Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 425/97Nález ÚS ze dne 02.04.1998K závaznosti nálezu Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkNe bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/10 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.425.97
Datum podání12.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 272a

182/1993 Sb., § 23, § 35 odst.1

73/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998

N 42/10 SbNU 285

K závaznosti nálezu Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 2. 4. 1998 ve věci stěžovatele J.

Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997, sp.

zn. 2 Tzn 10/96, o odepření výkonu civilní služby, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října

1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, §

34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl

stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997 (ve

věci označeného soudu sp. zn. 2 Tzn 10/96) a tvrdil, že tímto

rozhodnutím, proti němuž není dalšího opravného prostředku, bylo

porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst.

5 Listiny základních práv a svobod, a to - mimo jiné - tím, že

Nejvyšší soud ČR při projednání stížnosti pro porušení zákona,

podané v jeho prospěch ministryní spravedlnosti (§ 266 odst. 1 tr.

ř.), se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem

Ústavního soudu ze dne 20. března 1997 (I. ÚS 184/96) a po zrušení

svého předchozího rozsudku (ze dne 25. dubna 1996) tímto nálezem

ve věci sice rozhodl nově, avšak způsobem zcela shodným, jak

v předchozím rozhodnutí se stalo; s odkazem na porušení ústavně

zaručeného základního práva, jak již dříve bylo označeno, proto

navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí

svým nálezem opětovně zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti

(§ 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu

(§ 42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) podáním předsedy senátu,

z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993

Sb.), vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl a navrhl,

aby jako nedůvodná byla zamítnuta. Poukázal přitom na

neudržitelnost námitky stěžovatele, že - při výkladu skutkové

podstaty trestného činu (§ 272 odst. 1 tr. z.), jak byl podán

Nejvyšším soudem ČR - by stěžovatel v údobí svých 18ti až 38mi let

(za trvání povinnosti výkonu vojenské či náhradní služby),

opakovaným odsuzováním za odepření výkonu té které služby, ve

výkonu trestu strávil dobu delší než zákon dovoluje uložit za

trestný čin vraždy.

S odkazem na statistické údaje, pokud jsou k dispozici,

a dále též s odkazem na analogické znaky jiných skutkových podstat

[tr. činů dle § 213 či § 171 odst. 1 písm. b) tr. z.], dovozoval

neudržitelnost výkladu vyplývajícího z již dříve zmíněného nálezu

Ústavního soudu pokud se týká totožnosti skutku a tento výklad

označil za právně nezdůvodněný. Podle vývodů Nejvyššího soudu ČR

vydáním předchozího nálezu Ústavního soudu vznikla "patová

situace", kterou se - de lege ferenda - nepodařilo vyřešit ani na

společné poradě zástupců zainteresovaných ministerstev

(spravedlnosti, obrany a práce a soc. věcí) za účasti poslanců

a senátorů, jakož i soudců Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu

ČR; proto spolu se zamítavým návrhem v meritu věci navrhl, aby

"senát Ústavního soudu, který bude rozhodovat o této nové ústavní

stížnosti, se distancoval od právního názoru vysloveného senátem

Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 184/96, a to i za cenu, že

vzhledem k ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

bylo by nutné posouzení otázky předložit plénu Ústavního soudu".

Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na které

poukazuje stěžovatel, je důvodná.

Ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 184/96, ve věci téhož

stěžovatele vyplývá, že Ústavní soud nálezem ze dne 20. března

1997 zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 1996,

sp. zn. 2 Tzn 10/96, když byl dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR

tímto rozsudkem "nerespektoval skutečnost, že zásada ne bis idem

nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod (mimo čl. 40 odst. 5

Listiny základních práv a svobod), a že v důsledku toho dalším

odsouzením stěžovatele byl porušen zákon, zejména ve vztahu

k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř."; tento nález Ústavního

soudu stal se vykonatelný dnem 14. dubna 1997.

Základní otázkou, kterou ve věci posuzované ústavní stížnosti

nebylo možno opomenout, je otázka závaznosti nálezů Ústavního

soudu, která, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non

ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo

obtíží.

Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve

vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají

- v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří

k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou

odvětvích obecné justice), které - přes četná upozornění

- s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají

a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního

soudu přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví. Obdobně

ne zcela jasná dikce Ústavy - co do závaznosti ústavních nálezů

- vyvolává sporné otázky ku příkladu, co do důsledků ne sice těch,

které jsou dány výrokem nálezu, ale těch, které vyplývají z jeho

odůvodnění apod.

Podle přesvědčení Ústavního soudu však všechny naznačené

sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti

nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která - konkrétní

a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká;

vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny

orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy

- jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný

Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním,

v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu,

představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei

iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně

brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně

takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska

pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák.

č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou

věc nevztahují.

Jakkoli se vývody pojaté jak do vyjádření předsedy senátu

Nejvyššího soudu ČR, tak ty, které jsou obsaženy v odůvodněních

obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných v trestní věci

stěžovatele, jeví jako vážné, důvody již vyložené bránily

Ústavnímu soudu, aby se jimi - v této již dříve jím rozhodnuté

věci - zabýval.

Jestliže tudíž Nejvyšší soud ČR v trestní věci stěžovatele,

v níž (vykonatelným) kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 20.

března 1997 (I. ÚS 184/96) bylo jeho rozhodnutí (ze dne 25. dubna

1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96) zrušeno, vývodů a závěrů z tohoto

nálezu plynoucích v následném řízení a v novém rozhodnutí (ze dne

9. října 1997) nedbal, aniž by ku příkladu doplnil skutková

zjištění, na jejichž základě by případně mohl dospět k odlišnému

posuzování skutku (jednání stěžovatele), nezbylo, než je jako

rozporné s ust. čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb. opětně

zrušit, aniž bylo možné jakkoli se k meritu věci (posouzené

materii) vrátit.

Závěrem, jen pro úplnost, sluší dodat, že rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR v této stěžovatelově věci - co do závaznosti

nálezu Ústavního soudu - není souladné s rozhodnutím jiných senátů

téhož soudu, neboť Nejvyšší soud ČR (ve věci 2 Tvno 40/97) právní

názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu respektoval a v novém

rozhodnutí (po kasaci předchozího rozhodnutí) se jím ve shodě

s ústavním příkazem řídil (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993

Sb.), obdobně jako tomu bylo v další věci (2 Tzn 28/97) při

výkladu běhu zákonem stanovené lhůty.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 2. 4. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru