Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 43/99Usnesení ÚS ze dne 23.03.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Krychnov
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkObec
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.43.99
Datum podání27.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 2 odst.1

367/1990 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 43/99 ze dne 23. 3. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce K., zastoupené starostou obce J. F., právně zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 22 Co 563/98, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 5. 1998, sp. zn. 4 C 1610/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka doručený a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1998 (ve věci 4 C 1610/95 Okresního soudu v Kolíně) a tvrdila, že tímto rozhodnutím krajský soud, jako orgán veřejné moci, porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení stěžovatelky stalo se tak tím, že označený soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek obecného soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta její žaloba na vyklizení (blíže označených a popsaných) nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize pro kat. úz. S. S odkazem na již zmíněné ústavně zaručené základní právo proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu, je patrno, že stěžovatelka usiluje - z těch že důvodů a za těch že okolností jako v opravném řízení před obecným soudem - o ochranu vlastnického práva k věcem (nemovitostem), které jí vlastnicky nenáleží; ze skutkových zjištění, k nimž shodně dospěly obecné soudy obou stupňů (a které v podstatě stěžovatelka jako nesprávné ani nenapadá), totiž vyplývá, že pozemky, o které jde, při sloučení stěžovatelky (obce K.) s obcí S. (v řízení před obecnými soudy žalovanou) přešly do vlastnictví této obce a po oddělení obou (rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. prosince 1991) zůstaly podle návrhu na rozdělení majetku i nadále v jejím vlastnictví; svůj vlastnický nárok k posuzovaným nemovitostem zakládá stěžovatelka na hypotéze, že "kdyby existovala ke dni 24. dubna 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), přešly by tyto nemovitosti jako její historický majetek zcela nepochybně do jejího vlastnictví". Vývody a právní závěry obou obecných soudů proto označuje jako "formalistické a v rozporu se smyslem a účelem zákona" a tvrdí, že "systematickým, logickým a historickým výkladem v úvahu přicházejících zákonů nutno dospět k závěru, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví obce navrhovatele".

Naznačené právní konstrukci však nelze přisvědčit; povaha práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, stejně jako okolnosti, za nichž mu jako ústavně zaručenému základnímu právu lze poskytnout ochranu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně již dříve vyložil a zdůraznil, že "vlastnickému právu", které nebylo (způsobem zákonu odpovídajícím) dosud řádně konstituováno, ústavní ochranu (z vyložených důvodů) poskytnout nelze; protože jde o ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, zcela postačí na ni stěžovatelku odkázat (kupř. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevila potřeba k závěrům a výkladu tam učiněnému cokoli dodat.

Jestliže obecnésoudy způsobem zcela dostatečným a zřetelným (§ 157 o. s. ř.) vyložily, proč nelze stěžovatelce jako nevlastnici nemovitosti v její žalobě vyhovět, nejeví se jejich rozhodnutí ani pod ústavněprávními aspekty jako rozhodnutí, jemuž by pod těmito aspekty bylo co podstatného vytknout, neboť nelze opomíjet základní princip, dle něhož pro nabytí vlastnického práva je zcela nezbytný přiměřený a zákonu odpovídající titul, který však ani sebedůmyslnější hypotézou (a v podstatě pokusem o výklad contra legem) nahradit nelze.

Z těchto důvodů byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody, tak konstantní judikaturou Ústavníhosoudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ve znělce tohoto usnesení se stalo, aniž se jevila potřeba vyzývat stěžovatelku k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru