudu vytýkat

zásadní pochybení (§ 132 o. s. ř.), přece jen, podle přesvědčení

Ústavního soudu, měl jej takto provedený důkaz vést k úvaze, zda

otázku psychické vyspělosti nezletilé, a odvozeně její schopnosti

vyjádřit se k návratu do domácnosti otce, nelze objasnit jiným,

soudem ustanoveným, znalcem, jenž by vhodně soudem položenými

otázkami byl veden k odbornému posouzení materie spojené

s eliminujícími důvody plynoucími z čl. 13 [písm. a)

a následujícího odstavce] Úmluvy (§ 120 odst. 3 o. s. ř.).

Obdobné výhrady sluší podle přesvědčení Ústavního soudu

vztáhnout také k závěrům odvolacího soudu, z nichž se podává, že

odvolací soud nepokládal výslech nezletilé za nutný vzhledem

k tomu, že jde o dítě ve věku osmi let, a proto neschopné

dostatečně pochopit podstatu projednávané věci, a že také pro

stupeň její vyspělosti "by jeho vyjádření nemohlo přivodit jiné

rozhodnutí ve věci".

V souvislosti s touto výhradou provedl Ústavní soud důkaz

opatrovníkem předloženým znaleckým posudkem PhDr. Š.; podle něj

vyspělost nezletilé odpovídá nadprůměrné úrovni a při

(v současnosti) dovršených devíti letech věku přesahuje rámec

dítěte mladšího školního věku a je na úrovni vyspělého dítěte

středního školního věku a nezletilá je tak schopna v konkrétních

záležitostech věrohodně vyjádřit své potřeby, když současně

nerespektování jejího přání by znamenalo zlomení její vůle

a představovalo by vážné psychické trauma s rozkolísáním její

psychické rovnováhy s naprosto nejistou perspektivou stabilizace.

S ohledem na tento důkaz, když proti odbornosti

a nestrannosti autora posudku až dosud nic nesvědčí, dospěl

Ústavní soud k přesvědčení, že dříve zmíněné závěry odvolacího

soudu stran úrovně a psychické vyspělosti nezletilé se za daného

stavu pro svou obecnou a zcela neindividualizovanou povahu jeví

jako předčasné a jako takové až na další jako nedůvodné, a proto

v tomto rozsahu tvrzení stěžovatelky co do neúplnosti skutkových

zjištění obecnými soudy přisvědčil.

Od objasnění materie zmíněné v předchozím odstavci závisí,

zda stěžovatelkou i opatrovníkem navrhovaný výslech nezletilé

soudem může vést v intencích jak Úmluvy, tak zákona o rodině (č.

94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) k přesvědčivé formulaci

jejího vnitřního postoje k návratu do domácnosti otce a zda,

v kladném případě, s přihlédnutím ke všem rozhodujícím okolnostem,

lze tomuto postoji dát přiměřený výraz v následném soudním

rozhodnutí.

Po takto doplněném dokazování Ústavní soud své úvahy uzavřel

tak, že nikoli zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilé a ohledy

na její zdárný vývoj (§ 31 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění

pozdějších předpisů) vyžadují, aby skutečnosti, které až dosud ve

vztahu k jejímu návratu do domácnosti otce byly opomenuty, byly co

nejspolehlivěji zjištěny (§ 6 o. s. ř.), v rámci volného hodnocení

důkazu soudem vyhodnoceny (§ 132 o. s. ř.), a aby tak následné

rozhodnutí odpovídalo zákonu (§ 157 o. s. ř.).

Pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993

Sb.) Ústavní soud ve svých závěrech nepřehlédl obtížnost důkazní

situace, která je v posuzované věci dána zejména a především zcela

protichůdnými postoji rodičů nezletilé k její budoucí výchově

a jimi podmíněnými jejich procesními stanovisky, ovlivněnými

zřetelně účelovými záměry. Přesto však, jakkoli se důkazní situace

může jevit jako obtížná, má Ústavní soud za to, že v posuzované

věci nebyly obecnými soudy vyčerpány všechny přístupné důkazní

prostředky, jimiž by - pod již zmíněnými aspekty ochrany zájmů

a práv nezletilé - byly rozhodující okolnosti způsobem ústavně

souladným objasněny co nejúplněji.

Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná (§

32 a násl. zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale

nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 al. 2 Listiny

základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance

při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji

zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným

právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to

znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa

bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik

dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní

újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co

nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co

neúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo

lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému

pobytu v České republice, nikoli však v současné době, ale

v době, kdy sám z České republiky v létě 1999 odjížděl.

Procesní vady a neúplnost ve zjištění skutkového základu

posuzované věci tak, jak k nim podle přesvědčení Ústavního soudu

před obecnými soudy došlo a jak je na ně v tomto nálezu poukázáno,

posléze zmíněným zásadám nevyhovují, a proto jak řízení před

obecnými soudy, tak jejich rozhodnutí z nich vzešlá pro porušení

ústavního znaku stanoveného postupu nevyhovují ústavním kautelám

plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na obecných soudech proto bude, aby v následném řízení

provedly případně i další důkazy, které rodiče nezletilé

navrhovali a poté aby v intencích kritérií rozvedených v tomto

nálezu znovu rozhodly.

Z takto rozvedených důvodů a vzhledem k tomu, že zjištěnými

vadami trpí obě rozhodnutí obecných soudů, byla tato rozhodnutí

zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 7. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru