Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 431/01Usnesení ÚS ze dne 06.12.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
občanství
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.431.01
Datum podání16.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

169/1929 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 431/01 ze dne 6. 12. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky E.L., zastoupené JUDr. E.M., směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, čj. 28 Cdo 2682/2000-188, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala prostřednictvím své právní zástupkyně dne 13. 7. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 7. 2001. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, čj. 28 Cdo 2682/2000-188, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, čj. 22Co 201-202/2000-166. Uvedeným rozsudkem Městského soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1999, čj. 17 C 19/97-111. Navrhovatelka tvrdila, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena její základní práva, zejména právo dané jí čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a poltických právech (dále jen "Pakt").

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 17 C 19/97 a z něj zjistil, že dne 30. 1. 1997 podala navrhovatelka žalobu o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., proti Ing. M.G. a Ing. R.K. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 7. 4. 1997 rozsudkem, čj. 17 C 19/97-17, určil povinnost žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí v rozsudku označených. Žalované napadly tento rozsudek odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně, po provedeném dalším řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 dne 7. 10. 1999 rozsudkem, čj. 17 C 19/97-111 návrh zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že navrhovatelka požádala o udělení státního občanství USA a byla naturalizována dnem 26. 11. 1957. V souladu s tehdy platnou Úmluvou o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy č. 169/1929 Sb. naturalizací ztratila občanství československé. Výjimka z tohoto pravidla platila v souladu s čl. I odst. 3 citované úmluvy po dobu, kdy země příslušníka úmluvy vede válku. Za takové období lze považovat období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957 a pokud byla navrhovatelka naturalizována v USA po tomto datu, naturalizací pozbyla československé občanství a nesplňuje proto podmínku danou ust. § 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním, ve kterém uvedla, že výklad úmluvy provedené soudem I. stupně nebral v úvahu skutečnost, že Československo fakticky neukončilo válečný stav, který vyhlásil klerofašistický Slovenský stát za II. světové války USA, SSSR a VB. Navrhovatelce byl vydán dne 18. 3. 1993 pas a dne 25. 5. 1994 občanský průkaz České republiky.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 29. 6. 2000 rozsudkem, čj. 22 Co 201-202/2000-166, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že otázkou interpretace období "kdy země vede válku" se zabýval i Ústavní soud, který zaujal stanovisko, že dnem, kdy nastal stav války je den 17. 9. 1938 a posledním dnem tohoto období byl den 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem. Citovaná úmluva byla součástí československého a od 1. 1. 1993 českého právního řádu až do 20. 8. 1997, kdy smluvní strany sjednaly ukončení její platnosti ke dni 20. 8. 1997. Z dokazování soudu I. stupně vyplynulo, že navrhovatelka se stala občankou USA dnem 26.11.1957 a tímto dnem také pozbyla svou dřívější československou státní příslušnost. Aby se mohla úspěšně domáhat uplatněného práva, musela by prokázat, že splňovala podmínku existence státního občanství ČR již dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., do doby, kdy mohl být uplatněn restituční nárok, tj. do 1. 10. 1991. Jestliže jí bylo vydáno osvědčení o státním občanství v roce 1994, je to vzhledem k uvedeným skutečnostem irelevantní.

Uvedený rozsudek Městského soudu napadla navrhovatelka podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dovoláním, ve kterém uvedla, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. 28 Cdo 2682/2000-188, ze dne 24. 4. 2001 dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vydáním usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle ustálené judikatury pak má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, jestliže se jedná o rozhodnutí které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena tím, že dovolatel tvrdí, že se jedná o věc zásadního právního významu, ale nastává teprve tehdy, když rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. O takový případ však v souzené věci nešlo. Závěry soudů odpovídají ustálené judikatuře i závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu, sp.zn. II. ÚS 307/97, na který poukazoval i odvolací soud. Řízení nebylo zatíženo některou z vad řízení uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. (a navrhovatelka to ani netvrdila). Dovolání tedy směřovalo proti rozhodnutí, ohledně něhož jeho přípustnost nelze dovodit.

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž uvedla, že toto rozhodnutí je v rozporu s Ústavou ČR. Podle jejího názoru závěr, že na základě zrušené Úmluvy č. 169/1929 Sb. pozbyla státní občanství ČR ex lege, ignoruje ústavní princip obsažený v čl. 12 odst. 2 Úmluvy. Navrhovatelka nesouhlasila s názorem, že každý pozbývá státního občanství ČSR (nyní ČR), jestliže získá na základě své žádosti státní občanství jiného státu. Takový názor je diskriminační. Soudy měly přihlédnout k tomu, že navrhovatelka žádala o udělení státního občanství USA, protože k tomu byla donucena okolnostmi jejího pobytu v USA a nemožností vrátit se do ČR. Podle jejího názoru je třeba respektovat ústavní pokyn, který výslovně zakazuje odnětí státní příslušnosti proti vůli dotčeného občana. Projev vůle navrhovatelky, která požádala o udělení občanství USA nesměřoval ke ztrátě občanství ČR. Postupem soudů mělo být podle navrhovatelky zasaženo do jejího základního práva zaručeného čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a čl. 14 Paktu, podle kterého všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Ústavní soud již několikrát judikoval, v čem je třeba spatřovat otázku zásadního právního významu, která je důvodem pro podání dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (např. v usnesení sp.zn. III. ÚS 181/95, č. 19 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Nejvyšší soud při posuzování této otázky postupoval v souladu s uvedenou ústavně právní judikaturou. Otázky výkladu čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. řešil Ústavní soud již v nálezu sp.zn. II. ÚS 307/97 a Ústavní soud nevidí důvod od tohoto rozhodnutí se v souzeném případě odchylovat. Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2000, čj. 22 Co 201-202/2000-166 neměl po právní stránce zásadního významu a proto Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem, jestliže je v souladu s ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., nepřipustil.

Navrhovatelce nebylo bráněno, aby se obrátila se svým návrhem na nezávislý soud, který její věc řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. projednal, provedl navrhované důkazy a na jejich základě rozhodl, přičemž své rozhodnutí řádně zdůvodnil. V řízení nebyla porušena rovnost účastníků před zákonem.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2001

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru