Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 435/97Usnesení ÚS ze dne 17.03.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.435.97
Datum podání18.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 435/97 ze dne 17. 3. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 435/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele V.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.P.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 17. 11. 1997 ústavní stížnost, která byla doručená Ústavnímu soudu ve lhůtě o den později. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 59/97, ze dne 18. 9. 1997 a stejně tak i proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 29/95, ze dne 28. 5. 1997. Uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 trestního řádu (dále tr. ř.) z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr.ř., a to v celém rozsahu. Znovu potom podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že navrhovatele (tehdy obžalovaného) uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel a podle § 250 odst. 4 trestního zákona mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Uvedená rozhodnutí stěžovatel navrhl zrušit s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na obhajobu plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z č.. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

1

111. ÚS 435/97

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, který je obsažen ve spisu Krajského soudu Plzeň, sp. zn. 1 T 29/95. Z něj potom zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č.j. 1 T 29/95-1343, ze dne 28. 5. 1997, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel a byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se zařazením pro výkon takto uloženého trestu do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel (tehdy obžalovaný) odvolání v němž (stejně jako v průběhu celé jeho trestní věci) tvrdí, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Polemizoval s provedenými důkazy, způsobem jejich hodnocení soudem, poukazoval na to, že provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zákonem, důkazy v jeho prospěch byly soudem ignorovány případně nebyly provedeny vůbec. Poukázal i na to, že mu byl v určité fázi řízení proti jeho vůli ustanoven obhájce soudem, ačkoli v té době jej obhajoval obhájce, kterého si sám zvolil. Na základě podaného odvolání rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, čj. 4 To 59/97-165, ze dne 18. 9. 1997, napadený rozsudek zrušil a navrhovatele (obžalovaného) uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. písm. c) a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a pozdějších novel a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, když pro výkon uloženého trestu ho zařadil do věznice s dozorem.

Jak již uvedeno, proti oběma uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost v jejímž závěru navrhuje obě rozhodnutí zrušit a do doby než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti odložit jejich vykonatelnost. V samotném odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že bylo zasaženo především jeho právo na obhajobu tak jak je obsaženo v čl. 40 odst. 3 Listiny. To s tím, že v době kdy byla v jeho trestní věci podána obžaloba (dne 30. 10. 1995) neměl obhájce a nemohl se seznámit s výsledky vyšetřování. Poukázal dále na skutečnost, že opakovaně navrhoval provedení důkazů, které měly potvrdit jeho obhajobu, na což však ze strany orgánů činných v trestním řízení v podstatě nebylo reagováno a provedení jím nabízených důkazů nebylo umožněno (tyto návrhy i námitky soud bagatelizoval), což v konečném důsledku vedlo ke kompromisnímu rozhodnutí. V naznačeném postupu pak navrhovatel spatřuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Konečně bez bližšího spojení s konečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti navrhovatel polemizuje s tím, že byl stíhán vazebně, přičemž důvody vazby byly nacházeny i v dalším trestním řízení, které bylo proti navrhovateli vedeno. Z tohoto pohledu však nutno již na tomto místě zmínit, že podaná ústavní stížnost do žádného rozhodnutí o vazbě nesměřuje a navrhovatel v této souvislosti pouze poukazuje na svou ztíženou možnost obhajoby při pobytu ve vazbě.

2

III. ÚS 435/97

Ve vyjádření Vrchního soudu v Praze se podává, že navrhovatel byl upozorněn vyšetřovatelem na možnost prostudovat spis dne 25. 10. 1995 (termín oznámen dne 19. 10. 1995). Na počátku tohoto úkonu vypověděl navrhovatel plnou moc obhájci a dále se odmítl se spisem seznámit. S ohledem na tuto skutečnost (nevyužití možnosti prostudovat spis) postupoval vyšetřovatel dále v souladu s trestním řádem (tedy jakoby k tomuto úkonu došlo) a spis postoupil s návrhem na podání obžaloby . Dne 30. 10. 1995 byl navrhovateli ustanoven obhájce a téhož dne podána obžaloba. V této souvislosti Vrchní soud v Praze dodává, že se nabízí úvaha zda navrhovatelem zvolený neobvyklý postup (vypovězení plné moci obhájci v den seznamování se s výsledky vyšetřování) nebyl účelový ve snaze zmařit tento úkon a tím podání obžaloby. To v souvislosti s vazbou obviněného, která byla v té době prodloužena do 31. 10. 1995 a při nepodání obžaloby by musel být propuštěn z vazby na svobodu. Tomu nasvědčuje i fakt, že krátce na to si obviněný znovu zvolil stejného obhájce, který jej zastupoval v přípravném řízení. Vrchní soud uzavírá v této části tím, že prostudovat spis je ostatně právem obviněného, nikoli jeho povinností. Z hlediska případně takto zvolené procesní taktiky se však ani takto nejedná o takový postup, který by výrazně zasáhl do práva navrhovatele na obhajobu. Obviněný potom podání obžaloby nemůže nijak ovlivnit, když mu zákon v této souvislosti žádné procesní prostředky neposkytuje. Dodává, že v dalším postupu řízení krajský soud vyzval obviněného i obhájce ke sdělení návrhů na provedení event. dalších důkazů a umožnil jim prostudovat spis v rozsahu, který požadovali (což také ve třech termínech uskutečnili - 8. 1., 4. 4. a 23. 4. 1996). K otázce provádění jednotlivých důkazů potom vrchní soud konstatuje, že podaná obžaloba byla dostatečně podložena výsledky provedeného vyšetřování a tak dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud (v souladu s ust. § 176 odst. 1 tr. ř.). K rozsahu prováděného dokazování poukazuje a ust. § 2 odst. 5 tr. ř.. s tím, že soud je povinen zjistit skutkový stav věci nevzbuzující důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném k rozhodnutí. To soud učinil, přihlížeje i k řadě návrhů obviněného. Pokud upustil od provedení dalších důkazů, učinil tak proto, že by jejich provedení přesáhlo rámec § 2 odst. 5 tr. ř. resp. provedení dalších důkazů by na výsledku dokazování a tím i na závěrech soudu nemohlo nic změnit. Své vyjádření potom uzavírá konstatováním, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci samé a námitky vůči rozhodnutím o vazbě jsou tak bezpředmětné.

Vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze potom obsahuje obdobnou argumentaci jako vyjádření Vrchního soudu v Praze, kdy i zde je obsaženo přesvědčení, že v projednávané věci bylo postupováno v souladu se zákonem a namítaná základní práva navrhovatele nebyla zasažena.

3

Na tomto místě je nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu také nepřísluší právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této může zasáhnout pouze a výlučně jenom tehdy, jestliže takovým rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v rámci podané ústavní stížnosti se navrhovatel dovolává ochrany svých základních práv, jak popsáno shora, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl takto k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněnou. Především nutno připomenout, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl již (jak plyne z připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T29/95) zrušen samotným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a tedy ještě v řízení před obecnými soudy. Nicméně ani v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (č.j. 4 To 59/97-1465), ani v řízení, které mu předcházelo Ústavní soud neshledal porušení, a to zejména ani namítaných článků Listiny či úmluvy. Dlužno připomenout, že v dané věci šlo o poměrně výraznou trestnou činnost majetkového charakteru (rozsáhlý podvod) s výraznou škodou. V tomto směru také bylo vedeno obsáhlé dokazování (včetně výslechu většího počtu svědků a řady důkazů listinných). Již v průběhu řízení před obecnými soudy potom navrhovatel (jako obžalovaný) brojil proti postupu orgánů činných v trestním a to způsobem a argumentací, kterou znovu opakuje ústavní tak i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací. Tak Krajský soud v Plzni uvedl k okolnostem týkajícím se skončení vyšetřování, že vyšetřovatel splnil své povinnosti uložené mu trestním

4

111. ÚS 435/97

řádem ohledně možnosti prostudovat vyšetřovací spis (což plyne i ze spisového materiálu - str. 532-540) a rovněž následně postupoval v souladu s procesním předpisem. Postup, kdy navrhovatel vypověděl obhájci plnou moc (aby ji krátce na to stejnému obhájci udělil), nelze označit za nezákonný a už vůbec ne za protiústavní i s přihlédnutím k tomu, že soud neprodleně rozhodl (za této situace) o zajištění jiného obhájce jeho ustanovením. Nelze takto soudu vytknout, že by si v naznačeném směru počínal liknavě či neodpovědně, když samozřejmě následně bylo navrhovateli i jeho obhájci umožněno dostatečné prostudování spisu (a to i opakovaně). Ve skutečnosti, že formálně a pro zanedbatelný časový úsek nebyl postup orgánů činných v trestním řízení optimální nelze dovodit, že bylo právo navrhovatele obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny zasaženo tak, že mu nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a nelze ani dovodit, že se nemohl hájit sám nebo prostřednictvím svého obhájce. Dostatečným a odpovídajícím způsobem soud vysvětlil i proč a jakým způsobem provedl jednotlivé důkazy, jejich rozsah i věrohodnost, když vyhověl i důkazním návrhům obžaloby i obhajoby za respektování základní zásady trestního řízení, totiž zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V postupu soudů v tomto směru neshledal ústavní soud porušení namítaného ust. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když se jeví nadbytečné zdůrazňovat, že není povinností soudu provádět všechny eventuelně navržené důkazy za situace, kdy důkazy již vykonané poskytují dostatečně pevný základ k přesvědčivému a úplnému rozhodnutí. Tak tomu dle názoru Ústavního soudu bylo i v daném případě. Ani argumentaci obsaženou v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (č.j. 4 To 59/97-1465) nelze vytknout nelogičnost či nepřiměřenost ve vztahu ke zjištěným a provedeným důkazům, jakož i k dalším okolnostem případu tak, jak jsou zachyceny ve spisových materiálech. K tvrzením ohledně vazby navrhovatele (pod bodem IV. ústavní stížnosti) snad třeba znovu opakovat, že Ústavní soud se touto části ani zabývat nemohl, když žádné případné rozhodnutí učiněné o vazbě ostatně navrhovatelem ani napadeno nebylo. Konečně s ohledem na úvahy již shora naznačené nevyhověl Ústavní soud návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, když ostatně k takovému postupu ani neshledal důvody.

S poukazem na uvedené skutečnosti Ústavnímusoudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolaní přípustné.

JUDr. Vladimír JURKA

V Brně dne 17. března 1998soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru