Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 44/99Usnesení ÚS ze dne 23.06.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
Věcný rejstříkzdravotní péče
Hospodářská soutěž
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.44.99
Datum podání27.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

160/1992 Sb., čl.

48/1997 Sb., § 52 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 44/99 ze dne 23. 6. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Nemocnice B., a.s., zastoupené JUDr. P. F., advokátem, proti stanovisku ministra zdravotnictví ČR, spojené s návrhem na zrušení § 46 odst. 2, § 47, 48, 49, 50, 51 a 52 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 26. 1. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 1. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti stanovisku ministra zdravotnictví jako vyhlašovatele výběrového řízení podle § 47 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Spolu s ústavní stížností byl podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podán i návrh na zrušení části zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to ustanovení § 46 odst. 2, § 47, 48, 49, 50, 51 a 52. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným stanoviskem ministra zdravotnictví porušeno její právo zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

Z podání navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka provozuje nestátní zdravotnické zařízení v B.e a v roce 1998 se zúčastnila výběrového řízení vyhlášeného Ministerstvem zdravotnictví ČR na poskytování ústavní lůžkové péče v okrese B.. Na základě výsledků výběrového řízení vydal ministr zdravotnictví ČR stanovisko vyhlašovatele, čj. 43831/98, ze dne 30. 12. 1998, kterým pro INB B. doporučil uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče na dobu 5 let v oboru interna (30 lůžek), rehabilitace (60 lůžek) a léčebna dlouhodobě nemocných (36 lůžek). Toto stanovisko pak potvrdil ve vztahu k Nemocnici B. stanoviskem, čj. KM 671 12, ze dne 13. 1. 1999. Podle názoru navrhovatelky tímto stanoviskem ministra zdravotnictví ČR došlo k porušení jejího práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spočívá v tom, že navrhovatelka je stanoviskem omezena v právu provozovat nestátní zdravotnické zařízení, protože je tímto stanoviskem stanoveno jiné veřejnoprávní omezení než to, které je definováno zák. č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Napadeným stanoviskem je omezována možnost smluvního vztahu se zdravotními pojišťovnami, které hradí nestátnímu zdravotnickému zařízení zdravotní péči poskytnutou pojištěncům. Zákon o veřejném zdravotním pojištění neupravuje postup pro výběrové řízení ani pro vydání stanoviska a nepřipouští žádný opravný prostředek, zdravotní pojišťovny však k takovému stanovisku podle § 54 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění přihlížejí. Navrhovatelka současně žádala, aby Ústavní soud v předmětné věci vydal předběžné opatření, kterým by uložil ministerstvu zdravotnictví povinnost nepokračovat v zásahu do ústavně chráněného práva. Navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená stanoviska ministra zdravotnictví ČR.

Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu, návrh na zrušení § 46 odst. 2, § 47, 48, 49, 50, 51 a 52 zákona o veřejném zdravotním pojištění, protože právě aplikací těchto ustanovení došlo k porušení jejího základního práva. Svůj návrh odůvodnila navrhovatelka tím, že podle § 52 odst. 2 cit. zákona přihlíží zdravotní pojišťovna při uzavírání smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče ke stanovisku vyhlašovatele. Postup vyhlašovatele při provádění výběrového řízení však není přesně upraven a zákon nestanoví stejné podmínky pro rozhodování komise a vydání stanoviska pro všechny případy. Čl. 26 odst. 2 Listiny připouští, aby zákon stanovil podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, avšak může se tak podle názoru navrhovatelky stát jen v rámci daném čl. 4 odst. 3 Listiny, tj. zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil uvedenou část zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Ústavní soud si v předmětné věci vyžádal vyjádření ministra zdravotnictví ČR. Poskytování zdravotní péče je třeba považovat za jinou hospodářskou činnost, pro niž jsou stanoveny podmínky zejména v zák. č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, a zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Provozovat nestátní zdravotnické zařízení lze jen za podmínek stanovených zák. č. 160/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nestátní zdravotnické zařízení může provozovat jak fyzická, tak i právnická osoba, která má oprávnění podle uvedeného zákona, v němž je věcně vymezen rozsah zdravotní péče, kterou je nestátní zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat, bez ohledu na to, zda se jedná o zdravotní péči hrazenou nebo nehrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Podle názoru ministra zdravotnictví ČR výsledky výběrového řízení není možno považovat za zákonné omezení výkonu práva na provozování jiné hospodářské činnosti. Výběrové řízení je nástrojem státu na zajištění práva na bezplatnou zdravotní péči z prostředků všeobecného zdravotního pojištění podle čl. 31 Listiny. Stanovisko vyhlašovatele, zaujaté podle § 52 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, má jen doporučující charakter, protože podle § 52 odst. 2 cit. zákona zdravotní pojišťovna jen přihlíží k tomuto stanovisku. Výsledky výběrového řízení a stanovisko vyhlašovatele nezakládají právo na uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Podle názoru ministra zdravotnictví nebylo předmětným stanoviskem zasaženo do práva navrhovatelky.

Ústavní soud přezkoumal napadené stanovisko ministra zdravotnictví ČR a dospěl k závěru, že k projednání ústavní stížnosti je nepříslušný. Právo provozovat jinou hospodářskou činnost může být omezeno zákonem, který stanoví podmínky, za nichž tato činnost může být provozována. Ve vztahu k provozování zdravotní péče jsou tyto podmínky stanoveny zák. č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava se vztahuje na všechna nestátní zdravotnická zařízení a nelze v ní spatřovat úpravu diskriminační povahy. Z uvedené úpravy vyplývá, že nestátní zdravotnické zařízení může poskytovat zdravotní péči jen v oblastech a v rozsahu stanoveném v uděleném oprávnění. Je však nutno si uvědomit, že tato úprava však nijak neomezuje nestátní zdravotnické zařízení v tom, zda chce poskytovat zdravotní péči osobám, které jsou pojištěnci ve veřejném zdravotním pojištění a úhradu za poskytnutou péči požadovat od nositele zdravotního pojištění, anebo poskytovat zdravotní péči kterékoliv osobě bez ohledu na její účast ve veřejném zdravotním pojištění za přímou úhradu. Naproti tomu zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje práva a povinnosti pojištěnce a nositele zdravotního pojištění (pojišťovny), které se týkají účelu veřejného zdravotního pojištění, tj. poskytování zdravotní péče pojištěnci bez nutnosti přímé úhrady na účet veřejného zdravotního pojištění. Systém veřejného zdravotního pojištění je budován jako pojistný systém oddělený od státu, jehož nositelem jsou zdravotní pojišťovny, které si na základě smluvních vztahů budují dostatečný okruh zdravotnických zařízení, které budou skutečně zdravotní péči poskytovat. Základem, na němž je vybudován vztah zdravotní pojišťovna a zdravotnické zařízení, je smlouva uzavíraná mezi těmito smluvními subjekty, přičemž každá smluvní strana má možnost si vybírat svého smluvního partnera. Současně je však nutno si uvědomit, že zdravotní pojišťovna jako nositel zdravotního pojištění je povinna zajistit poskytnutí zdravotní péče svým pojištěncům (§ 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění), a proto má vytvářet takovou síť smluvních zdravotnických zařízení, která dostatečně pokryje potřebu zdravotní péče. Pouze pomocným nástrojem je v tomto případě výběrové řízení upravené v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, konečná podoba sítě zdravotnických zařízení, která budou poskytovat zdravotní péči pojištěncům jednotlivých zdravotních pojišťoven, je výsledkem smluv uzavřených pouze mezi smluvními subjekty, tj. zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. Stanovisko vyhlašovatele výběrového řízení je pouze podpůrným nástrojem a samo o sobě nezakládá kontraktační povinnost ani nezakazuje uzavření smlouvy. Nemůže proto být přijat názor, že stanovisko vyhlašovatele je omezením práva provozovat hospodářskou činnost, jestliže zdravotnické zařízení i zdravotní pojišťovna mohou i v případě záporného stanoviska smlouvu uzavřít. Navíc nelze v žádném případě tvrdit, že právo provozovat jinou hospodářskou činnost, spočívající v poskytování zdravotní péče, lze provozovat jen ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou. Takový názor by naopak mohl být považován za nepřípustné omezení smluvní volnosti podnikatelského subjektu. Ústavní soud částečně nad rámec ústavní stížnosti ještě považuje za nezbytné zdůraznit, že stanovisko okresního úřadu, popř. Ministerstva zdravotnictví ČR, přijaté v rámci výběrového řízení, je výrazem povinností, uložených zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, státu a jeho orgánů při zabezpečování dostupnosti zdravotní péče občanům. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným stanoviskem ministra zdravotnictví ČR nebylo porušeno právo na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Pro posouzení ústavní stížnosti je však rozhodující, že v předmětné věci se nejedná o pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, a nejedná se ani o opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci z hlediska ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu, vymezené pravomoci, v jejichž rámci je oprávněn jednat a nepřísluší mu jednat ve věcech, které do jeho pravomoci nespadají.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímusoudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Navrhovatelka spolu s ústavní stížností podala i návrh na zrušení výše specifikované části zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodů shora uvedených, nepřísluší Ústavnímusoudu se dále samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru