Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 436/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 9
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.436.17.1
Datum podání10.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 220


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 436/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 5 Tdo 1529/2016-34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 sp. zn. 61 To 180/2016 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. března 2016 sp. zn. 21 T 117/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, jakož i k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu dvou let, a dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody.

3. Usnesením Nejvyššího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.

4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako ředitel a předseda představenstva obchodní společnosti Timbeum a. s. úmyslně porušil povinnost vykonávat svou pravomoc při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře, jak mu ukládal § 135 odst. 1, 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nerespektujíce ani povinnosti, které mu byly uloženy stanovami společnosti, podle nichž byl povinen požádat o předchozí písemné schválení právního úkonu dozorčí radu, byla-li předmětem tohoto úkonu dispozice s majetkem společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč, což neučinil, neboť souhlas dozorčí rady nevyžádal. Dále v rozporu s povinností, dle které jménem společnosti jednají společně vždy dva členové představenstva, a aniž by dodržel obvyklá pravidla obezřetného podnikání, realizoval prodej zásob zboží v celkové hodnotě 4 822 017 Kč společnosti Hoan SK s. r. o., byť věděl, že s touto společností společnost Timbeum a. s. nikdy neobchodovala, což zastřel tím, že vyhotovil rámcovou kupní smlouvu, kterou podepsal a antidatoval dnem 4. 2. 2010, když antidatací a podvrhem rámcové kupní smlouvy formálně obešel i povinnost jednání jménem společnosti společně s dalším členem představenstva společnosti, přičemž tak jednal za situace, když neznal její solventnost, dlužník společnost Hoan SK s. r. o., cenu zboží neuhradila, je nekontaktní a nemajetná, pobyt jejího jednatele je neznámý, sídlo společnosti nezjištěno, takže dlužnou částku vymoci nelze, v důsledku čehož zmenšil majetek poškozené obchodní společnosti Timbeum a. s.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení důkazů, a to navíc za situace, kdy k důkazním návrhům obžaloby byly vstřícné. Navrhoval výslech svědků Kukučky, Dudáše, Průchy a Houdkové, kteří byli informováni o způsobu prodeje předmětných skladových zásob a jsou schopni prokázat, že stěžovatel prověřoval solventnost jednotlivých společností, kterým měly být zásoby prodány a že tedy nemohl vědět o tom, že kupní cena za skladové zásoby nebude uhrazena. Nelze tak souhlasit s odůvodněním obecných soudů, že provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné. Zmiňovaní byli ze strany policejního orgánu pouze vyslechnuti v rámci podaného vysvětlení v přípravném řízení s pořízením úředního záznamu, s pomocí kterého pak byla hodnocena důvodnost důkazních návrhů. Takovýto postup však obhajobě neumožnil položit daným osobám jakékoliv otázky. V případě svědkyně Houdkové se pak stěžovatel nadto podivuje nad tím, že soud se ji původně snažil předvolat k hlavnímu líčení, později ji však označil za nedosažitelnou a uvedl, že vývoj důkazní situace u hlavního líčení v kombinaci se znalostí obsahové stránky úředního záznamu o podaném vysvětlení touto svědkyní činí provedení jejího osobního výslechu nadbytečným. Možnosti zajištění přítomnosti této svědkyně dle stěžovatelova přesvědčení nebyly vyčerpány.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srov. zejména str. 11 až 12 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud neshledává závěry o jejich nadbytečnosti jakkoliv nepřiléhavými, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti. Nebylo-li určitým návrhům na výslech svědků vyhověno, pak nemožnost klást dané osobě otázky je toliko důsledkem nadbytečnosti jejich výslechu, kterou shledaly soudy jakožto orgány k posuzování relevantnosti vznášených důkazních návrhů oprávněné, nikoliv snad projevem nějakého procesního pochybení v řízení. Namítá-li stěžovatel, že soudy mohly učinit více k zajištění přítomnosti svědkyně Houdkové, jestliže výslech této svědkyně se začal jevit po vývoji důkazní situace během řízení nadbytečným, pak otázka, zda soudy vyčerpaly možnosti k provedení jejího výslechu, již přestala být relevantní.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru