Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 424/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.424.11.1
Datum podání13.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 424/11 ze dne 24. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 48 C 92/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

Napadeným rozsudkem uložil obvodní soud stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206 Kč z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu a částku 1 495 Kč coby náhradu nákladů řízení. Rozsudek byl vydán v řízení, v němž byla stěžovatelka - vzhledem k zjištění, že je "neznámého pobytu" - zastupována opatrovníkem, jímž byla ustanovena zaměstnankyně rozhodujícího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděla až dne 15. 12. 2010, kdy její právní zástupkyně nahlížela do příslušného procesního spisu. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu pak namítá, že zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka v řízení splněny nebyly, neboť Obvodní soud pro Prahu 7 se omezil na zjišťování její adresy z centrální evidence obyvatel, opomenul učinit "pokus o doručení prostřednictvím Policie České republiky" a nezajistil jí "opatrovníka z řad osob blízkých", tudíž "nevyčerpal zcela prostředky ke zjištění faktického pobytu", resp. "nesplnil svou zákonnou vyhledávací povinnost dostatečně". Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka též v tom, že ustanovení opatrovníka představovalo "formální úkon pro zřízení doručovacího místa", ke kterému došlo "jen za účelem usnadnění doručení rozhodnutí a následného skončení soudního řízení". Jelikož určeným opatrovníkem byla zaměstnankyně soudu, z povahy věci nemohla hájit stěžovatelčiny zájmy adekvátně ("plnohodnotně"); to se podle jejího názoru reálně zjevuje zejména v okolnosti, že proti rozsudku nepodala odvolání.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Řečené je významné i v posuzované věci.

Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, bylo jeho ustanovení § 229 odst. 1 doplněno o písm. h), podle nějž může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu "byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady".

Tím se stala - přímo - nepoužitelnou nejen judikatura Ústavního soudu, na niž se stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolávala, nýbrž i ta její část, jež vycházela ze zdůraznění okolnosti, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nemohlo mu být ani řádně doručeno rozhodnutí věci, čímž se mu otevírala cesta k řádným opravným prostředkům (viz kupříkladu usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 769/06).

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (tzv. zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v zájmu veřejném, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v § 29 odst. 3 o. s. ř., za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat.

Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zahájila (opak se z ústavní stížnosti nepodává).

Jinak řečeno, již samotná kritika (bez ohledu na námitky proti obsahu vydaného rozhodnutí) procesního postupu soudu prvního stupně, že stěžovatelce neměl být pro řízení ustanoven opatrovník, resp. i to, že jím neměl být zaměstnanec téhož soudu, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti témuž rozhodnutí, které - namísto toho - stěžovatelka napadla ústavní stížností.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.

Je pak přiléhavé stěžovatelce též připomenout, že podle § 234 odst. 5 o. s. ř. lze z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí, a že podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. platí, že "z důvodu uvedeného v novém ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona".

Proto dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a podle rovněž citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ji soudcem zpravodajem odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Vzhledem k tomuto (nevyhnutelnému) výsledku řízení o ústavní stížnosti nepokládal Ústavní soud za přiléhavé vyzývat stěžovatelku k předložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2011

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru