Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4322/12 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání/přihláška
konkurzní podstata/správce
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.4322.12.1
Datum podání12.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12, § 24 odst.3, § 20 odst.4, § 8 odst.2, § 23 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4322/12 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ICOM, a.s., se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2012 č. j. 39 (10) K 18/2002-2948, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že pohledávka konkursního věřitele č. 10 (Mgr. Jiří Zrůstek, Čelakovského 6, 678 01 Blansko, správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., se sídlem Žižkova 2609/102, 586 01 Jihlava, IČ: 454 75 792) ve výši 152 672 210 Kč "se pokládá za zjištěnou."

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správce konkursní podstaty disponuje oprávněním dodatečně uznat pouze tu pohledávku, kterou popřel on sám, nikoli takovou, která byla popřena byť jedním věřitelem. V projednávaném případě k předmětným popěrným úkonům věřitelů ve vztahu k pohledávce věřitele č. 10 došlo, přičemž nic na tom nemění skutečnost, že následně účast těchto věřitelů v konkursním řízení skončila (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2099/2009 a ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 813/2010); krajský soud pak nesprávně pouze zjistil obsah dodatečného uznání pohledávky správcem konkursní podstaty a nezdůvodnil, proč rozhodl v rozporu s § 24 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Dodatečné uznání pohledávky správcem konkursní podstaty je nadto protizákonné a absolutně neplatné, neboť veškeré smlouvy, o které se opírá, jsou buď neplatné, nebo závazky z nich promlčené. Podle stěžovatelky správce konkursní podstaty tím jednal v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť nepostupoval s náležitou odbornou péčí a činil takové úkony, které jsou v rozporu se zákonem, resp. s oprávněnými zájmy věřitelů a stěžovatelky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanském soudním řízení, resp. v řízení konkursním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 2205/13 ze dne 29. 4. 2014 posuzoval Ústavní soud obdobné námitky téže stěžovatelky proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 39 (10) K 18/2002-3011 a ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 39 (10) K 18/2002-3014, a dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Těmito usneseními Krajský soud v Brně rozhodl (že pohledávka konkursního věřitele č. 10 Mgr. Jiří Zrůstek, správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST, s.r.o. ve výši 155 373 0830 Kč, resp. 168 880 542 Kč u podepsaného soudu evidovaná pod pořadovým číslem 10 se pokládá za zjištěnou) poté, co Mgr. Milan Chytil, správce konkursní podstaty, "opětovně částečně dodatečně" uznal pohledávku konkursního věřitele č. 10, přičemž částka uvedená ve výroku označených usnesení Krajského soudu v Brně (ze dne 7. 5. 2013 a 14. 5. 2013) zahrnuje rovněž sumu, k níž se vztahuje nyní projednávanou ústavní stížností napadené usnesení.

Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že "ústavní stížnost míří ke sporu o to, zda lze uplatnit postup podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, pokud sice správce konkursní podstaty popřenou pohledávku dodatečně písemně uzná vůči konkursnímu soudu, ale pohledávka byla rovněž popřena konkursními věřiteli, jejichž účast ovšem v konkursním řízení následně zanikla. Tato otázka se však pro dané řízení stala bezpředmětnou, neboť souběžně byl uplatněn postup podle § 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání a bylo zahájeno incidenční řízení dotýkající se příslušných popřených pohledávek. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že vzhledem ke skutečnosti uvedené shora, tedy ke skutečnosti, že stěžovatelka nemohla podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož nebyla účastníkem, nemohlo dojít ani k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. V úvahu tak přichází zásah do dalších stěžovatelkou uvedených základních práv a svobod. K jejich porušení však také nedošlo, neboť podstata sporu byla v rámci incidenčního řízení zkonzumována rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 15 Cm 134/2008-349 a současně jsou napadaná usnesení konkursního soudu realizací dohlédací pravomoci soudu ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní stížností napadanými usneseními konkursního soudu tak nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť nakonec došlo k realizaci postupu, ke kterému svou ústavní stížností zřejmě směřuje".

Odmítnutí ústavní stížnosti podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněno.

Shodné posouzení - v smyslu tohoto ustanovení - je namístě i ve vztahu k jednotlivým věcným námitkám, jež proti dotčené pohledávce stěžovatelka vyjádřila v ústavní stížnosti nyní posuzované.

Jestliže stěžovatelka oponuje též činnosti správce konkurzní podstaty (čemuž nicméně neodpovídá petit ústavní stížnosti) co do porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), patří se připomenout, že Ústavní soud odpovídající část ústavní stížnosti shora dovolávaným usnesením sp. zn. II. ÚS 2205/13 ze dne 29. 4. 2014 shledal podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustnou; konstatoval zde, s poukazem na vlastní usnesení sp. zn. II. ÚS 128/14 ze dne 19. 2. 2014, že postup správce konkursní podstaty v daných souvislostech není způsobilým objektem přezkumu Ústavního soudu, a pakliže se stěžovatelka domnívá, že jí správce konkursní podstaty svým jednáním působí škodu, disponuje jinými prostředky právní ochrany než je ústavní stížnost.

Posouzení této části ústavní stížnosti jako nepřípustné se tudíž rovněž odvíjí od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu.

Odmítnutí akcesorického návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je pak logickým důsledkem tohoto výsledku řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru