Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 427/06Usnesení ÚS ze dne 14.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.427.06
Datum podání30.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 427/06 ze dne 14. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou se sídlem 708 00 Ostrava-Poruba, gen. Sochora 6176, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 357/2004 ze dne 6. 4. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 34 C 362/98 ze dne 25. 3. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, k poštovní přepravě předanou dne 29. 5. 2006, z důvodů v ní podrobně rozvedených, v nichž stručně shrnuto dává najevo nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů I. a II. stupně, neboť je přesvědčen o tom, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a domáhá se jejich zrušení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost nebyla podána ve lhůtě pro její podání zákonem stanovené.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojené přílohy - usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2440/2005 ze dne 23. 2. 2006 - je patrno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě shora označeným byla po provedeném dokazování zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody na zdraví ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě rozsudkem shora označeným potvrzeno, když se odvolací soud v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Dovolání proti jeho rozhodnutí směřující, stěžovatelem posléze podané, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však výslovně formuloval otázku zásadního právního významu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Jmenovaný soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z obsahu dovolání, z něhož bylo zřejmé, že stěžovatel (obdobně jako v ústavní stížnosti) nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil a rozhodl o uplatněném nároku. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud, stěžovatel zpochybňoval právní závěry odvolacího soudu o nesplnění podmínek odpovědnosti žalované nemocnice za škodu pouze prostřednictvím nesouhlasu se skutkovými závěry, které byly podkladem pro právní posouzení věci a nejednalo se tak o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.- jehož aplikace, pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání v daném případě, jedině přicházela v úvahu - založit nemůže, stejně jako námitka nesprávného hodnocení povedených důkazů. Učinil tak závěr, že dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek nebyl přípustný, a proto je odmítl.

Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, v ústavní stížnosti žádné námitky proti postupu a rozhodnutí dovolacího soudu nevznáší a Ústavní soud tak jen pro úplnost uvádí, že akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu dal najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, naposledy v usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006.

Pokud jde o ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. V již uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 29. 5. 2006 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Pavel Holländer

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru