Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 428/2000Nález ÚS ze dne 19.12.2000K povinnosti nového vlastníka uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo... více
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 191/20 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.428.2000
Datum podání19.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 64, § 73

338/1992 Sb., § 13, § 13b odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 428/2000 ze dne 19. 12. 2000

N 191/20 SbNU 333

K povinnosti nového vlastníka uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. 12. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. Staré Město,

a. s., za účasti vedlejšího účastníka Finančního úřadu v Uherském

Hradišti, zastoupeného Ing. Pavlem Zámečníkem, proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000, sp. zn. 29 Ca

48/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne

22. listopadu 1999, sp. zn. 137924/99/336961/2807, spolu

s návrhem na zrušení § 13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, týkající se povinnosti k úhradě daně

z nemovitosti, takto:

1.Ústavní stížnost se zamítá.

2.Návrh na zrušení § 13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka

pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000

(29 Ca 48/2000-25) a také jemu předcházející rozhodnutí správního

orgánu (Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu

1999 - 137924/99/336961/2807) a tvrdila, že zmíněné orgány veřejné

moci porušily její ústavně zaručené právo plynoucí zejména z čl.

11 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení

označených ústavně zaručených práv došlo tím - stručně shrnuto

- že správní orgán jako správce daně její přeplatek na dani

z přidané hodnoty (v částce 342.321,- Kč) převedl z úřední

povinnosti za úhradu nedoplatků, totiž na poplatcích dle zák. č.

389/1991 Sb. (ve výši 10.449,- Kč) a na dani z nemovitosti

(v částce 4,270.673,- Kč), ačkoli nesplněná daňová povinnost se

týkala jiného právního subjektu (Zemědělského družstva D.),

a ačkoli jí jako odlišnému právnímu subjektu, která nemovitosti

původního daňového dlužníka nabyla do vlastnictví převodem (před

novelou zák. č. 65/2000 Sb.), nebyla daňová povinnost ani vyměřena

a o přetrvávajícím daňovém dluhu původního dlužníka nebyla ani

vyrozuměna.

Obecnému soudu stěžovatelka posléze vytkla, že řízení o její

žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, když

její předchozí reklamace u správce daně byla neúspěšná, zastavil

s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ

v procesním právu a jako takové je ze soudního přezkumu ze zákona

vyňato (§ 250d odst. 3 o. s. ř.).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí

orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem

zrušil, a protože ona rozhodnutí mají svůj právní základ

v ustanovení § 13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., které je

s ústavním pořádkem republiky neslučitelné, navrhla, aby také toto

ustanovení bylo zrušeno.

Předseda senátu obecného soudu, z něhož ústavní stížností

napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil

tak (§ 42 odst. 4 zákona), že vývody stěžovatelky odmítl, poukázal

na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění napadeného rozsudku,

dovodil, že postup správce daně stran stěžovatelčina daňového

přeplatku odpovídá zákonu (§ 64 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů), není rozhodnutím o právech a povinnostech

fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy,

a protože rozhodnutí správních orgánů procesní povahy jsou ze

zákona z přezkumné pravomoci obecných soudů vyloučeny, nelze

ústavní stížností napadené rozhodnutí pokládat za odepření soudní

ochrany, jak tvrdí stěžovatelka; navrhl proto, aby Ústavní soud

o stěžovatelčině ústavní stížnosti rozhodl odmítavým výrokem [§

43 odst. 1 písm. a) zákona].

Obdobný návrh vznesl také správce daně jako vedlejší účastník

(§ 76 odst. 2 zákona); i on - po podrobném vylíčení věci, též

s odkazem na usnesení Ústavního soudu vydané ve věcech IV. ÚS

21/99 a IV. ÚS 37/99 a finančního stavu na daňovém účtu

a s odkazem na rozhodnutí vydané vůči původnímu daňovému dlužníku

a s důrazem na to, že povinnost k úhradě daňového dluhu přešla na

stěžovatelku ze zákona (§ 13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů), dovodil, že v následném jeho postupu

vůči stěžovatelce šlo o postup zákonem předvídaný, který se

nikterak nedotkl otázek spojených s hmotným právem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98

(publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000) vyložil, že správce

daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán

úzkou součinností s daňovými subjekty (§ 2 odst. 2 zák. č.

338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků

z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před

novelou) platné znění § 13 ozn. zákona, a zejména, že novému

majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit

případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva

správce daně (§ 73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.) neukládá novému

vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je

pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné

daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní

stížnost nedopadají.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu

podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v záměru zachovat

nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege

soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od

původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt

nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela

být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen

v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným

zásahem do hmotně-právních vztahů nového subjektu smysl.

Ve věci posuzované ústavní stížnosti však tomu tak není.

Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními, k nimž

dospěly orgány veřejné moci v předchozích řízení (§ 81 zákona),

v řízení o ústavní stížnosti provedl sám dokazování v níže

rozvedeném rozsahu a takto zjistil:

a) z prohlášení ZD D. jako vkladatele, že nezaplacenou daní

dotčené nemovitosti vložilo označené družstvo dne 22.

dubna 1997 formou nepeněžitého vkladu do jmění

stěžovatelky (D. Staré Město, a. s.) a že toto prohlášení

za vkladatele podepsal (spolu s dalším členem

představenstva) ing. J. K. jako jeho místopředseda,

b) z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským

obchodním soudem v Brně (oddílu Dr XXXVII, vložky 1196),

že JZD D.bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 6.

října 1950, že s platností od 17. května 1993 byl jako

místopředseda zapsán ing. J. K., který tuto funkci

zastával nepřetržitě až do dne 21. září 1998, kdy

družstvo vstoupilo do likvidace a kdy později (dnem 20.

března 2000) byl na ně prohlášen konkurs,

c) z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským

obchodním soudem v Brně (oddílu B, vložky 2164), že

stěžovatelka byla jako akciová společnost pod jménem D.

Staré Město, a. s., zapsána dne 8. ledna 1997, a že od

téhož dne byl jako její místopředseda zapsán ing. J. K.,

který ode dne 27. října 1999 až dosud vykonává funkci

předsedy představenstva.

Skutečnosti, vyplývající z označených částí obchodního

rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, byly nadto

potvrzeny výslechem ing. J. K. jako svědka.

Tato skutková zjištění nemohou podle přesvědčení Ústavního

soudu zůstat bez vlivu na posouzení stěžovatelčiny ústavní

stížnosti; jestliže ústavněprávním závěrům nálezu Ústavního soudu,

na který se stěžovatelka odvolává (I. ÚS 469/98), je zapotřebí

rozumět v takovém smyslu, jak vpředu byl vyložen, je zřejmé, že

osobou ing. K., jako odpovědného statutárního zástupce jak

původního daňového dlužníka (ZD D.), tak později daňového dlužníka

ex lege (stěžovatelky), je dáno vědomí obou právních subjektů

- nejen o majetkové situace obou, ale současně také o závazcích

vůči třetím osobám, včetně neuhrazené daňové povinnosti vůči

státu; tvrzení stěžovatelky, že "si nebyla vědoma svého dluhu na

dani z nemovitosti", proto ve světle uskutečněných zjištění

neobstojí.

Své úvahy nad posuzovanou ústavní stížností uzavírá Ústavní

soud tak, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem

zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad

vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I.

ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§ 73 odst. 1 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jako pouhá upomínka

k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo

povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných

skutečností lze přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že

správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu

procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti

stěžovatelčiných (hmotných) práv, když co do dalších důvodů

postačí stěžovatelku odkázat na rozhodovací důvody obecného soudu.

S ohledem na skutková zjištění, k nimž Ústavní soud dospěl po

provedení důkazů zmíněných již dříve a závěrům, které z nich

z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)

vyplynuly, odmítl Ústavní soud tvrzení stěžovatelky stran porušení

ústavně zaručených práv, jichž se dovolávala, v důsledku toho její

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 82 odst. 1 zákona).

O stěžovatelčině návrhu na zrušení jí označeného ustanovení

§ 13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, vzhledem k tomu, že toto

ustanovení bylo změněno zákonem č. 65/2000 Sb. a skutečnost, že se

tak stalo až k 1. lednu 2001, je z hlediska ochrany ústavnosti

nerozhodná; návrh byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný

[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 19. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru