Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 44/94Usnesení ÚS ze dne 27.10.1994Ústavní soud neposuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí, ale pouze ústavněprávní aspekty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 18/2 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.44.94
Datum podání16.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 21, § 28

403/1990 Sb., § 9

87/1991 Sb., § 10, § 3 odst.2, § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994

U 18/2 SbNU 241

Ústavní soud neposuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí, ale pouze ústavněprávní aspekty

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v ústním jednání dne 27. října 1994 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele PhDr. V.B., zastoupeného advokátkou JUDr. M.Z., o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 304/93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 198/92, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a OP, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 16. března 1994 domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ve věci, vedené pod sp. zn. 12 Co 304/93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci, vedené pod sp. zn. 15 C 198/92. V občanském soudním řízení vůči odpůrci, OP, s. p., navrhoval uložení povinnosti uzavřít s ním smlouvu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.

Ve svém návrhu Obvodnímu soudu pro Prahu 4, podaném 30. března 1992, PhDr. V.B. uvedl, že svůj nárok na vydání nemovitosti uplatňuje v postavení oprávněné osoby podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to na vydání podílu devíti třiašedesátin dané nemovitosti, současně, pro případ, že v zákonné lhůtě neuplatní svůj nárok další oprávněné osoby, s poukazem na § 5 odst. 1 větu třetí citovaného zákona žádá vydání celé nemovitosti.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku sp. zn. 15 C 198/92 zamítl žalobu navrhovatele, přičemž svůj výrok zdůvodnil následovně: "Je sice pravda, že ust. § 5 citovaného zákona uvádí, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá, je třeba rozumět pouze to, na co mají oprávněné osoby nárok, tedy týká se pouze těch případů, kdyby každé takové osobě vznikl nárok na vydání celé věci nebo celého podílu, když by ostatní osoby, které nárok neuplatnily, neexistovaly. Formulace citovaného zákonného ustanovení proto neodpovídá ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona, ale ust. § 3 odst. 2 citovaného zákona. Z uvedeného tedy vyplývá, že aplikace § 5 odst. 1 věty třetí cit. zákona není možná mezi několika spoluvlastníky, neboť nikdo z nich není oprávněnou osobou také k podílům spoluvlastníků, ale jen k podílu svému. Jiný výklad by byl v příkrém rozporu s obecně uznávanou zásadou, že nikdo, ani na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemůže nabýt více práv, než příslušelo jemu nebo jeho právnímu předchůdci." Z uvedené argumentace tedy plyne, že soud prvního stupně pro účely vydání věci ztotožnil pojem "celá věc" s pojmem spoluvlastnický podíl.

Ve svém odvolání ze dne 4. srpna 1993 navrhovatel při interpretaci § 5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, argumentuje tvrzením, že jde o ustanovení privatizačního charakteru, které je analogické původní i novelizované dikci zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále shledává účel daného zákonného ustanovení v zamezení vzniku spoluvlastnických vztahů mezi státem a fyzickými osobami. Odpůrce ve vyjádření ze dne 27. září 1993 k odvolání navrhovatele argumentuje interpretací, podle které "za celou věc je považován i spoluvlastnický podíl k nemovitosti".

Městský soud v Praze svým rozsudkem sp. zn. 12 Co 304/93 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž k tomuto závěru uvedl následující důvody: "Účelem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v letech 1948 - 1989, a obnovit původní vlastnické vztahy nebo vydat věc právním nástupcům původních vlastníků. Z toho plyne, že oprávněným osobám lze vydat pouze takové věci, které jim nebo jejich právním předchůdcům před přechodem na stát vlastnicky náležely. V tomto smyslu je třeba vykládat výše citované ustanovení § 5 odst. 1 věty třetí zákona i v případech, kdy předmětem vydání je věc, náležející původně více spoluvlastníkům. "Věcí celou" je v tomto případě třeba rozumět spoluvlastnický podíl. Vycházeje z toho, tedy ustanovení § 5 odst. 1 věty třetí zákona neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, případně osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 2 zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle § 3 odst. 2 zákona v téže skupině, a které se přihlásily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 2 zákona, již není zmírněním majetkové křivdy, ale ve vztahu k takovým osobám by šlo o majetkový prospěch nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci."

Ve své ústavní stížnosti navrhovatel, kromě již uvedených důvodů, k uplatnění svého nároku uvádí i další argumenty:

1. Svou verzi, podle které zákon o mimosoudních rehabilitacích je nejenom charakteru restitučního, ale také privatizačního, dokládá skutečností, že v případě tzv. restitučních právních předpisů jde o předpisy zvláštní povahy s mnohými veřejnoprávními prvky. Z uvedeného důvodu odmítá také aplikaci modifikované UR (nemo plus iuris ad alium trans ferre potest, quam ipse habet), ve znění "nikdo nemůže nabýt více práva, než měl sám nebo právní předchůdce": v daném případě jednak podle názoru navrhovatele jde o vztah veřejnoprávní a ne soukromoprávní, a jednak nabyvatel nenabývá víc práv, než měl jeho právní předchůdce, kterým v daném případě je stát.

2. Navrhovatel dále poukazuje na doslovné znění § 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích, obsahujícího povinnost vydat "věc celou". Odmítá možnost a přípustnost interpretovat termín "věc celá" ve smyslu spoluvlastnického podílu. Poukazuje přitom na konstrukci zákona, který neupravuje přechod vlastnického práva, nýbrž povinnost vydat věc, tudíž v daném kontextu by muselo jít o povinnost vydat část věci. Když však zákonodárce výslovně použil termínu "věc celá" a nikoli "věc", nebo "část věci odpovídající spoluvlastnickému podílu", upozorňuje navrhovatel na názor Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí, sp. zn. 3 Cdo 41/92, podle kterého použil-li zákonodárce výslovně pojem "věc celá", nestalo se tak neúmyslně. Skutečnost, že si zákonodárce byl vědom rozdílu mezi povinností vydat "věc celou", a povinností vydat jenom "část věci odpovídající spoluvlastnickému podílu" dokazuje navrhovatel také vývojem zákonné úpravy, obsažené v § 9 zákona č. 403/1990 Sb. V původním znění citovaného ustanovení se výslovně určuje rozsah oprávnění oprávněné osoby v závislosti na velikosti jejího podílu, vyplývajícího z § 3 citovaného zákona. Zákon č. 137/1991 Sb., kterým byl zákon č. 403/1990 Sb. novelizován, ponechal určení velikosti spoluvlastnických podílů v závislosti na § 3, avšak navíc zakotvil kogentní ustanovení (odpovídající zněním § 5 odst. 1 větě třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích), stanovující povinnost vydat "celou věc" také v případě, jestliže nárok na vydání věci uplatní jenom některé z oprávněných osob (tj. také v případě, kdy nárok na vydání uplatní jenom podílový spoluvlastník).

Ve shodě s ústavní stížností nutno připomenout, že stejnou konstrukci, jaká je obsažena v § 9 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a také v § 5 odst. 1 větě třetí zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvil zákonodárce také v ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ve svém vyjádření při ústním jednání právní zástupkyně navrhovatele zdůraznila souvislost podané ústavní stížnosti s právy, vyplývajícími z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II.

K posuzované věci si Ústavní soud České republiky 23. března 1994 od Obvodního soudu pro Prahu 4 vyžádal spis, sp. zn. 15 C 198/92, a dne 24. března 1994 od Městského soudu v Praze vyjádření k ústavní stížnosti podle § 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

Ve svém vyjádření ze dne 31. března 1994 JUDr. D.L., předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, uvádí: "Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 12. 1993, č. j. 12 Co 304/93-27, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že na svých právních závěrech trvá a nemá co by k nim více dodal, odkazuje na odůvodnění svého rozsudku".

Ústavní soud si dále od Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 19. dubna 1994 vyžádal materiály (sněmovní tisky a těsnopisecké zprávy z jednání), vztahující se k projednávání zákonů č. 87/1991 Sb., č. 137/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.

III.

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. (Obdobně Ústavní soud ČR judikoval v případech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 23/93 (publikovaném pod č. 28, svazek l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), III. ÚS 23/93 (publikovaném pod č. 5, svazek l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

V tomto smyslu považuje Ústavní soud za svou úlohu zabývat se nikoliv právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci.

K navrhovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36, jakož i čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod.

K dále tvrzenému porušení vlastnického práva, vyplývajícího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, lze konstatovat následující: Podle tvrzení navrhovatele má oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dvojí postavení: Prvním je postavení restituenta, druhým je postavení oprávněné osoby podle § 5 odst. 1 uvedeného zákona jako osoby privatizující majetek, který tato osoba nevlastnila a nevlastnili jej ani její právní předchůdci podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, vyjádřil stanovisko, podle kterého: "Právní účinky restituce nastávají ex tunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Zákonná úprava restituce může však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci." Zákonodárce v případě zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, tak učinil v § 28, v případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 10.

Na restituce lze tedy vztáhnout ochranu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

V dané věci však navrhovatel vystupuje nikoliv jako restituent, nýbrž jako oprávněná osoba v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému, kterým je stát. Nejde tudíž o právo věcné, tedy ani o právo vlastnické a jeho ochranu nelze proto podřadit pod ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Z hlediska uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 27. října 1994

JUDr. Pavel Holländer

předseda Ústavního soudu České republiky

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru