Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 44/93Nález ÚS ze dne 09.06.1994K rozdílu mezi ústavní stížností a opravnými prostředky v právním řádu ČR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
opravný prostředek - řádný
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/1 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.44.93
Datum vyhlášení09.06.1994
Datum podání09.08.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

2/1993 Sb., čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 237, § 243b odst.4, § 218 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 44/93 ze dne 9. 6. 1994

N 31/1 SbNU 237

K rozdílu mezi ústavní stížností a opravnými prostředky v právním řádu ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B. M. proti

Vrchnímu soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel dožaduje se zrušení rozhodnutí Vrchního soudu

v Praze (usnesení ze dne 28. května 1993 6 Cdo 110/92) a ve své

ústavní stížnosti tvrdí, že oním rozhodnutím byl - jako invalidní

důchodce a jako bulharský státní občan žijící trvale v České

republice - na svých právech poškozen; toto své tvrzení - jak

v písemných podáních (č. l. 1 až 3, 6 a 7), tak ve svém vystoupení

před Ústavním soudem v průběhu ústního jednání (č. l. 60, 61),

obšírně rozvádí - stručně shrnuto - v tom smyslu, že k zamítnutí

návrhu na povolení výkonu soudního rozhodnutí (k vydobytí měsíční

renty, kterou mu vedlejší účastník dnem 1. 8. 1989 přestal

vyplácet, ačkoli podkladové rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského

soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1993, sp. zn. 16 Co 230/73, jímž mu

renta byla přiznána), došlo v rozporu se zákonem č. 188/88 Sb.

v novelizovaném znění (§ 237 o.s.ř.).

Pochybení vrchního soudu spatřuje posléze v tom, že jeho

dovolání bylo odmítnuto (č. l. 24 sp. zn. 51 E 311/92), ačkoli pro

takový postup není zákonného podkladu, když stran dovolání

stěžovateli svědčí důvod ve smyslu § 237 lit. a) o.s.ř. Navrhl

proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadené rozhodnutí

zrušil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření (§ 42 odst. 3 zák. č.

182/93 Sb.) odmítl vývody stěžovatele s tím, že převážná část

z nich je zmatená a ve zbytku - především z hlediska ústavně

zaručených práv a svobod - neobstojí. Obecné soudy - dovozuje

Vrchní soud - postupovaly ve věci stěžovatele způsobem zcela

zákonu odpovídajícím a pokud pak jde o odmítnutí dovolání, odkázal

tento soud na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je dostatečně

patrno, proč k odmítnutí dovolání došlo, a o který zákonný důvod

je toto rozhodnutí opřeno.

Vedlejší účastník, který v řízení před obecnými soudy byl

v pozici odpůrce, resp. osoby povinné, rovněž navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti s poukazem na to, že rozhodnutí obecných soudů

odpovídají zákonu.

Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 51

E 1503/89, 51 E 311/92 a z výpovědi stěžovatele (č. l. 60) Ústavní

soud zjistil, že u Okresního soudu v Ostravě stěžovatel podal dva

návrhy na povolení výkonu soudního rozhodnutí, a že v obou

případech podkladovým rozhodnutím pro tato rozhodnutí bylo

rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (viz shora); v prvém případě

okresní soud návrhu vyhověl a výkon soudního rozhodnutí povolil,

nicméně krajský soud, který se věcí z podnětu odvolání povinného

zabýval jako soud odvolací, rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak,

že příslušný návrh zamítl. V opravném řízení odvolací soud totiž

zjistil, že v mezidobí dosáhl stěžovatel (ke dni 2. 7. 1989) věku

65ti let, a v důsledku toho jeho nárok na dříve přiznanou rentu ze

zákona zanikl (§ 195 zák. č. 188/88 Sb. v platném znění);

v ostatních pak odvolací soud dovodil, že právě tato skutečnost

brání nařízení výkonu rozhodnutí, a to bez ohledu nato, že vlastní

podkladové rozhodnutí nebylo dosud zrušeno. V druhém případě

(stěžovatel navrhoval povolení výkonu soudního rozhodnutí z téhož

právního důvodu) k zamítnutí jeho návrhu došlo již před soudem I.

stupně, a to z důvodů vyslovených již dříve odvolacím soudem;

odvolací soud (rozhodující ve věci z podnětu odvolání stěžovatele)

napadené rozhodnutí jako správné a zákonu odpovídající potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel

(v rozporu se zákonem) dovolání, jímž se domáhal změny

předcházejících rozhodnutí a tvrdil, že zákonná úprava, která

obecné soudy vedla k zamítnutí jeho návrhu, se na něj, jako

bulharského státního příslušníka, nevztahuje, zdůrazňoval, že

podkladové rozhodnutí mu rentu přiznává bez jakéhokoli časového

omezení, a protože nebylo dosud zrušeno, bylo povinností soudů

obou stupňů toto pravomocné podkladové rozhodnutí respektovat

a jeho návrhu, když povinný dobrovolně své závazky z něj

vyplývající nesplnil, vyhovět a výkon soudního rozhodnutí povolit.

Vrchní soud, s odkazem na ust. § 243b odst. 4 a § 218 odst.

1c o.s.ř., dovolání odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí

vyložil, z kterých skutečností, jako pro posouzení věci

rozhodných, vycházel, a kterými zákonnými důvody se při svém

rozhodování řídil.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem

před závěrem ústního jednání nově tvrdil, že Vrchní soud ve svém

rozhodnutí přehlédl, že jeho předcházející věc vedená před

Okresním soudem v Ostravě (tj. věc sp. zn. 51 E 1503/93) není

dosud pravomocně skončena, Ústavní soud ústní jednání odročil

a vyžádal si spis oné věci se týkající; z jeho obsahu posléze

zjistil, že tvrzení stěžovatele ani v tomto směru neobstojí, neboť

i toto řízení pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu dne

13. 11. 1989, jež stěžovateli bylo řádně doručeno 4. 12. téhož

roku (č. l. 8 v. ozn. spisu).

Ze zjištění, jak shora jsou rozvedena, vyplývá, že ústavní

stížnost nemá oporu v zákoně.

Ústavní stížnost (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.)

nelze pokládat za řádný (mimořádný) opravný prostředek proti

jakémukoli (byť i nesprávnému) pravomocnému rozhodnutí obecného

soudu; ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde

pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem

porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především

pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod, a kde

v důsledku toho má Ústavní soud zákonný důvod pro to, aby svým

nálezem takto vadné pravomocné rozhodnutí zrušil (§ 82 odst. 1

lit. a), odst. 3 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.); nestačí proto strohý

odkaz na ten který článek Listiny základních práv a svobod.

V posuzované věci však stěžovatel - odhlédnuto již od toho,

že se před Ústavním soudem ani nepokusil odůvodnit své tvrzení

stran údajného porušení svého ústavně zaručeného práva, ve své

ústavní stížnosti vlastně toliko opakoval námitky, které

uplatňoval již dříve v řízení před obecnými soudy, a na které také

tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem

reagovaly. Pokud pak jde o to, že podle stěžovatelova názoru

v posuzované věci sehrává svou roli jeho státní příslušnost (jde

o bulharského státního příslušníka, trvale žijícího v České

republice), stačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího

soudu (č. l. 11, 12 sp. zn. 51 E 311/92), v němž tento soud

vyložil, proč je tato okolnost pro posouzení věci právně

bezvýznamná.

Protože tedy ani v řízení před obecnými soudy ani v jejich

rozhodnutích, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, z hlediska

ústavně zaručených práv a svobod, nebyla shledána pochybení,

nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 9. 6. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru