Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 43/2000Nález ÚS ze dne 29.11.2001Restituce majetku přejitého na stát v rozporu s tehdy platnými předpisy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 184/24 SbNU 371
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.43.2000
Datum podání21.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 19 odst.1

87/1991 Sb., § 6 odst.2, § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 43/2000 ze dne 29. 11. 2001

N 184/24 SbNU 371

Restituce majetku přejitého na stát v rozporu s tehdy platnými předpisy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu

o ústavní stížnosti navrhovatelky E. K., bytem USA, zastoupené

JUDr. V. J., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.

10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce

dne 21. 1. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5

Co 454/99-164, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Českém Krumlově ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 843/95-115.

Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její

základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém

Krumlově, sp.zn. 6 C 843/95, a z něj zjistil, že navrhovatelka

podala dne 31. 10. 1995 tomuto soudu žalobu o uzavření dohody

o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, proti obci H. D.

Předmětem dohody o vydání měly být nemovitosti původně zapsané

v pozemkové knize pro k.ú. H. D. ve vložce č. 251, a to dům č.p.

26 s pozemkem st. parc. č. 41/1, nyní dům č.p. 26 s pozemkem parc.

č. 41/1 zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu Český

Krumlov na LV č. 1 pro k.ú. H. D. (dále jen "předmětné

nemovitosti"). Předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví

otce žalobkyně (ústavní stěžovatelky) pana O. H. Rodina původního

vlastníka opustila v roce 1939 z obavy před rasovou perzekucí

tehdejší Československo. Do vlasti se již nevrátila. Vlastnické

právo k předmětným nemovitostem bylo otci žalobkyně odňato

nacistickými úřady v roce 1940. Rozhodnutím Okresního soudu

v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 1948, čj. Nc 213/46-22, mu bylo

podle zákona č. 128/1946 Sb. navráceno. Později, rozhodnutím

finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj.

fin 17-40/88-Vo, přešly předmětné nemovitosti na čs. stát na

základě aplikace nařízení vlády č. 15/1959 Sb. a jejich operativní

správu převzal MNV v H. D. Navrhovatelka vyzvala Obec H. D.

k vydání předmětných nemovitostí, k dohodě o jejich vydání však

nedošlo. Proto podala zmíněnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze

dne 4. 4. 1996, čj. 6 C 843/95-31, žalobu v plném rozsahu zamítl.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka nepochybně je

oprávněnou osobou, avšak neprokázala ve smyslu ust. § 6 zákona

č. 87/1991 Sb., že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem

v tomto ustanovení předvídaným.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. Na jeho

základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.

10. 1996, čj. 5 Co 1215/96-56, ve výroku o zamítnutí návrhu na

uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí rozsudek zrušil

a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň zamítl návrh

na přípustnost dovolání. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně

pochybil v tom, že se spokojil s konstatováním, že v archívu

nebylo nalezeno příslušné rozhodnutí finančního odboru ONV

v Českém Krumlově, kterým přešly předmětné nemovitosti na stát

a neprovedl všechny důkazy, kterými by bylo možné prokázat, jakým

způsobem předmětné nemovitosti na stát přešly. Zejména neprovedl

výslech žalobkyně a případných svědků.

Navrhovatelka napadla uvedený rozsudek dovoláním. V něm

namítala nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dne 25.

11. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 897/97-76, dovolání odmítl.

Následně Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17.

11. 1998, čj. 6 C 843/95-115, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil

tím, že žalobkyně sice prokázala, že je státní občankou ČR a že

předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Ani

v dalším dokazování však nebylo možné prokázat, že předmětné

nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v zákoně č.

87/1991 Sb. Je přitom zřejmé, že tuto okolnost musí v řízení

prokázat oprávněná osoba. Nemovitosti přešly na stát rozhodnutím

z roku 1961. Toto rozhodnutí však nebylo dohledáno v žádném

z archívů. Původní vlastník od roku 1939 v ČR nežil, o nemovitosti

hmatatelný zájem neprojevil. S nemovitostmi hospodařil stát

a z vlastních prostředků je opravil. V konkrétním případě nelze

dovodit, že by předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku

perzekuce původního vlastníka či postupem porušujícím obecně

uznávaná lidská práva a svobody. Z logiky věci vyplývá, že

předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku vládního nařízení

č. 15/1959 Sb. Tento způsob přechodu však spadá pod režim

restitučního zákona č. 403/1990 Sb. Podle tohoto zákona však

navrhovatelka nežalovala a ani nemohla. Její nárok podle tohoto

zákona byl prekludován.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. V něm

namítala, že její otec ani rodina nevěděli, že jim byly předmětné

nemovitosti vráceny, v této souvislosti je absurdní argumentovat

tím, že o předmětné nemovitosti neprojevili "žádný hmatatelný

zájem". Jejímu otci nebylo nikdy doručeno ani rozhodnutí

finančního odboru ONV v Českém Krumlově z roku 1961, na základě

kterého přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Pro

správní řízení mu byl ustanoven opatrovník, který byl navíc

zaměstnancem finančního odboru, jež ve věci rozhodoval. Původní

vlastník se proto ani nemohl proti uvedenému rozhodnutí nijak

bránit. Pro případ, že by odvolací soud odvolání nevyhověl,

navrhovala žalobkyně, aby připustil dovolání.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10.

1999, čj. 5 Co 454/99-164, rozsudek soudu I. stupně potvrdil

a zároveň odmítl připustit ve věci dovolání. Rozsudek odůvodnil

tím, že předmětné nemovitosti nepochybně přešly na stát v důsledku

rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6.

1961, a to podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Podle § 1 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., se tohoto zákona nepoužije na zmírnění

křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, kdy takovým

zvláštním zákonem je i zákon č. 403/1990 Sb. Podle § 1 tohoto

zákona se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených

fyzickým osobám a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického

práva k nemovitostem mimo jiné podle vládního nařízení č. 15/1959

Sb. Na předmětné nemovitosti tedy bylo třeba vztáhnout režim

zákona č. 403/1990 Sb. Podle jeho § 19 odst. 1 může oprávněná

osoba vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců ode dne

účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Navrhovatelka

podala svou výzvu až dne 21. 4. 1995, tedy po uplynutí zákonem

stanovené prekluzívní lhůty. Není podstatné, že navrhovatelka

posoudila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť pokud by

splnila všechny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., nic by nebránilo

aby jejímu návrhu bylo vyhověno. Je však podstatné, že

navrhovatelka podmínkám zákona č. 403/1990 Sb. nevyhověla.

Nepodala včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, jak to

zmíněný zákon předpokládá. Její nárok zanikl a nelze jej žádným

způsobem obnovovat. Pokud navrhovatelka namítala, že předmětné

nemovitosti přešly na stát neplatně, soud tuto námitku nesdílí. Je

vázán správním rozhodnutím vydaným ve smyslu vládního nařízení

č. 15/1959 Sb. a jeho správnost ani platnost není oprávněn

přezkoumávat. Není oprávněn ani přezkoumávat správní akt

z hlediska dodržení procesních předpisů tehdejšího správního řádu,

musí respektovat důsledky správního rozhodnutí, tj. přechod

majetku na stát. Rozhodnutí ze dne 26. 6. 1961, kterým nemovitosti

přešly na stát, nelze tedy posuzovat jako pakt. Je třeba vycházet

z toho, že nemovitosti přešly na stát tímto rozhodnutím platně.

Vzhledem k tomu, že nelze danou problematiku podřadit pod zákon č.

87/1991 Sb., který svým ustanovením § 6 odst. 2 ve spojení s ust.

§ 2 umožňuje zkoumat správní akty i z hlediska toho, zda byly

důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody, nebylo třeba se touto

problematikou zabývat. Není proto podstatné, zda v době vydání

rozhodnutí byla státním orgánům známa adresa původního vlastníka

a zda mu byl správně ustanoven opatrovník. Skutečnost, že

nemovitosti přešly na stát rozhodnutím, vydaným podle vládního

nařízení č. 15/1959 Sb., vyvrací námitky navrhovatelky, že

nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Argument

navrhovatelky, že byla ještě po dobu soudního řízení utvrzována

v domnění o neexistenci rozhodnutí z roku 1961, podle krajského

soudu nelze přijmout. Jestliže soud vyvodil z listiny vydané ONV

v Českém Krumlově dne 25. 7. 1961, která byla do spisu v průběhu

řízení založena, obsahující návrh na zápis do pozemkové knihy

takové okolnosti, jejichž sdělení mělo za následek nalezení tohoto

rozhodnutí, měla samozřejmě i navrhovatelka stejné možnosti. Nic

jí tedy nebránilo vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí včas

ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

napadla navrhovatelka dovoláním. Současně podala ústavní stížnost.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo

156/2000-181, dovolání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že

dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní

význam, neboť v podobných věcech již Nejvyšší soud rozhodoval

a existuje příslušná judikatura.

Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že

postupem krajského soudu bylo zasaženo do jejich základních práv

daných čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované

pod č. 209/1992 Sb. a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.

K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že odvolací

soud se dopustil závažných pochybení, v jejichž důsledku bylo

navrhovatelce zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého

práva. Především soud pochybil, pokud konstatoval, že není

oprávněn zkoumat zákonnost rozhodnutí, dle kterého měly

nemovitosti na stát přejít, a že musí vycházet z jeho účinků.

Úkolem soudu však bylo posoudit, zda dané rozhodnutí je platné

a tedy, zda dle něho skutečně mohlo dojít k přechodu předmětných

nemovitostí na stát, neboť v opačném případě by bylo třeba

dovodit, že stát se zmocnil předmětných nemovitostí bez právního

důvodu, respekt. způsobem stanoveným v ust. § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. Ze spisu Státního okresního archívu v Českém Krumlově,

který měl soud k dispozici, lze vysledovat, že tehdejší postup při

rozhodování správních orgánů o odnětí nemovitostí původnímu

vlastníku nebyl právně perfektní. Právnímu předchůdci

navrhovatelky byl zcela účelově ustanoven opatrovník, ačkoliv jeho

adresa v USA byla známa. Státní orgán se ani nepokusil na tuto

známou adresu právnímu předchůdci navrhovatelky jakoukoli

písemnost zaslat. Bylo mu tak znemožněno účastnit se správního

řízení. Rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne

26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví

předmětných nemovitostí na stát, tedy nikdy nebylo řádně doručeno,

takže nemohlo nikdy nabýt právní moci. Z tohoto důvodu nemohlo

dojít k přechodu vlastnického práva na stát tímto rozhodnutím

podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a je třeba na věc

aplikovat ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud měl dále

podle navrhovatelky přihlédnout k provedenému dokazování

a zhodnotit rozpor, který vyplynul z toho, že na jedné straně

existuje důkaz o tom, že se inkriminované rozhodnutí z roku 1961

ve Státním okresním archívu v Českém Krumlově nenachází (přípis

Státního archívu ze dne 17.1.1995) a na druhé straně existuje

důkaz o existenci tohoto rozhodnutí, který byl získán ze stejného

archívu o 4 roky později na základě žádosti odvolacího soudu.

Navrhovatelka se domnívá, že za těchto okolností ji nelze přičítat

k tíži, že svůj restituční nárok uplatnila podle zákona

č. 87/1991 Sb., neboť nelze dovodit, že by mohla docílit vydání

předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., protože by

nemohla v zákonem stanovené lhůtě doložit, že k převzetí

nemovitostí státem došlo způsobem stanoveným tímto zákonem, když

uvedený způsob vyšel najevo až po 10 letech od účinnosti

předmětného zákona. K základnímu pochybení navrhovatelky tedy

došlo v důsledku činnosti státního orgánu, nikoliv její vinou.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

vyjádření ze dne 27. 9. 2001 uvedl, že v ústavní stížnosti vznesla

navrhovatelka tytéž námitky, kterými argumentovala v odvolacím

řízení. Odvolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozsudku

vypořádal. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh zamítl.

Navrhovatelka, v replice k vyjádření Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001 poukázala na to, že

v řízení před soudy byl objasněn přechod předmětných nemovitostí

na stát a to diskriminujícím způsobem. Protože nebylo možné získat

listinu, potvrzující způsob přechodu předmětných nemovitostí na

stát, zahájila navrhovatelka řízení podle zákona č. 87/1991 Sb.,

neboť se domnívala, že pokud taková listina neexistovala,

neexistovalo ani příslušné rozhodnutí, zápis v pozemkové knize je

chybný a předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu.

Soud podle navrhovatelky porušil rovnost účastníků řízení, když

sám zahájil šetření a provedl důkaz rozhodnutím ONV v Českém

Krumlově.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Zejména článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení

navrhovatelka v ústavní stížnosti namítala, zakotvuje právo na

tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom

povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Je nepochybné, že v civilním soudním řízení navrhovatel

(žalobce) je povinen prokázat svá tvrzení, že nese v tomto směru

důkazní břemeno. Ze spisového materiálu vyplývá, že v souzené věci

navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb.,

protože nemohla dokázat okolnosti, potřebné pro uplatnění nároku

podle zákona č. 403/1990 Sb. Tyto okolnosti však nemohla dokázat

vinou státu.

Ze spisu Okresního státního archívu totiž vyplynulo, že při

rozhodování o přechodu předmětných nemovitostí na čs. stát došlo

k porušení tehdy platných předpisů o správním řízení (nařízení

vlády č. 91/1960 Sb., o správním řízení, zrušeného zákonem č.

71/1967 Sb.), když s právním předchůdcem navrhovatelky, který

nepochybně byl účastníkem řízení a jehož pobyt byl znám, nebylo

zacházeno jako s účastníkem řízení. Podle § 2 odst. 1 citovaného

nařízení vlády bylo stanoveno, že národní výbory (tehdejší orgány

státní správy) dají účastníkům řízení vždy příležitost, aby mohli

svá práva a oprávněné zájmy účinně obhájit. V souzené věci, jak

vyplývá ze spisového materiálu, orgán ve věci rozhodující, tj.

finanční odbor ONV v Českém Krumlově se ani nepokusil doručit

právnímu předchůdci navrhovatelky (nepokusil se ani o zjištění

jeho pobytu), jakoukoli písemnost s rozhodováním související.

Stanovil mu sice opatrovníka, tím však byl pracovník finančního

odboru ONV, tedy člen toho orgánu, který ve věci rozhodoval

a který nemohl ve věci vystupovat objektivně (dnešní terminologií

řečeno zde byl zřejmý střet zájmů). Takto jmenovaný opatrovník

nemohl řádně hájit zájmy účastníka, jak stanovil § 2 odst. 2

citovaného nařízení vlády. Je tak nepochybné, že rozhodnutí

finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961,

čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví předmětných

nemovitostí na stát, bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými

právními předpisy, když právnímu předchůdci navrhovatelky bylo

znemožněno jakkoli se účastnit správního řízení a uplatnit svá

práva. Rozhodnutí bylo tudíž vydáno v důsledku postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v dané věci

takto právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Dle názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě

vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené

v zákoně č. 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního

orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak

stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není

vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991

Sb.

Neobstojí v této souvislosti námitka Krajského soudu

v Českých Budějovicích, že nemohl uvedené správní rozhodnutí

přezkoumávat, protože nabylo právní moci a jeho přezkumná pravomoc

nebyla dána. Soud se měl v rozhodnutí minimálně vypořádat

s námitkami navrhovatelky, že uvedené rozhodnutí finančního odboru

ONV v Českém Krumlově nebylo doručeno právnímu předchůdci

navrhovatelky, ačkoliv jeho pobyt byl znám, a tím mu bylo

znemožněno uplatnit svá práva a tedy zda není možné, aby

navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., protože k přechodu vlastnictví došlo bez právního

důvodu, anebo způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva

a svobody.

Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než napadený

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10.

1999, čj. 5 Co 454/99-164, zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1

Listiny. S ohledem na uvedené se potom Ústavnísoud již nezabýval

tvrzeným zásahem do dalších základních práv navrhovatelky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru