Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4359/12 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
pozemek
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.4359.12.1
Datum podání15.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4359/12 ze dne 13. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, IČ: 00064581 se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem AK Mikš & Suk se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cdo 4525/2011-114, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011 č. j. 21 Co 139/2011-80, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti V. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení v projednávané věci stěžovatelka především namítá nesprávnou charakteristiku pozemků parcela č. X/401 a parc. č. X/403 nacházejících se v obci P., kat. území Stodůlky, ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení V. B. (dále jen "vedlejší účastnice"), zapsaných na LV č. XXX. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že se na výše označených pozemcích nachází (či "převážně nachází") "silniční vegetace a chodník" (resp. "zeleň"), neboť pro takový závěr údajně není opora v provedeném dokazování, neboť ze sdělení Odboru dopravy MHMP ze dne 8. 1. 2008 vyplývá, že nejde o zeleň komunikační. Rovněž tak prý v průběhu řízení nebyl proveden důkaz, který by odůvodňoval závěr obecných soudů, že předmětné pozemky jsou zastavěny komunikací ve vlastnictví stěžovatelky.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval její námitkou, že předmětné pozemky jsou "obecně užívány", přičemž takové užívání je zásadně neúplatné. Podle názoru stěžovatelky ze strany vedlejší účastnice, resp. jejích právních předchůdců, došlo (přinejmenším) ke konkludentnímu souhlasu s omezením jejich vlastnických práv k předmětným pozemkům a to tím, že při jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., nežádali o finanční náhradu či vydání náhradních pozemků, ačkoli věděli, že tyto se nacházejí uprostřed sídlištní zástavby a jsou veřejně přístupné.

Obecné soudy prý rovněž pochybily, pokud se v řízení nezabývaly nedostatkem pasivní legitimace stěžovatelky, jinak by údajně musely dospět k závěru, že místo stěžovatelky je ve sporu pasivně legitimována Městská část Praha 13.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 7. 2010 č. j. 6 C 353/2007-34 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 126 495,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a částku 200 557,50,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II), ve zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok III).

Vedlejší účastnice se žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 327 052,50,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku z bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že stěžovatelka bez právního důvodu bez poskytnutí jakékoli náhrady užívá její pozemky parc. č. X/401, parc. č. X/402, parc. č. X/403 a části pozemku parc. č. X/453 co do výměry 625 m2 v obci P., kat. území Stodůlky, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, na LV č. XXX (dále jen "předmětné pozemky"), přičemž jejich celková výměra činí 1 573 m2. Na předmětných pozemcích se nachází komunikace IV. třídy (ulice B.) a tzv. silniční vegetace, která tvoří její příslušenství. Část pozemku parc. č. X/453 o výměře 625 m2 je zastavěna chodníkem této místní komunikace. Na zbývajících pozemcích se nacházejí přístřešky pro kontejnery na odpadní nádoby. Vedlejší účastnice v žalobě (a v jejím rozšíření) specifikovala, za jaká období se domáhá vydání bezdůvodného obohacení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatelka užívání předmětných pozemků nepopřela a její námitka, že výkon práva vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť předmětné pozemky jako zastavěné jí neměly být v restituci vydány, není v projednávané věci relevantní.

Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV. Odvolací soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky uvedl, že v projednávané věci jde o vztah soukromoprávní, je tedy dána věcná legitimace ve věci rozhodujících soudů. Námitky stěžovatelky o bezplatném užívání takto obecně užívané věci neobstojí, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která zdůrazňuje povinnost obce poskytnout náhradu za užívání pozemku, který je součástí veřejného prostranství a je ve vlastnictví třetí osoby; v opačném případě vzniká obci bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, i když existuje důvod užívání tohoto veřejného prostranství.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 10. 2012 č. j. 28 Cdo 4525/2011-114 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud se zabýval otázkou vymezenou stěžovatelkou v dovolání, zda se stěžovatelka bezdůvodně obohacuje na úkor vedlejší účastnice, pokud bez náhrady užívá pozemky v jejím vlastnictví, které svým charakterem jsou veřejným prostranstvím, a dospěl v této otázce ke shodnému závěru se soudem odvolacím. Ke shodným závěrům dospěl dovolací soud i v případě dalších námitek stěžovatelky týkajících se věcné pasivní legitimace v předmětné věci.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a po jejich konfrontaci s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, ani není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, neboť zasáhnout do rozhodovací činnosti těchto soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost proto představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, které vyplývají z tzv. podústavního práva.

Pokud se týká námitky stěžovatelky proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky konstatuje, že v projednávané věci neshledal v postupu obou obecných soudů při hodnocení důkazů provedených v průběhu pravomocně skončeného řízení extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry z nich vyplývajícími, neboť v průběhu řízení byl předmětem dokazování jak charakter předmětných pozemků, tak i způsob jejich užívání.

V projednávané věci bylo zjištěno, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětných pozemků, které jsou veřejným prostranstvím a slouží obecnému užívání. Ohledně předmětných pozemků nebyla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o jejich užívání a stěžovatelka neposkytuje vedlejší účastnici za jejich užívání žádnou náhradu, i když jejich vlastnice je z výlučného užívání svého majetku vyloučena. Skutečnost, že předmětné pozemky stěžovatelka užívá, v řízení před obecnými soudy stěžovatelka nerozporovala; nečinila sporným ani závěr, že by "obec za jejich užívání měla vedlejší účastnici poskytnout náhradu". Namítala jen, že nejde o silniční zeleň, ale jinou zeleň a že výkon vlastnického práva vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o pozemky zčásti zastavěné, které vydány být v restitučním řízení neměly (pozemky parc. č. X/453, parc. č. X/401 a parc. č. X/402). Již odvolací soud poukázal v této souvislosti na možnost stěžovatelky napadnout nabývací titul právních předchůdců vedlejší účastnice k předmětným pozemkům u soudu, což však stěžovatelka neučinila. Její námitky o rozporu výkonu práva vlastnice předmětných pozemků s dobrými mravy shledal proto irelevantními.

Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by bylo možné obecné užívání pozemků, které jsou součástí veřejného prostranství, chápat jako bezplatné. V projednávané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou zčásti zastavěné, zčásti se na nich nachází silniční vegetace, všechny jsou veřejně přístupné, neboť jsou veřejným prostranstvím a slouží obecnému užívání. Nejvyšší soud právě v souvislosti s bezesmluvním užíváním předmětných pozemků ve vlastnictví třetích osob dovodil s odkazem na řadu svých rozhodnutí v občanskoprávní rovině vznik bezdůvodného obohacení na straně obce za situace, v níž není důvod k závěru o povinnosti třetích osob strpět užívání jejich majetku bez patřičné náhrady.

Jak soud odvolací, tak i soud dovolací se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly dalšími námitkami stěžovatelky uvedenými i nyní v ústavní stížnosti, proto lze na jejich odůvodnění jako na úplné a srozumitelné v této souvislosti odkázat.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru