Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 428/19 #4Nález ÚS ze dne 30.07.2019Výklad obvyklého bydliště dítěte a čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy při rozhodování o navrácení dítěte ve věci mezinárodního únosu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana soukromého a ... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
trestná činnost
rodiče
Předběžné opatření
rodičovská zodpovědnost
mezinárodní prvek
trestní oznámení
pobyt
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.428.19.4
Datum vyhlášení14.08.2019
Datum podání01.02.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s.

123/2002 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

34/1998 Sb./Sb.m.s., čl. 12, čl. 3, čl. 13 písm.b, čl. 20

77/2008 Sb./Sb.m.s.

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 108 odst.4 písm.d

292/2013 Sb., § 478

40/2009 Sb., § 200, § 199, § 353


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soud je při rozhodování o tom, zda došlo k protiprávnímu přemístění nezletilého ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, povinen zohlednit veškeré skutkové okolnosti a nejlepší zájem nezletilého a nejdříve rozhodnout, kde měl nezletilý v čase přemístění obvyklé bydliště, a až následně zvažovat, jaký dopad mělo přemístění na právo druhého rodiče pečovat o nezletilého. Při rozhodování o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je soud povinen přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilého vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace. Opačný postup zakládá porušení čl. 12 Haagské úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 30. 7. 2019 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Narativní část

Stěžovatelka je matkou, vedlejší účastník otcem nezletilé dcery, přičemž všichni jsou státními příslušníky Ukrajiny s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu na území České republiky. Dne 17. 8. 2017 matka a dcera odjely z Ukrajiny do České republiky a setrvaly zde. Dne 3. 8. 2018 otec navrhl, aby nezletilá byla navrácena do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině. Návrh otce byl Městským soudem v Brně zamítnout s odůvodněním, že nezletilá nebyla protiprávně přemístěna ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“), neboť odcestovala z Ukrajiny do České republiky v doprovodu své matky na základě písemného souhlasu otce s vycestováním. K odvolání otce Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudek změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu v Č. na Ukrajině. Ve svém odůvodnění uvedl, že nesouhlasí se závěrem, že s přemístěním nezletilé a jejím dalším pobytem v České republice měl vedlejší účastník vyslovit souhlas. Podle krajského soudu představuje písemnost označená jako souhlas s vycestováním nezletilé z území Ukrajiny administrativně právní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie za situace, kdy rodina plánovala jezdit do České republiky častěji, mj. také za účelem zamýšleného investování. Předmětné prohlášení nevypovídá nic o tom, že by vedlejší účastník byl srozuměn s tím, že jednoho dne stěžovatelka bez jeho souhlasu převeze dceru natrvalo do České republiky. Krajský soud při hodnocení zájmu dítěte vzal do úvahy i zájmy všech zúčastněných osob. Připomněl, že nezletilá se na Ukrajině narodila tamním rodičům, vyrůstala zde, má zde kořeny sociální, etnické, náboženské, do daného prostředí patří, a to jak právně, tak i fakticky, má zde prarodiče a další příbuzné. Z tohoto prostředí byla nečekaně a násilně přemístěna a nežádoucím způsobem oddělena od otce. Stěžovatelka brání styku vedlejšího účastníka s nezletilou, poukazujíc na jeho násilnickou povahu, despotismus a nebezpečnost; podle krajského soudu taková povahová charakteristika z obsahu spisu nevyplynula. Krajský soud má naopak za to, že rodina žila v Č. na prestižní adrese, udržovala čilý a široký společenský život v nadstandardním a na tamější poměry nebývalém materiálním dostatku, bez signálů, že by vedlejší účastník stěžovatelku nějakým způsobem izoloval. Závěry krajského soudu považovala stěžovatelka za chybné, proto se obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud. Stěžovatelka své námitky shrnula do dvou okruhů: 1) posouzení obvyklého bydliště dítěte a posouzení, zda přemístění nezletilé do České republiky bylo protiprávní ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy a 2) posouzení podmínek pro aplikaci výluky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ohledně námitky 1) dospěl k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda chování rodičů, jejich reálné konání a výslovná vyjádření o budoucím uspořádání svého rodinného života nasvědčovalo postupné realizaci legálního přesídlení rodiny do České republiky nebo přinejmenším úmyslu zřídit zde když ne trvalé, tak minimálně obvyklé centrum svých zájmů. Skutková zjištění krajského soudu a právní závěry z nich vyvozené tak dostatečně nereflektovaly všechny konkrétní skutkové okolnosti. Teprve po řádném vyhodnocení všech skutkových okolností relevantních pro zodpovězení otázky, kde měla nezletilá v srpnu 2017 místo svého obvyklého bydliště, bude krajský soud moci posoudit, jaký dopad do práv vedlejšího účastníka měl odjezd nezletilé. Míru a závažnost omezení práva vedlejšího účastníka pečovat o nezletilou, dočasné přerušení jejich osobních a rodinných kontaktů bude zcela nezbytné poměřovat i důvody, které stěžovatelku přiměly k odjezdu z Ukrajiny, a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích. Těmi se totiž krajský soud způsobem, jaký vyžaduje posouzení nejlepšího zájmu dítěte, nezabýval.

Závěr krajského soudu týkající se 2) námitky, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, považoval Ústavní soud za nepřesvědčivý a nedostatečně podložený. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže že "b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace". Krajský soud odmítl aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy s odůvodněním, že "nevrací nezletilou druhému z rodičů, ale vrací nezletilou do místa obvyklého pobytu". Připustil, že "daná věc je poněkud specifická v té otázce, že v mezidobí (zcela proti cílům Úmluvy a její dikci) bylo vydáno Sosnivským soudem města Č., státu Ukrajina, rozhodnutí, které stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem na adrese v Č., stát Ukrajina". I když krajský soud toto rozhodnutí označil za rozhodnutí vydané mimo svěřenou pravomoc ukrajinského soudu, nezamýšlel se nad jeho dopady, které by pro nezletilou představovalo v případě jejího návratu na Ukrajinu. Ústavní soud také sdílí názor, že obava stěžovatelky, že v případě návratu nezletilé na Ukrajinu lze mít důvodně za to, že vedlejší účastník by převzal nezletilou do své výlučné péče, se na základě skutkových okolností případu jeví jako reálná. Ústavní soud má za to, že krajský soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace. Krajský soud rovněž nevěnoval pozornost námitce stěžovatelky týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu nesplňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění pro nařízení postupu podle čl. 12 Haagské úmluvy a porušuje tak ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto toto rozhodnutí zrušil.

Soudkyni zpravodajkou v dané věci byla Milada Tomková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 428/19 ze dne 30. 7. 2019

Výklad obvyklého bydliště dítěte a čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy při rozhodování o navrácení dítěte ve věci mezinárodního únosu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1, a nezl. Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo nám. 3/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424 se ruší.

III. Vedlejšímu účastníkovi řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 125 Nc 2503/2018-381 tak, že nařídil navrácení nezletilé vedlejší účastnice do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině ve lhůtě a za podmínek stanovených ve výroku rozsudku.

2. Ze spisu městského soudu sp. zn. 125 Nc 2503/2018 vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "matka") a vedlejší účastník (dále též "otec") jsou rodiči vedlejší účastnice (dále též "dcera") a všichni tři jsou státní příslušníci Ukrajiny s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu na území České republiky. Dne 17. 8. 2017 matka a dcera odjely z Ukrajiny do České republiky a setrvaly zde. Dne 3. 8. 2018 otec navrhl, aby nezletilá byla navrácena do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině. Po provedeném dokazování městský soud návrh otce zamítl, neboť dospěl k závěru, že nezletilá nebyla dne 17. 8. 2017 protiprávně přemístěna ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), neboť odcestovala z Ukrajiny do České republiky v doprovodu své matky na základě písemného souhlasu otce s vycestováním. Městský soud vzal za prokázané, že rodiče nezletilé sepsali dne 4. 2. 2016 formou notářského zápisu prohlášení, jímž poskytli vzájemný souhlas s dočasným vycestováním jejich dcery z Ukrajiny do České republiky v období od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu rodičů nebo jednoho z nich. Dle shodného tvrzení obou rodičů byl písemný souhlas stále platný a nebyl do doby rozhodnutí městského soudu odvolán. Městský soud nepřisvědčil tvrzení otce, že písemný souhlas byl vydán pouze pro účely jednání s úřady v České republice prozískání dlouhodobého resp. trvalého pobytu pro matku a dceru, neboť nic takového v něm není uvedeno, uvedeno je pouze to, že se jedná o pobyt dočasný a že po jeho skončení se nezletilá vrátí zpět na Ukrajinu. Městský soud poukázal na výpovědi stěžovatelky a vedlejšího účastníka učiněné dne 22. 3. 2017 na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, v souvislosti s vyřizováním žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu jejich dcery na území České republiky, podle kterých oba rodiče výslovně projevili společný úmysl usadit se s nezletilou v České republice a vyjádřili se k jejich společnému plánu žít zde, když za tím účelem koupili a zrekonstruovali dům v K. S těmito výpověďmi korespondovala i výpověď svědkyně Anny S. (jedná se o pseudonym), která společný úmysl rodičů nezletilé usadit se v České republice výslovně potvrdila. Městský soud proto uzavřel, že i přesto, že nezletilá měla v době tvrzeného protiprávního přemístění obvyklý pobyt na Ukrajině, k jejímu přemístění a k dalšímu pobytu v České republice došlo se souhlasem navrhovatele a v souladu s plány jejích rodičů. Městský soud rovněž zmínil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2017, č. j. 60 P 184/2017-66, které vedlejší účastník osobně převzal a které nabylo právní moci dne 11. 1. 2018, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla nezletilá předána do péče matky. Otec nezletilé se proti předběžnému opatření nikterak nebránil a podle městského soudu tak lze mít za to, že s mezinárodní příslušností českých soudů konkludentně souhlasil a s nastalou situací se dodatečně smířil. V odůvodnění rozsudku městský soud dále zmínil, že rozhodnutím Sosnivského okresního soudu města Č. ze dne 19. 4. 2018 byla nezletilá svěřena do péče otce; toto rozhodnutí však Obvodní soud pro Prahu 3 neuznal (usnesení ze dne 7. 8. 2018 č. j. 60 P 184/2017-287, 10 Pa NC 154/2018, výrok I.), neboť podle čl. 54 písm. d) dvoustranné Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s. a č. 77/2008 Sb. m. s.) rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže o téže věci mezi týmiž účastníky rozhodl pravomocně již dříve justiční orgán smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí uznat a vykonat, nebo pokud mezi týmiž účastníky v téže věci bylo dříve zahájeno řízení před justičním orgánem smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno.

3. K odvolání otce krajský soud zopakoval a zčásti i doplnil dokazování a poté rozsudek městského soudu změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu v Č., uložil stěžovatelce, aby tak učinila do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, v opačném případě by byl vedlejší účastník oprávněn za tímto účelem nezletilou od stěžovatelky v České republice převzít. Aby návrat stěžovatelky a navrácení nezletilé do místa jejich obvyklého pobytu bylo bezproblémové, krajský soud podmínil navrácení splněním záruk ze strany vedlejšího účastníka (zajistit stěžovatelce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé za podmínek v rozsudku blíže stanovených, uhradit stěžovatelce výživné na nezletilou za dobu a ve výši stanovené v rozsudku, zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a uhradit stěžovatelce náklady spojené s návratem ve výši stanovené v rozsudku).

4. V odůvodnění rozsudku krajský soud vymezil hmotněprávní a procesně právní rámec úpravy problematiky navrácení nezletilého dítěte do místa obvyklého pobytu, připomněl její základní cíle a zdůraznil, že právní úprava je poměrně jasná a striktní; dojde-li k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, soud musí nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v čl. 13 nebo čl. 20 Haagské úmluvy, i tyto výjimky je však nutno vykládat restriktivně. S poukazem na Haagskou úmluvu, Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen "Nařízení"), Úmluvu o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), v odůvodnění rozsudku konkrétně označenou, a praxi v zemích anglosaského práva krajský soud v obecné rovině nastínil, jak je třeba přistupovat k výkladu pojmu "místo obvyklého bydliště dítěte" a jak v únosové agendě reflektovat "nejlepší zájem dítěte". Zmínil se i o obtížnosti posouzení, které řešení je pro budoucnost dítěte lepší, jakou váhu mají jednotlivá kritéria a jak se v některých zemích přistupuje k hodnocení případného konfliktu zájmu rodičů a nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud uvedl, že podle Haagské úmluvy je třeba považovat přemístění nebo zadržení dítěte za protiprávní, jestliže došlo k porušení práva péče o dítě, které svědčí výlučně nositeli rodičovské odpovědnosti. Cílem komplexu právních předpisů je zajistit, aby nikdo nemohl těžit ze svého protiprávního chování či jednání, a proto rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je nucen prostřednictvím zásahu státní moci dítě bezodkladně navrátit do jeho původního bydliště. Krajský soud věnoval pozornost pojmům "právo společné péče" a "neoprávněné odebrání nebo zadržení dítěte" se zdůrazněním, že dítě se zásadně nenavrací k druhému z rodičů, ale navrací se do místa obvyklého bydliště (srov. body 6 až 21 rozsudku).

5. Ve věci samé krajský soud předeslal, že rozsah dokazování a skutkové závěry městského soudu shledal adekvátními, pro stručnost na ně odkázal, nicméně nesouhlasil se závěrem, že s přemístěním nezletilé a jejím dalším pobytem v České republice měl vedlejší účastník vyslovit souhlas ve společném prohlášení rodičů. Podle krajského soudu představuje písemnost označená jako souhlas s vycestováním nezletilé z území Ukrajiny administrativně právní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie za situace, kdy rodina plánovala jezdit do České republiky častěji, mimo jiné také za účelem zamýšleného investování. Předmětné prohlášení v žádném případě nevypovídá nic o tom, že by snad vedlejší účastník byl srozuměn s tím, že jednoho dne stěžovatelka bez jeho souhlasu a vědomí převeze dceru natrvalo do České republiky a bude zde s ní trvale pobývat. Naopak stěžovatelka se dosti jasně vyjádřila v tom směru, že z Ukrajiny odešla "před navrhovatelem", neboť nebyla v manželství dlouhodobě spokojená, cítila se být trýzněná, sužovaná a manžel na ní měl páchat násilí. To však nebylo provedeným dokazováním prokázáno a není ani úkolem soudu v návratovém řízení v tomto směru vést dokazování. Řešit touto cestou manželské neshody a legitimizovat pobyt matky s dcerou v České republice je v rozporu s účelem Haagské úmluvy, jakkoliv pro to mohou být důvody charitativní, sociální či prostý soucit. Krajský soud uzavřel, že nezletilá nemůže mít na území České republiky založen obvyklý pobyt jen a právě na základě potvrzení vydaného pro účely krátkodobých či dlouhodobých návštěv v České republice, které by nyní mělo sloužit jako zákonný podklad pro separaci rodičů a zejména totální odloučení dcery od otce. Krajský soud proto rozhodl o návratu nezletilé do místa obvyklého pobytu, státu a města, kde má nezletilá kořeny, z něhož pochází, kde bydlí, resp. bydleli oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na výchově nezletilé.

6. K namítané výluce podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tedy tvrzenému vážnému nebezpečí duševní újmy dítěte, které by mělo nastat po návratu nezletilé na Ukrajinu, krajský soud uvedl, že není v projednávané věci aplikovatelná. Jeho rozhodnutí je předběžným opatřením sui generis, přičemž důvody pro nenavrácení je třeba vykládat spíše restriktivně. Krajský soud nenavrací nezletilou druhému z rodičů, ale do místa jejího obvyklého pobytu. Rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., které fakticky stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem v Č., krajský soud označil za rozhodnutí vydané mimo zákonem svěřenou pravomoc soudu a v příkrém rozporu s cílem a charakterem Haagské úmluvy, neboť ukrajinský soud měl vyčkat na rozhodnutí zdejšího únosového soudu a teprve poté ve věci iniciovat řízení ve věci samé. Předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 krajský soud naopak označil za legitimní, nicméně i to pozbude účinnosti okamžikem vykonatelnosti rozsudku únosového soudu.

7. Krajský soud při hodnocení zájmu dítěte vzal do úvahy i zájmy všech zúčastněných osob. Připomněl, že nezletilá se na Ukrajině narodila tamním rodičům, vyrůstala zde, má zde kořeny sociální, etnické, náboženské, do daného prostředí patří, a to jak právně, tak i fakticky, má zde prarodiče a další příbuzné. Z tohoto prostředí byla nečekaně a násilně přemístěna a nežádoucím způsobem oddělena od otce. Stěžovatelka brání styku vedlejšího účastníka s nezletilou, poukazujíc na jeho násilnickou povahu, despotismus a nebezpečnost; podle krajského soudu taková povahová charakteristika z obsahu spisu městského soudu nevyplynula. Krajský soud má naopak za to, že rodina žila v Č. na prestižní adrese, udržovala čilý a široký společenský život v nadstandardním a na tamější poměry nebývalém materiálním dostatku, bez signálů, že by vedlejší účastník stěžovatelku nějakým způsobem izoloval. Krajský soud zohlednil aktuální rozhodnutí Ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018, podle kterého se podezření ze spáchání trestného činu mučení, násilí, bití a ponižování stěžovatelky ze strany vedlejšího účastníka neprokázalo a oznámení učiněné policii bylo odloženo; tímto rozhodnutím se cítil být vázán veden zásadou důvěry v mezinárodní justiční spolupráci. Krajský soud shrnul, že nezletilá má právo být vychovávána oběma rodiči, i když jejich partnerské soužití aktuálně selhalo, a její nejlepší zájem (ve smyslu Haagské úmluvy) bude naplněn navrácením na Ukrajinu, čímž bude zaručena kontinuita sociálního prostředí, v němž vyrůstala. Krajský soud v závěru svého rozsudku též rozvedl, jakými úvahami byl veden při stanovení záruk, které musí vedlejší účastník naplnit, aby se stěžovatelka po návratu s nezletilou na Ukrajinu neocitla v nouzi.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že vedlejší účastník je jejím bývalým manželem (manželství bylo rozvedeno rozsudkem Sosnivského okresního soudu v Č. ze dne 27. 3. 2018), se kterým žila společně ve městě Č. na Ukrajině, nicméně od roku 2016 rodina bydlela převážně v K. a na Ukrajinu se vracela jen občasně. V posledních letech byla stěžovatelka vystavena domácímu násilí ze strany vedlejšího účastníka, jehož svědkem bývala i nezletilá. Po příjezdu do České republiky v srpnu 2017 stěžovatelka podala trestní oznámení a byla jí poskytnuta policejní ochrana včetně utajení adresy. Trestní řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi bylo z formálních důvodů odloženo, neboť se ho nepodařilo obeslat. V mezidobí vedlejší účastník po stěžovatelce pátral a dne 8. 11. 2018 ji před domem fyzicky napadl, dceru vytrhl z náručí a odjel s ní. Policie České republiky ho zadržela na česko-polských hranicích, nezletilá byla vrácena stěžovatelce a vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti vazebně stíhán.

9. Ve věci samé stěžovatelka označila závěry krajského soudu jako chybné. Podle jejího přesvědčení nelze při posouzení obvyklého bydliště nezletilé vycházet pouze ze skutečnosti, že se nezletilá na Ukrajině narodila a má ukrajinské státní občanství, a pominout, že podstatnou část svého života strávila v České republice, v době, kdy již vnímala svět, zde pobývala převážně, navázala mnohem silnější sociální vazby a adaptovala se, což však krajský soud nezkoumal. Námitku vedlejšího účastníka, že cesty do České republiky měly pouze rekreační nebo zdravotní charakter, označila za účelovou. Uvedla, že jako rodiče nezletilé měli zájem jezdit do České republiky častěji, pobývat zde a natrvalo se zde usadit. O záměru změnit obvyklé bydliště nezletilé svědčí nákup nemovitosti pro bydlení, podnikatelské záměry vedlejšího účastníka a v neposlední řadě i řízení o povolení trvalého pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny. V rámci tohoto řízení při zkoumání vazeb žadatelů na Českou republiku, dosavadní délku pobytu, budoucích plánů žadatelů, souhlasu rodičů s trvalým pobytem nezletilé na území České republiky vedlejší účastník výslovně uvedl, že má v plánu se v České republice usadit ("nepředstavuji si budoucnost mne, manželky a dcery na Ukrajině"). Lze tedy mít za to, že v rámci pobytového řízení dal vedlejší účastník rovněž souhlas s pobytem dcery v České republice. V současné době mají všichni tři členové rodiny povolen trvalý či dlouhodobý pobyt v České republice; vedlejší účastník již sedmnáct let, podle jeho tvrzení před úřady České republiky zde žije trvale a hodlá zde žít i nadále. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že nevzal v úvahu všechny skutečnosti nasvědčující tomu, že přítomnost nezletilé v České republice neměla pouze dočasnou nebo příležitostnou povahu a že její pobyt vykazoval i jistou integraci v rámci sociálního prostředí. Přitom ve svém jiném rozhodnutí tentýž soud označil za relevantní faktory při posouzení obvyklého bydliště dítěte délku pobytu, pravidelnost pobytu, záměry a důvody pro předchozí stěhování a následný pobyt dítěte v daném členském státě (...), jakož i úmysl rodičů usadit se v členském státě a neposlední řadě i nákup, prodej či pronájem nemovitosti rodiči dítěte v daném členském stát nebo jejich další významnější majetkové dispozice (ve věci sp. zn. 20 Co 365/2012).

10. Stěžovatelka zopakovala, že s nezletilou odcestovala do České republiky legálně, neboť k tomu měla souhlas vedlejšího účastníka platný až do roku 2021, navíc nezletilá je v České republice domicilována. Úvaha soudu, že stěžovatelka odešla od vedlejšího účastníka, nemůže platnost souhlasu otce s vycestováním nezletilé z Ukrajiny zpochybnit či vyloučit přihlédnutí k němu. Rovněž tvrzení vedlejšího účastníka, že Haagská úmluva má zabránit tomu, aby rezignoval na výkon rodičovské odpovědnosti z důvodu vzdálenosti, je chybná, neboť bylo-li jeho dlouholetou snahou žít trvale v České republice, může se s nezletilou vídat v České republice podle pravidel stanovených českými soudy. Z tohoto pohledu je jeho aktuální snaha vrátit nezletilou na Ukrajinu účelová. I stěžovatelka chce natrvalo zůstat v České republice a rozhodnutí o péči o nezletilou řešit prostřednictvím českých soudů. Obává se, že po případném odcestování na Ukrajinu by jí vedlejší účastník bránil v péči o nezletilou. Podmínku stanovenou krajským soudem (zdržet se odejmutí nezletilé z její faktické péče) označila za formální, neboť český soud nemůže nijak zajistit její dodržení; nemá k dispozici žádné rozhodnutí ukrajinského soudu, které by jí po návratu zaručovalo styk s nezletilou či svěření do její péče.

11. Stěžovatelka dále oponovala krajskému soudu v posouzení aplikace čl. 13 Haagské úmluvy, podle kterého soud nenařídí navrácení dítěte, jestliže je prokázáno, že a) osoba, která měla pečovat o dítě, ve skutečnosti nevykonávala právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení, nebo souhlasila či se později smířila s přemístěním nebo zadržením dítěte, nebo b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Stěžovatelka má za to, že důvody k nenařízení navrácení nezletilé jsou dány jednak z důvodu existence souhlasu vedlejšího účastníka s vycestováním nezletilé do České republiky a jednak z důvodu fyzického napadání stěžovatelky, kterého byla nezletilá přítomna. Krajský soud pominul zásadní okolnost, že vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti ve vazbě právě z důvodu svého protizákonného jednání a tvrzení o svém agresivním chování bagatelizoval. Podle stěžovatelky se krajský soud postavil k celé věci formalisticky, když uvedl, že mu nepřísluší hodnotit otázku "manželských neshod" mezi rodiči a odmítl se zabývat situací v rodině. Nezletilá však trpí separační úzkostnou poruchou vzniklou jako následek toho, že byla dlouhodobě svědkem fyzického a sexuálního napadání matky otcem a její stav se zhoršil po únosu vedlejším účastníkem v listopadu 2018.

12. Stěžovatelka dále namítla porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud posoudil věc jinak, provedl důkazy i přesto, že jeho rozhodnutí bylo konečné a nemůže podléhat dalšímu instančnímu přezkumu. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť ji krajský soud o svém jiném právním náhledu na věc nepoučil, neseznámil ji s ním a neumožnil jí vyjádřit se k němu.

13. K tvrzenému porušení práv vyplývajících z čl. 32 Listiny stěžovatelka uvedla, že výkonem napadeného rozhodnutí budou porušena její rodičovská práva, zatímco v případě ponechání nezletilé v České republice práva vedlejšího účastníka neutrpí. Zopakovala, že i když s nezletilou odcestovala do České republiky, fakticky se nachází ve státě, kde s pobytem nezletilé vedlejší účastník písemně souhlasil a trvale zde pobývá již řadu let nejen on, ale i stěžovatelka a nezletilá.

14. Otázku, zda fakticky došlo k přemístění nezletilé z místa obvyklého bydliště do jiného státu, stěžovatelka označila za primární. Podle jejího názoru se tak nestalo, neboť rodina v České republice již převážnou dobu žila a realizovala svoje plány se zde usadit, vedlejší účastník i nezletilá zde mají povolený trvalý pobyt. Další otázkou je posouzení protiprávnosti přemístění nezletilé. Stěžovatelka má za to, že šlo o legální vycestování, neboť vedlejší účastník vždy souhlasil s pobytem nezletilé v České republice. Jeho souhlas nebyl pouze formální, ale i faktický, když dal jako rodič písemný souhlas k zajištění jejího trvalého pobytu v České republice. Na závěr stěžovatelka uvedla, že v případě závěru, že došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé, je třeba přísně hodnotit podmínky pro nenařízení navrácení nezletilé podle čl. 13 Haagské úmluvy, neboť hrozí vážné nebezpečí, že návrat na Ukrajinu by nezletilou vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace.

15. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který blíže odůvodnila zájmem dítěte.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

17. Usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. III. ÚS 428/19-16 Ústavní soud ustanovil Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí opatrovníkem nezletilé, neboť ústavní stížností byl napaden rozsudek krajského soudu, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilé, mající v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejší účastnice.

18. Usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. III. ÚS 428/19-40 Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť jde o rozhodnutí, učiněné ve věci navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu, přičemž právě "místo obvyklého pobytu" bylo ústavní stížností zpochybněno a výkon práv vyplývající z rozhodnutí by pro stěžovatelku, resp. nezletilou vedlejší účastnici znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout odložením vykonatelnosti otci nezletilé.

19. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, spis městského soudu sp. zn. 125 Nc 2503/2018 (který mu byl zaslán i s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 60 P 184/2017) a spisy Ministerstva vnitra České republiky (dále též "správní orgán") vztahující se k žádostem stěžovatelky, vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice o povolení k pobytu na území České republiky (k č. j. OAM-1068/TP-2017, OAM-3457/DV-2016, OAM-2280/ZR-2018, OAM-219160/MC-2017, PZC-1431/PCSO-C-2001, OAM-17251/PP-2018, OAM-03461/D/2016 a OAM-1252/DP-2017), s jejichž obsahem se seznámil.

IV.

Vyjádření účastníka řízení

20. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 2. 2019 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém popsal vzniklý skutkový stav a ozřejmil důvody vedoucí k právnímu hodnocení věci. Zdůraznil, že jeho rozhodnutí je předběžným opatřením sui generis, a nikoliv řízením opatrovnickým. Stěžovatelčiny výtky uplatněné v ústavní stížnosti krajský soud odmítl, neboť se týkaly zčásti skutečností, které pro právní posouzení věci nemohly být určující (adaptace nezletilé na poměry v České republice), zčásti šlo o rozsáhlou skutkovou polemiku se závěry krajského soudu a nakonec i o úvahy ryze emocionální. Krajský soud souhlasil s názorem, že každá neshoda rodičů dítěte, navíc eskalující do soudního řízení, mána dítě negativní vliv. Nelze ovšem dovodit, a bylo by to proti smyslu Haagské úmluvy, že každé únosové řízení, v němž bylo najisto postaveno protiprávní přemístění dítěte a současně zjištěn trvalý a neústupný rodičovský konflikt, musí vést k odepření návratu dítěte z důvodu presumované fyzické nebo duševní újmy, případně "nesnesitelné situace". Krajský soud vždy pečlivě zvažuje existenci okolností a vychází z lékařských zpráv a důkazů, které byly učiněny ke dni jeho rozhodnutí, nikoliv z písemností zajištěných po rozhodnutí odvolacího soudu. Ty přicházejí k důkazu až v řízení o výkonu rozhodnutí a mohou představovat důvody pro jeho odepření, resp. zastavení. Tyto etapy řízení (nalézací a vykonávací) nelze zaměňovat. Krajský soud není povolán sjednávat individuální spravedlnost pro neúspěšného rodiče v nalézacím řízení za situace, zjistil-li jednoznačné naplnění podmínek Haagské úmluvy. V posuzované věci nadále považuje stěžovatelku za autorku nezákonného přemístění nezletilé a odpovědnou za její stav, který je popsán v ústavní stížnosti. Má za to, že stěžovatelka si byla v průběhu řízení pravděpodobně vědoma protiprávnosti svého jednání, lhostejno zda si důsledky svého jednání uvědomovala, neboť při odjezdu z místa obvyklého bydliště nezletilé postupovala nestandardním způsobem. Krajský soud uzavřel, že jeho rozhodnutí je podloženo solidním teoretickým základem a přiléhavým a zcela adekvátním výrazem naplnění cílů Haagské úmluvy a závazků České republiky v praktickém životě.

21. Krajský soud vyloučil, že by napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť předseda senátu zcela standardním způsobem seznámil účastníky s účelem řízení, skutečnostmi rozhodnými pro právní posouzení věcí, zamýšleným dalším doplněním dokazování a s možností rozhodnutí v režimu úplné apelace.

22. Součástí vyjádření krajského soudu se stal i širší právní rozbor posuzované problematiky, který na tomto místě není třeba podrobněji rozvádět, neboť je v podstatě rekapitulací obecně teoretické části odůvodnění napadeného rozsudku, jak je popsán v bodu 4.

V.

Vyjádření vedlejšího účastníka řízení

23. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2019 popřel skutkovou situaci, jak ji popsala stěžovatelka, a její tvrzení označil za nepravdivá. Uvedl, že nezletilá do svých tří let pobývala mimo území Ukrajiny celkem tři měsíce, o čemž svědčí potvrzení Státní pohraniční služby Ukrajiny o překročení státní hranice Ukrajiny za období od 11. 7. 2014 do 17. 8. 2017. Rodina trvale žila na Ukrajině, cestovala po Evropě na dovolené, ale do České republiky nikdy nepřesídlila a své plány v tomto směru nezrealizovala. Krajský soud měl proto zcela správně za to, že obvyklé bydliště nezletilé je na Ukrajině, a správný byl i jeho závěr, že obvyklé bydliště nezletilé nebylo změněno na základě vůle obou rodičů, ale jednostranným rozhodnutím stěžovatelky, která zneužila dočasný souhlas otce k vycestování nezletilé udělený za účelem vyřízení dokladů ve věci žádosti o trvalý pobyt, navíc šlo o souhlas dočasný, nikoliv trvalý.

24. Vedlejší účastník oponoval i tvrzení o násilném chování vůči stěžovatelce, poukázal na to, že si nikdy nestěžovala, nepodala žádný podnět ukrajinské policii a jediný incident, ke kterému došlo (trestní oznámení v České republice postoupené z důvodu místní příslušnosti na Ukrajinu), byl ukrajinskými orgány prošetřen a trestní stíhání bylo zastaveno. Vedlejší účastník potvrdil, že došlo k rozvodu manželství, a to rozsudkem pro zmeškání, neboť stěžovatelka se k jednání Sosnivského okresního soudu města Č. nedostavila. K incidentu dne 8. 11. 2018 stěžovatel uvedl, že byl dne 15. 2. 2019 propuštěn z vazby na svobodu, orgánům činným v trestním řízení se k trestné činnosti doznal, vyjádřil lítost a vysvětlil, že jednal zkratkovitě, neboť v té době dceru již více než rok neviděl a stěžovatelka mu žádný kontakt s nezletilou neumožnila.

25. Vedlejší účastník popřel, že by v České republice vlastnil nemovitosti, připustil, že má v České republice povolený trvalý pobyt, nicméně trvale pracuje na Ukrajině. Snaha stěžovatelky určovat mu, aby žil v České republice a aby zde probíhal styk s nezletilou je pro něho nepochopitelná. Všichni tři členové rodiny mají obvyklé bydliště na Ukrajině, přesto stěžovatelka protiprávně přemístila nezletilou do České republiky, začala zde žít nový život se svým přítelem a vedlejšího účastníka účelově vytěsňuje ze života nezletilé.

26. Vedlejší účastník vyloučil, že by napadený rozsudek krajského soudu mohl být prostěžovatelku překvapivým rozhodnutím, neboť se jí dostalo od předsedy senátu krajského soudu dostatečného poučení a na svoji obranu měla dostatečný časový prostor.

27. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta a aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

VI.

Vyjádření vedlejší účastnice řízení

28. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též "opatrovník") se ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 3. 2019 nejprve věnoval posouzení otázky obvyklého bydliště nezletilé s poukazem na odlišné závěry městského soudu a krajského soudu při hodnocení souhlasu otce s jejím vycestováním z Ukrajiny. Zatímco městský soud dospěl k závěru, že souhlas nebyl vydán pouze pro jednání s úřady v České republice pro získání dlouhodobého pobytu, neboť vzal za prokázané, že rodiče nezletilé projevili společný úmysl usadit se s nezletilou v České republice, krajský soud dospěl k závěru, bez širšího odůvodnění, že souhlas byl jistým administrativním úkonem sui generis. Zcela však pominul skutkové okolnosti zjištěné městským soudem z provedeného dokazování (koupě nemovitostí, rekonstrukce domu k zajištění bydlení rodiny, povolení k trvalému pobytu nezletilé a stěžovatelky, vyjádření budoucího záměru žít v České republice) a veškerou svoji pozornost upřel jednostranně pouze k souhlasu s vycestováním. Takový postup nesvědčí o řádném hodnocení provedených důkazů. Tento nedostatek nemohl zhojit ani obsáhle pojednaný koncept obvyklého bydliště, neboť v jeho teoretických východiscích, které opatrovník nezpochybňuje, nelze bez dalšího najít spojitost s konkrétní procesní situací posuzovaného případu.

29. Opatrovník též upozornil na rozhodnutí ukrajinského soudu z 19. 4. 2018, jímž bylo určeno místo bydliště nezletilé v Č. na Ukrajině a byla svěřena do výlučné péče otce. Přestože krajský soud na toto rozhodnutí nahlížel negativně, nevyvodil z něj žádné závěry a jen opakovaně zdůrazňoval, že nezletilá se nenavrací do péče konkrétního rodiče, nýbrž do státu obvyklého bydliště. Nicméně právě ve světle tohoto rozhodnutí je třeba posuzovat následky navrácení nezletilé na Ukrajinu. Je pravdou, že návratové řízení je svého druhu řízením předběžným, nemůže ale zcela ignorovat realitu případu a důsledky, které může mít. Podle opatrovníka nelze vzhledem k dosavadnímu chování vedlejšího účastníka vyloučit, že právě na základě zmíněného rozhodnutí ukrajinského soudu by nezletilá byla stěžovatelce odejmuta, přičemž matka nemá žádné reálné záruky kontaktu s nezletilou. Konkrétní otázky úpravy péče sice nejsou předmětem návratového řízení, soud by však od nich [přinejmenším při úvahách o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy] neměl zcela odhlédnout. Krajský soud mimo jiné argumentoval, že smyslem Haagské úmluvy je kromě dalšího zabránit tomu, aby jeden z rodičů byl odtržen od dítěte a neměl s ním žádný kontakt. Opatrovník nezletilé se na základě obsahu soudního spisu domnívá, že tento důsledek hrozí v případě navrácení nezletilé na Ukrajinu. Ke stykům otce s nezletilou opatrovník uvedl, že navrhoval asistovaný styk z důvodu podezření z domácího násilí, či on-line facilitovaný rozhovor. Vedlejší účastník tuto formu kontaktu odmítal, k navrhovaným termínům se nevyjádřil a poté byl v České republice nedostupný. Opatrovníkovi je známo, že stěžovatelka je připravena umožnit kontakt otce s nezletilou v České republice, podobná ochota umožnit styk nezletilé s matkou ze strany vedlejšího účastníka ze soudního spisu nevyplynula, navíc stěžovatelka se podle svého sdělení na Ukrajinu vrátit nehodlá. Návrat nezletilé na Ukrajinu by tak mohl vést k úplnému zpřetrhání vazeb mezi matkou a dcerou, přičemž při setrvání nezletilé v České republice lze zajistit odpovídající kontakt dcery s otcem.

30. Opatrovník upozornil i na další specifické okolnosti, kterými se krajský soud z pohledu možné aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy dostatečným způsobem nezabýval. Především ignoroval možné dopady incidentu ze dne 8. 11. 2018 na psychickou újmu nezletilé, nezvažoval možné riziko vážné újmy nezletilé v souvislosti s tvrzeným domácím násilím, pro které byla stěžovatelce a nezletilé poskytnuta v České republice policejní ochrana, a opomenul vyjádřit se k poukazu stěžovatelky na vyhlášený válečný stav na Ukrajině a celkovou bezpečnostní situaci v době rozhodování krajského soudu, přestože v jiném svém rozhodnutí považoval za hrozbu vážného nebezpečí občanskou válku či teroristické útoky.

31. Na rozdíl od vyjádření krajského soudu se opatrovník domnívá, že napadený rozsudek mohl obsahovat prvky překvapivosti v tom smyslu, že účastníci řízení se o zcela opačném právním hodnocení souhlasu otce dozvěděli až při vyhlášení rozsudku. Tím mohla být omezena jejich možnost soustředit svoji argumentaci, případně důkazní návrhy, na jiné rozhodné skutečnosti, které by braly do úvahy rozdílný právní názor krajského soudu.

32. Opatrovník dále uvedl, že považuje za podstatné reflektovat situaci rovněž z pohledu nejlepšího zájmu dítěte s ohledem na pozitivní povinnost státu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal na principy vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1116/13) či Evropského soudu pro lidská práva, (dále jen "ESLP"), (rozsudky ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, či ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii, stížnost č. 14737/09), podle kterých zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů. Podle opatrovníka nastala v posuzované věci situace navozující nutnost preferovat zájmy nezletilé v duchu těchto principů. Přestože krajský soud ve svém jiném rozhodnutí deklaroval, že pojem nejlepší zájem dítěte nabyl na významu a stal se určitým teoretickým východiskem i v únosové agendě, jeho závěry v napadeném rozsudku jsou v rozporu s východisky, k nimž se sám v minulosti přihlásil.

33. K podpoře svého tvrzení o nedostatečné pozornosti krajského soudu stran aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy opatrovník nezletilé připomněl i rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku (stížnost č. 27853/09), v němž se soud podrobně zabýval návratovým řízením v souvislosti s aplikací čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Podle ESLP je třeba Evropskou úmluvu a Haagskou úmluvu vykládat ve vzájemném souladu, přičemž rozhodující je nejlepší zájem dítěte. ESLP upřesnil, že harmonický výklad obou úmluv má dva základní předpoklady - vnitrostátní soudy se musí dostatečně zabývat a zvažovat faktory, které mohou ovlivnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu, a tyto faktory musí posoudit ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Ten ukládá soudu rozhodujícímu o navrácení dítěte specifickou procesní povinnost posoudit tzv. hájitelné tvrzení, že v případě návratu hrozí vážná újma, a své rozhodnutí dostatečně podrobně konkrétně odůvodnit. V posuzované věci se krajský soud vyjádřil i k otázce záruk, které měly mimo jiné reagovat na tvrzené důvody pro nenavrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Vymahatelnost záruk na území cílového státu má být zajištěna prostřednictvím tzv. mirror orders, kdy dožadující stát obvyklého bydliště vydá stejný předběžný příkaz, jak byl vydán v dožádaném státě, a to do doby vydání meritorního rozhodnutí. Opatrovník nezletilé připomněl existenci pravomocného rozsudku ukrajinského soudu (který rozhodoval v rozporu s platnými pravidly mezinárodního práva soukromého dopadajícími na posuzovanou věc) a stanovené záruky označil do značné míry za neschopné plnit svou funkci.

34. V závěru svého vyjádření opatrovník vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a nezletilé a navrhl, aby byl zrušen.

35. Podáním ze dne 23. 4. 2019 opatrovník doplnil své vyjádření o informaci o existenci rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č. ze dne 18. 12. 2018, jímž bylo rozhodnuto o odebrání nezletilé dcery matce. Rozhodnutí navazuje na dřívější rozhodnutí téhož soudu ze dne 19. 4. 2018 o určení bydliště nezletilé s vedlejším účastníkem ve městě Č. a svěření do jeho péče, které však, jak bylo již uvedeno shora, nelze uznat (srov. bod 2). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odebrání dítěte matce bylo vydáno v nepřítomnosti stěžovatelky (pro zmeškání) na základě zcela jednostranně vylíčených skutečností, opatrovník nezletilé nevyloučil aplikaci čl. 54 písm. c) Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou, podle kterého rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže povinný byl v řízení zbaven možnosti hájit svá práva, a v případě, že tento účastník neměl způsobilost k právním úkonům, jestliže nebyl v řízení řádně zastoupen; podle § 25 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních nelze v jím upravených řízeních (tedy i ve věcech péče soudu o nezletilé) rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Opatrovník nezletilé si je vědom, že krajský soud nemohl na skutečnosti, jež obsahuje rozhodnutí ukrajinského soudu z dubna 2018 reagovat, nicméně předmětné rozhodnutí dokresluje situaci, ke které by vedlo navrácení nezletilé na Ukrajinu, a podporuje závěr, že by pravděpodobně vedlo ke zpřetrhání vazeb mezi matkou a dcerou a že záruky uložené krajským soudem se jeví jako iluzorní vzhledem k jednání ukrajinských orgánů vykazujícímu prvky svévole. Opatrovník dále doplnil, že vedlejší účastník v rámci vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 tr. zákoníku vypověděl, že se má v České republice kde zdržovat, jelikož zde má trvalý pobyt, a po celou dobu, co se zde zdržuje, neměl žádné problémy se zákonem. Jeho výpověď je v rozporu s argumentací prezentovanou ve vyjádření k ústavní stížnosti a svědčí též o tom, že vedlejší účastník účelově mění svoje výpovědi podle aktuální potřeby.

VII.

Reakce vedlejšího účastníka na vyjádření účastníka řízení a opatrovníka vedlejší účastnice řízení

36. Podáním ze dne 4. 4. 2019 vedlejší účastník reagoval na vyjádření krajského soudu a opatrovníka nezletilé. Zcela se ztotožnil se všemi argumenty krajského soudu, podtrhl, že nespokojený účastník se vždy obrací na soud vrcholné soudní soustavy s úmyslem prodloužit řízení, což je v příkrém rozporu s duchem Haagské úmluvy a základním cílem únosového řízení, poukázal na nestandardní způsob odjezdu stěžovatelky z místa obvyklého bydliště a shodně s krajským soudem by zvažoval, jaké důsledky přičítat zprávě psychologa či psychiatra. Vedlejší účastník se neztotožnil s názorem opatrovníka, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí velmi stručně, zopakoval, že rodina jezdila do České republiky pouze na rekreační pobyty, ale trvale zde nežila, zdůraznil, že nemá v úmyslu odtrhovat dítě od matky, naopak tak učinila stěžovatelka, když bez jeho souhlasu, a tudíž protiprávně, odvezla nezletilou do cizí země, zablokovala jeho kontakt s nezletilou a dále se snaží zpřetrhat jejich veškeré vazby.

VIII.

Replika stěžovatelky a reakce vedlejšího účastníka

37. V replice ze dne 16. 4. 2019 stěžovatelka označila vyjádření opatrovníka nezletilé za objektivní shrnutí jak právní, tak i skutkové stránky věci, se kterým plně souhlasila.

38. Tvrzení vedlejšího účastníka stěžovatelka považovala za účelové, kterým svoje jednání bagatelizuje a stěžovatelku očerňuje. Zopakovala, že fyzické napadání a psychické ponižování ze strany vedlejšího účastníka nebylo výjimečné a rozhodně nešlo o "jednu nahrávku vytrženou z kontextu", či jednorázový vyhrocený spor, jak tvrdí vedlejší účastník, způsob jeho chování ke stěžovatelce dokládá videonahrávkou, ze které je patrná jeho fyzická a psychická převaha ústící do útoku pěstí do obličeje a kopání. Stěžovatelka doplnila, že na základě jejího podnětu z března 2019 Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech vydalo usnesení o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení vůči vedlejšímu účastníkovi a věc s dalšími pokyny předalo příslušnému policejnímu orgánu. Pokud jde o vysvětlení vedlejšího účastníka, že k incidentu dne 8. 11. 2018 přistoupil ze zoufalství, protože dceru více než rok neviděl, stěžovatelka upozornila na vyjádření opatrovníka nezletilé, který se snažil zprostředkovat kontakt otce s dcerou, což však vedlejší účastník odmítal. Účelovost argumentace vedlejšího účastníka v souvislosti s jeho pobytem v České republice vyplývá podle stěžovatelky i z toho, že vedlejší účastník zde získal trvalý pobyt daleko dříve, než se vůbec se stěžovatelkou seznámil, nakupoval zde nemovitosti, dlouhodobě zde s rodinou pobýval, aktivně podnikal a pro dceru zařizoval povolení k trvalému pobytu. Jeho tvrzení, že nemá na Českou republiku žádné vazby je účelové, nešlo také jen o plány, které se nezrealizovaly, jak uvedl, ale o faktickou situaci rodiny, která zde žila a podnikala. Ke způsobu, jakým vedlejší účastník manipuluje s informacemi, stěžovatelka uvedla, že před Okresním soudem v Č., který rozhodl v její nepřítomnosti, vedlejší účastník tvrdil, že nezletilá spadla ze schodů ve třetím poschodí a zlomila si obratle páteře. Ukrajinský soud, aniž by toto tvrzení jakkoliv přezkoumal, dospěl k závěru, že stěžovatelka není schopna zajistit nezletilé řádnou péči a podmínky, které zajišťuje nezletilé, jsou pro její zdraví a život nebezpečné. Lékařským vyšetřením nezletilé stěžovatelka dokládá, že nezletilá žádné takové zranění páteře nikdy neutrpěla.

39. Přístup krajského soudu k věci samé a jeho vyjádření stěžovatelka i nadále považuje za formalistický. Krajský soud se odmítl zabývat všemi relevantními okolnostmi případu, zeširoka se zabývá věcí pouze v teoretické rovině, ale k aplikaci teoretických závěrů na konkrétní situaci nepřistoupil. Svůj závěr, že zájem dítěte nemůže tvořit podklad pro rozhodnutí soudu bez dalšího tam, kde je dána jednoznačná právní úprava, neodůvodnil vůbec. V závěru repliky stěžovatelka setrvala na svém původním tvrzení, že nedošlo k přemístění dítěte do jiného státu (do České republiky), neboť zde rodina již žila, spíše šlo o setrvání s dítětem ve státě, kde již bylo domicilováno. V případě, že by bylo posouzeno, že došlo k přemístění dítěte, nemůže být na něho nahlíženo jako na protiprávní, neboť vedlejší účastník s pobytem nezletilé v České republice vždy souhlasil, a to nikoliv pouze formálně, ale i fakticky, zajištěním trvalého pobytu pro ni a faktickým žitím zde. Pokud by i přes vše výše uvedené byl přijat závěr, že došlo k protiprávnímu přemístění do cizího státu, je třeba přísně hodnotit podmínky podle čl. 13 Haagské úmluvy, které krajský soud ryze formalisticky odmítl, ale stěžovatelka má za to, že jsou dány důvody, pro to, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

40. Vedlejší účastník podáním ze dne 24. 6. 2019 reagoval na vyjádření stěžovatelky ze dne 16. 4. 2019 a vyjádření opatrovníka nezletilé ze dne 23. 4. 2019. Odmítl tvrzení stěžovatelky, že byla psychicky i fyzický týraná, a ke svému chování dokumentovaného videonahrávkou připustil, že jednal v nervovém rozpoložení a ve strachu, že se dceři po pádu ze schodů stalo něco vážného. Táže se však, proč se stěžovatelka po tomto incidentu neobrátila na policii a místo toho odjela s rodinou na dovolenou do Turecka. Uvedl také, že do doby únosu dcery stěžovatelka neměla v České republice žádné přátele, naopak na Ukrajině nejméně šestnáct svědků vypovědělo, že zde rodina trvale žila. Vedlejší účastník se též ohradil proti vyjádření stěžovatelky, že mu nebránila komunikovat s dcerou, když opak byl pravdou; po odjezdu z Ukrajiny do P. se skrývala a nedala vedlejšímu účastníkovi vědět, kde se s dcerou nachází. Asistovaný styk s dcerou zůstal jen ve stádiu slibů a videohovor vedlejší účastník odmítl, neboť měl zájem o osobní kontakt. Není též pravdou, že nezletilá žila na území České republiky, neboť zde nebyla přihlášena do předškolního zařízení, neměla zde ošetřujícího lékaře a rodina cestovala do České republiky vždy výhradně za účelem rekreace. Vedlejší účastník odmítl existenci tvrzených konfliktů v rodině, uvedl, že mu stěžovatelka nepomáhala v podnikání v České republice, protože zde nebyl registrován jako podnikatel a neměl živnostenské oprávnění, naopak stěžovatelka na základě jím poskytnutého oprávnění mu odcizila finanční prostředky z bankovních účtů, na které podle manželské smlouvy neměla nárok. Ke kritice rozhodnutí ukrajinských soudů stěžovatel podotkl, že se stěžovatelka proti nim mohla bránit opravnými prostředky. Vedlejší účastník zmínil svůj nepříznivý zdravotní stav vyvolaný stresem z únosu nezletilé, bránil se tvrzení právního zástupce stěžovatelky, že uprchl na Ukrajinu a slíbil, že se v krátké době vrátí, a odmítl jako ničím nepodložené tvrzení, že má vliv na policejní orgány, státní zastupitelství, soudy a další státní orgány Ukrajiny, což navozuje snahu pošpinit nejen jeho, ale i celý systém Ukrajiny. K vyjádření opatrovníka nezletilé vedlejší účastník uvedl, že ukrajinský soud rozhodoval na základě předložených důkazů, konkrétně projevu infekční choroby v raném věku nezletilé a posunutí obratlů na páteři, což je zaznamenáno a podloženo ve spisovém materiálu; rozhodnutí ukrajinského soudu stěžovatelka nerespektuje a v současné době je v seznamu hledaných osob. Na závěr svého vyjádření stěžovatel konstatoval, že žádná jeho trestní věc nemá vztah k únosovému řízení, zopakoval, že přemístění nezletilé bylo protiprávní, vedlejší účastník k němu nikdy nedal souhlas a tvrzení, že by návrat vystavil nezletilou fyzické nebo duševní újmě je zcela neprůkazné, ne-li nemožné, neboť nezletilá žila až do doby únosu na Ukrajině, kde byla integrována, nehledě k tomu, že je stejně jako její oba rodiče státní občankou Ukrajiny.

41. Podání vedlejšího účastníka ze dne 24. 6. 2019 Ústavní soud nezasílal účastníkům řízení k vyjádření, neboť obsahově představovalo rozvedení náhledu vedlejšího účastníka na celou situaci, ke které se však již dříve vyjádřil.

IX.

42. K objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, Ústavní soud proto podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl bez jeho konání.

X.

Obecná východiska právní úpravy podmínek navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí

43. Základní pravidla pro navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě, která je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy. Jejím cílem je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování, stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním [srov. též rozsudky ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, § 69 a ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, § 62].

44. Článek 3 Haagské úmluvy stanoví, kdy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, a spojuje je s porušením práva péče o dítě podle právního řádu státu, v němž dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu a podle čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy zahrnuje zejména právo určit místo pobytu dítěte. Podle čl. 12 odst. 1 Haagské úmluvy (relevantním v posuzované věci), jestliže bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Čl. 13 Haagské úmluvy stanoví podmínky, za kterých nemá orgán dožádaného státu povinnost nařídit navrácení dítěte; podle písm. b) citovaného ustanovení tak lze učinit v případě, že "je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace".

45. Podle judikatury ESLP je Haagskou úmluvu třeba vykládat v souladu s požadavky čl. 8 Evropské úmluvy při respektování nejlepšího zájmu dítěte. Aspekty, které utváří nejlepší zájem dítěte, jsou dvojí povahy, jde jednak o udržení rodinných vazeb, pokud nejsou nežádoucí, a jednak o možnost vyvíjet se ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte; zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů. Soud posuzující žádost o navrácení dítěte tedy musí důkladně přezkoumat rodinnou situaci a při zohlednění řady faktorů, zejména skutkové, emocionální, psychologické, materiální či zdravotní povahy vyváženě a přiměřeně posoudit zájmy každé osoby za neustálé snahy o určení nejlepšího řešení pro dítě (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010, č. 41615/07, § 134 a § 136, a ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii ze dne 12. 7. 201, č. 14737/09, § 85).

46. Nejlepší zájem dítěte je v kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou třeba posuzovat i ve světle výjimek uvedených v jejím čl. 12, čl. 13 či čl. 20, neboť jejich existence napovídá, že návrat dítěte nemůže být nařízen automaticky či mechanicky. Soud rozhodující o žádosti o navrácení dítěte proto musí důkladně vážit skutečnosti odůvodňující jejich uplatnění, zejména upozorní-li na ně některý z účastníků řízení, rozhodnout o nich a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. rozsudek ESLP ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. 11. 2013, stížnost č. 27853/09).

47. Pojem "obvyklé bydliště dítěte", který má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti, resp. protiprávnosti přemístění nebo zadržení dítěte Haagská úmluva výslovně nedefinuje a je na vnitrostátním soudu, aby určil obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Z dosavadní rozhodovací praxe českých soudů, jakož i z mezinárodní judikatury (dostupné na www. INCADAT.com) vyplývá, že jde o místo, kde se zpravidla dítě zdržuje obvykle delší dobu a vytvoří si zde sociální vazby. Časové určení délky pobytu pro vznik obvyklého bydliště či stálost jeho pobytu na území jiného státu se však liší v závislosti na okolnostech toho kterého případu (srov. např. rozhodnutí ve věci Cameron v. Cameron, ref. č. INCADAT: HC/E/UKs 71), významným mohou být i důvody a podmínky pobytu dítěte v jiném státě sledující zájem jeho rodičů na přesídlení (srov. např. rozhodnutí ve věci DeHaan v. Gracia, 2004, ref. č. INCADAT: HC/E/CA 576). Jisté vodítko při výkladu tohoto pojmu může poskytnout i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), jíž se lze v posuzované věci inspirovat, a podle které obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (např. rozsudky ve věci C-523/07 A. ze dne 2. 4. 2009 a ve věci C-497/10 PPU).

X.

Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

48. V posuzované věci se stěžovatelčina ústavněprávní argumentace, jíž napadla právní závěry krajského soudu, koncentrovala do dvou základních námitek směřujících k

- posouzení obvyklého bydliště dítěte a posouzení, zda přemístění nezletilé do České republiky bylo protiprávní ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy,

- posouzení podmínek pro aplikaci výluky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.

K námitce první:

49. Krajský soud vyloučil, že by nezletilá mohla mít na území České republiky založeno obvyklé bydliště a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že za místo jejího obvyklého pobytu je třeba považovat Č. na Ukrajině. Konstatoval, že nezletilá se narodila na Ukrajině, má zde svoje kořeny, bydleli tam oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na její výchově. V nejlepším zájmu nezletilé byl podle krajského soudu její návrat do místa, kde vyrůstala. Společné prohlášení rodičů s vycestováním nezletilé z Ukrajiny krajský soud hodnotil jako administrativně právní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie, který nic nevypovídal o souhlasu otce s trvalým přemístěním dcery do České republiky.

50. Má-li být pojem "obvyklého bydliště dítěte" vykládán vždy ve vztahu k reálné situaci dítěte a okolnostem jeho života, pak v případě, kdy jde o malé dítě, nabývá na zvláštním významu i jeho věk. Prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodina tvořená osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které je opatrují a pečují o ně a dítě je na nich závislé. V tomto ohledu je třeba hodnotit míru integrace těchto osob (rodičů) v jejich sociálním a rodinném prostředí, včetně jejich záměrů o své budoucnosti, resp. budoucnosti své rodiny.

51. V této souvislosti Ústavní soud zejména poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který v rámci žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, regionálního oddělení pobytu cizinců v K., dne 22. 3. 2017 (č. l. 337 a násl. správního spisu) uvedl, že je v České republice již 16 let (pozn.: na základě povolení k trvalému pobytu) a že se rozhodl zde usídlit ... za tím účelem koupil dva domy, které se rekonstruují, jeden je určen pro podnikání, druhý pro bydlení rodiny. Na dotaz správního orgánu, jak si představuje budoucnost své dcery na území České republiky, odpověděl, že si nepředstavuje budoucnost manželky a dcery na Ukrajině, poté, co dcera dostane doklady, chce ji dát do školky a poté do školy, a dodal, že se tak rozhodl i proto, že na Ukrajině je plno zbraní a válka se vede i uvnitř země; ke svému podnikání na Ukrajině uvedl, že jeho přítomnosti tam není třeba, byznys tam bude omezovat a v České republice rozšiřovat. Rovněž stěžovatelka ve své výpovědi učiněné téhož dne uvedla, že jakmile obdrží dokumenty, budou bydlet v domě v K., jehož rekonstrukce se dokončuje. Stěžovatelka se vyjádřila o budoucnosti své dcery shodně jako vedlejší účastník a zmínila i plány na budoucí pracovní a podnikatelské aktivity v České republice - rodina hodlá v domě v K. otevřít fitness, kde ona i vedlejší účastník budou pracovat jako trenéři - z tohoto důvodu má zájem na urychleném vystavení potřebných dokladů, neboť "muž chce ukončit práci a přestěhovat se sem už úplně".

52. Z vyžádaných spisů správního orgánu vyplynulo, že nezletilá pobývala v České republice na základě dlouhodobého víza a poté získala povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (rozhodnutí ze dne 23. 5. 2017 č. j. OAM-1068-20/TP-2017 s platností od 20. 6. 2017), v současné době je držitelkou průkazu o povolení k pobytu platným od 12. 10. 2018 do 19. 6. 2022. Přestože správní rozhodnutí není odůvodněno, ze správního spisu vyplývá, že důvodem žádosti (a jejímu následnému vyhovění) bylo zajištění společného soužití nezletilé žadatelky s jejím otcem pobývajícím na území České republiky. Stěžovatelka získala povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. s účelem rodinným, s platností od 20. 3. 2017 do 19. 3. 2019, (rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017 č. j. OAM-1252-24-DP-2017; v současné době bylo k žádosti stěžovatelky povolení zrušeno a stěžovatelka má v České republice povolen přechodný pobyt). Vedlejší účastník žádal o povolení k trvalému pobytu v roce 2001 a žádosti bylo vyhověno.

53. Záměru rodičů, nevyjímaje vedlejšího účastníka, usadit se i s nezletilou v České republice nasvědčovala i další hmatatelná opatření, např. koupě nemovitostí, jejich příprava pro život rodiny a pro podnikání, účty rodičů u českých bank či daňová přiznání vedlejšího účastníka svědčící o jeho příjmech plynoucích na území České republiky.

54. Pokud jde o souhlas rodičů nezletilé k jejímu vycestování z Ukrajiny do České republiky, krajský soud jej hodnotil jako administrativně právní úkon sui generis zpracovaný pro účely cizinecké policie. Z listiny založené ve spisu krajského soudu na č. l. 125 vyplývá, že oba rodiče udělili dne 4. 2. 2016 souhlas k dočasnému výjezdu nezletilé za hranice Ukrajiny do České republiky pro dobu od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu obou rodičů nebo v doprovodu jednoho z nich a zaručili v něm návrat nezletilé na Ukrajinu. Dočasnost výjezdu nezletilé, tj. doba po jakou nezletilá opouští Ukrajinu, nebyla v písemném souhlasu nikterak blíže specifikována. Ústavní soud má proto za to, že vůli obou rodičů v předmětném souhlasu je třeba interpretovat podle výslovného jazykového vyjádření tak, že nezletilá může v doprovodu jednoho z rodičů (od)cestovat do České republiky a pobývat zde, a to po dobu blíže neurčenou, nejdéle však do 4. 2. 2021. Prohlášení rodičů též nikterak nespecifikuje účel výjezdu nezletilé do České republiky a neobsahuje žádné jiné omezení, než obecně formulovanou záruku obou rodičů, že se nezletilá (po ukončení dočasného výjezdu) vrátí na Ukrajinu. Ústavní soud považuje hodnocení předmětného prohlášení krajským soudem za nesprávné (extrémně rozporné s jeho obsahem), neboť mu byl přisouzen význam, který z jeho obsahu nevyplývá. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a nelze jím nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Souhlas s vycestováním nezletilé z Ukrajiny (na dobu pěti let) do České republiky je třeba také hodnotit v kontextu s dalšími úkony jejích rodičů a projevenými záměry, jak byly zmíněny shora.

55. Po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda chování rodičů, jejich reálné konání a výslovná vyjádření o budoucím uspořádání svého rodinného života nasvědčovalo postupné realizaci legálního přesídlení rodiny do České republiky nebo přinejmenším úmyslu zřídit zde když ne trvalé, tak minimálně obvyklé centrum svých zájmů. Skutková zjištění krajského soudu a právní závěry z nich vyvozené tak dostatečně nereflektovaly všechny konkrétní skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala k přemístění obvyklého bydliště nezletilé do České republiky. Podle Haagské úmluvy rodiče dítěte, které toho není schopné, mají právo určit místo pobytu dítěte a je tedy na krajském soudu, aby posoudil, zda po udělení povolení k trvalému pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny (tj. s vedlejším účastníkem pobývajícím zde na základě povolení k trvalému pobytu a projevujícím vůli zde i nadále s rodinou setrvat) došlo k založení obvyklého bydliště nezletilé v České republice již před jejím odjezdem z Ukrajiny v srpnu 2017; délka doby, po kterou zde předtím pobývala, je v jejím případě bez většího významu.

56. Teprve po řádném vyhodnocení všech skutkových okolností relevantních pro zodpovězení otázky, kde měla nezletilá v srpnu 2017 místo svého obvyklého bydliště, bude krajský soud moci posoudit, jaký dopad do práv vedlejšího účastníka měl odjezd nezletilé. Míru a závažnost omezení práva vedlejšího účastníka pečovat o nezletilou, dočasné přerušení jejich osobních a rodinných kontaktů (čl. 8 Evropské úmluvy) bude zcela nezbytné poměřovat i důvody, které stěžovatelku přiměly k odjezdu z Ukrajiny, a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích. Těmi se totiž krajský soud způsobem, jaký vyžaduje posouzení nejlepšího zájmu dítěte, nezabýval. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není úkolem soudu v návratovém řízení vést dokazování o manželském soužití rodičů nezletilé, případně o podezření na domácí násilí, s čímž Ústavní soud souhlasí, nicméně od tvrzení stěžovatelky nelze zcela odhlédnout. Krajský soud na jedné straně tvrdí, že ho manželské neshody nemohou zajímat, na straně druhé straně však konstatuje, že k neshodám nedocházelo a že nic nesvědčí o opaku. K tomu závěru dospěl na základě vyjádření vedlejšího účastníka a svědectví jím označených osob, aniž by jakkoliv vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky o tom, že byla obětí domácího násilí. Nelze přehlédnout, že stěžovatelce byla po příjezdu do České republiky přidělena policejní ochrana a společně s dcerou byla ubytována na chráněném místě v P. Její výpověď byla podnětem pro zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka Policií České republiky pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a důvodem k přidělení dočasné ochrany. Krajský soud sice uvedl, že je vázán rozhodnutím ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018 o ukončení trestního stíhání vedlejšího účastníka, což Ústavní soud respektuje, nicméně jeho závěr, že rodina žila v Č. málem idylickým způsobem, je opět třeba hodnotit jako jednostranný, opírající se pouze a jenom o výpověď vedlejšího účastníka a jím obstaraných svědeckých výpovědí. Nelze též pominout, že vázanost rozhodnutím ukrajinského policejního orgánu má pouze relativní význam, neboť české vyšetřující orgány rozhodly o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení s pokynem věcí se znovu zabývat [§ 108 odst. 4 písm. d) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci]. Ústavní soud není oprávněn, stejně jako krajský soud, hodnotit zda či v jaké míře docházelo k manželským neshodám a jak se na nich ten který z manželů podílel, nicméně byla-li těmito neshodami dotčena i nezletilá, což podle stěžovatelčina (zatím nevyvráceného) tvrzení byla, nelze je při rozhodování, které má sledovat nejlepší zájem dítěte (srov. bod 45), pominout.

57. Aniž by Ústavní soud usuzoval o budoucím závěru krajského soudu stran obvyklého bydliště nezletilé a s tím souvisejícího posouzení jejích přemístění, považuje na tomto místě za žádoucí vyjádřit svůj náhled na rozhodnutí krajského soudu o vyloučení aplikace výjimky z bezodkladného návratu nezletilé a připojit svůj náhled na případný postup krajského soudu, bude-li ho třeba.

K námitce druhé:

58. Závěr krajského soudu, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, považoval Ústavní soud za nepřesvědčivý a nedostatečně podložený. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže že "b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace". Krajský soud odmítl aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy v podstatě s odůvodněním, že "nevrací nezletilou druhému z rodičů, ale vrací nezletilou do místa obvyklého pobytu". Připustil, že "daná věc je poněkud specifická v té otázce, že v mezidobí (zcela proti cílům Úmluvy a její dikci) bylo vydáno Sosnivským soudem města Č., státu Ukrajina, rozhodnutí, které (podle obsahu posuzováno) stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem na adrese v Č., stát Ukrajina". I když krajský soud toto rozhodnutí označil za rozhodnutí vydané mimo svěřenou pravomoc ukrajinského soudu, nezamýšlel se nad jeho dopady, které by pro nezletilou představovalo v případě jejího návratu na Ukrajinu, a to v kontextu všech okolností případu, zejména dalšího navazujícího rozhodnutí téhož soudu z prosince 2018, na jehož základě byla nezletilá matce odebrána a svěřena do péče otce.

59. Ústavní soud zde sdílí shodný názor jako opatrovník nezletilé, a to že vedlejší účastník předkládá ukrajinskému soudu informace jednostranně zaměřené, na základě kterých ukrajinský soud rozhoduje, ač pravomoc rozhodovat v tomto směru nemá. Obava stěžovatelky, že v případě návratu nezletilé na Ukrajinu lze mít důvodně za to, že vedlejší účastník by převzal nezletilou do své výlučné péče, se na základě skutkových okolností případu jeví jako reálná. Změna výchovného prostředí by pro nezletilou, která byla doposud v péči matky, na kterou má i s ohledem na svůj nízký věk velmi silnou citovou vazbu, by byla nepochybně traumatizující. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud klade značný důraz na prvek vzájemnosti při dodržování Haagské úmluvy ze strany jejích signatářů, nelze však nevidět realitu věci, a to, že zde není (kromě nevymahatelného slibu otce) žádná relevantní záruka ve formě rozhodnutí, že by stěžovatelka měla možnost stýkat se s nezletilou, přičemž české justiční orgány nemají žádnou možnost dohlédnout na to, aby rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., vydaná mimo stanovenou pravomoc, nebyla vykonána.

60. Ústavní soud dal již dříve najevo, že aplikace článku 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Konstatoval však zároveň, že tato skutečnost nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a navrhne důkazy k prokázání svých tvrzení. Krajský soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 (N 71/85 SbNU 257), bod 35-36]. Nelze nevidět, že míra integrace rodičů nezletilé v jejich sociálním a rodinném prostředí se podstatně změnila v důsledku rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a z důvodů, pro které stěžovatelka odmítá návrat na Ukrajinu. Při úvahách o aplikovatelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je nerozhodné, kdo nastalou situaci přivodil, rozhodné je posouzení, zda tento stav ve vztahu k nezletilé naplňuje předpoklady tímto článkem stanovené. V rámci těchto úvah je rovněž nepominutelné, že vedlejší účastník je v České republice trestně stíhán pro únos nezletilé, která je v postavení oběti trestného činu, což ve svém souhrnu minimálně signalizuje potřebu posouzení míry její dosavadní traumatizace doložené lékařskými zprávami.

61. Krajský soud rovněž nevěnoval pozornost námitce stěžovatelky týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině, o které se zmínil i vedlejší účastník v souvislosti se žádostí o udělení trvalého pobytu pro nezletilou.

62. Bude-li krajský soud rozhodovat o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Rozhodnutí krajského soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po nařízení jejího návratu na Ukrajinu.

63. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu nesplňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění pro nařízení postupu podle čl. 12 Haagské úmluvy a porušuje tak ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona ve všech jeho výrocích zrušil.

XI.

Rozhodnutí o návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení

64. Návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud nevyhověl. Náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník nevysvětlil, v čem spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, přičemž ani Ústavní soud takové důvody neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. července 2019

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru