Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 437/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkOdvolání
dovolání/přípustnost
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
lhůta/zmeškání
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.437.16.1
Datum podání08.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 79, § 43 odst.2, § 237, § 238 odst.1 písm.f, § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 437/16 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Boženy Šrubařové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti I. a II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 2161, 2163, 2164/2015-380, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2014 č. j. 8 Co 930/2014-290 a č. j. 8 Co 931/2014-293 a usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. března 2014 č. j. 19 C 163/2010-248 a ze dne 28. dubna 2014 č. j. 19 C 163/2010-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí, sídlem Janáčkova 1238, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností napadenými výroky usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta dovolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").

3. První výrok napadeného usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. 8 Co 930/2014-290, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 3. 2014 č. j. 19 C 163/2010-248, jímž bylo rozhodnuto, že žádostem stěžovatelky "o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě na obnovu řízení se nevyhovuje", odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolání není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť "rozhodnutí odvolacího soudu [závěr o tom, že žalobou na obnovu řízení napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 11. 2012, č. j. 19 C 163/2010-125, o odmítnutí podání žalované ze dne 10. 11. 2010 ve znění ´doplnění ze dne 16. 12. 2011, ze dne 14. 5. 2012 a ze dne 12. 7. 2012´ jako podání, kterým se zahajuje řízení (žaloba pro zmatečnost) podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. z důvodů neodstranění vad podání, není rozhodnutím ve věci samé, a proto proti němu není žaloba na obnovu řízení přípustná, a že na straně žalované jde za této situace o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu", přičemž dovolací soud současně neshledal důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.

4. Druhý výrok napadeného usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. 8 Co 931/2014-293, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 19 C 163/2010-252, jímž soud podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítl stěžovatelčino odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 11. 2012 č. j. 19 C 1863/2010-125 pro opožděnost, odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolání není přípustné proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost [§ 238 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 229 odst. 4 o. s. ř., v rozhodném znění].

II.

Argumentace stěžovatelky

5. K prvnímu výroku usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že již v dovolání namítala, že žalobou na obnovu řízení napadla jiná rozhodnutí, a to usnesení okresního soudu ze dne 7. 1. 2013 č. j. 19 C 163/2010-134 a usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 8 Co 284/2013-156. Tvrzení dovolacího soudu, že se touto stěžovatelčinou námitkou nemohl věcně zabývat, neboť ji stěžovatelka vznesla poprvé až v dovolání, se přitom podle stěžovatelky nezakládá na pravdě, neboť ji prokazatelně uplatnila již v odvolání ze dne 25. 4. 2014. Podle stěžovatelky je tedy zřejmé, že u ní nepůjde o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a že ochrana jejích zájmů vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť žalobou na obnovu řízení zjevně napadá rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí, proti kterému je žaloba na obnovu řízení přípustná.

6. Vůči druhému výroku usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že zde nebyl žádný důvod pro odmítnutí její žaloby pro zmatečnost ze dne 10. 11. 2010, doplněné dne 16. 11. 2011, dále dne 12. 7. 2012 a dne 14. 5. 2012, neboť předmětnou žalobu řádně a včas doplnila. Nadto stěžovatelka namítá, že v dané věci nešlo o vadu žaloby, jež by znemožňovala pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) a že tedy nic nebránilo tomu, aby ve věci bylo nařízeno jednání (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4629/2009).

7. Postup Nejvyššího soudu je proto podle mínění stěžovatelky svévolný a nese prvky přepjatého formalismu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Pakliže stěžovatelka proti prvnímu výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu namítá, že se dovolací soud měl věcně zabývat její námitkou, že předmětnou žalobou na obnovu řízení napadla jiná rozhodnutí, a to usnesení okresního soudu ze dne 7. 1. 2013 č. j. 19 C 163/2010-134 a usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 8 Co 284/2013-156, neboť oproti tvrzení Nejvyššího soudu tuto námitku uplatnila již v odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 28. 3. 2014 č. j. 19 C 163/2010-248, omezí se Ústavní soud na následující závěr. Stěžovatelka sice tuto skutečnost ve svém odvolání (jehož kopii přiložila k posuzované ústavní stížnosti) zmiňuje, současně však nelze bez dalšího dospět k tomu, že tímto konstatováním vskutku uplatnila posléze v rámci řízení před dovolacím soudem vznesenou námitku, konsekventně vedoucí ke stěžovatelkou v ústavní stížnosti dovozenému závěru, že žalobou na obnovu řízení ve skutečnosti - v rozporu se závěrem okresního soudu i krajského soudu - napadla rozhodnutí, jež je možno touto žalobou napadnout, tedy rozhodnutí meritorní. Uvádí-li proto Nejvyšší soud na str. 7 napadeného usnesení, že se touto námitkou nemohl věcně zabývat, neboť tuto námitku vznesla stěžovatelka (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.) poprvé až v dovolání, jde o závěr, jenž bez dalšího není ústavně nesouladný.

11. Ohledně druhého výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu potom stěžovatelka žádnou potenciálně relevantní námitku nevznáší, neboť zcela mimoběžnou argumentací nikterak nezpochybňuje dovolacím soudem prezentovaný a všeobecně srozumitelný závěr, že v daném rozsahu - tedy dovoláním brojícím proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o opožděnosti jejího odvolání - směřuje proti rozhodnutí, proti kterému podle § 238 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 229 odst. 4 o. s. ř., v rozhodném znění, není dovolání (a to ex lege) přípustné.

12. Ústavní soud se z uvedených důvodů oproti přesvědčení stěžovatelky nedomnívá, že by Nejvyšší soud postupoval svévolně nebo že by své rozhodnutí - v rozsahu napadených výroků - zatížil přepjatým formalismem; o tom ostatně nepřímo svědčí i skutečnost, že III. výrokem předmětného usnesení Nejvyšší soud jednomu ze tří společně projednávaných stěžovatelčiných dovolání vyhověl a jím napadená rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu zrušil.

13. Přestože stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení krajského soudu a okresního soudu, žádné konkrétní námitky proti těmto rozhodnutím nevznáší, a ani Ústavní soud na nich žádné zjevné ústavněprávní deficity neshledává. Taktéž v tomto rozsahu je proto nutno hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

14. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky neprokázala; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru