Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4236/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální ředitelství cel
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Celní úřad pro Moravskoslezský kraj
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Daň
Clo
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.4236.16.1
Datum podání27.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 52 odst.1, § 77

280/2009 Sb., § 145, § 147


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4236/16 ze dne 13. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Bugoše, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 7 Afs 273/2015-66, rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 15. září 2015 č. j. 22 Af 57/2013-49, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. dubna 2013 č. j. 9709-8/2013-900000-304.5 a platebnímu výměru vydanému Celním úřadem Karviná ze dne 3. prosince 2012 č. j. 12834-4/2012-146100-024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že platebním výměrem ze dne 3. 12. 2012 č. j. 12834-4/2012-146100-024 Celní úřad Karviná (dále jen "celní úřad") vyměřil stěžovateli spotřební daň z lihu ve výši 823 080 Kč.

3. Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2013 č. j. 9709-8/2013-900000-304.5 Generální ředitelství cel k odvolání stěžovatele změnilo část výroku výše uvedeného rozhodnutí celního úřadu tak, že část výroku " ... daň byla ve vyměřovacím řízení podle DŘ, vyměřena dle § 145 odst. 1 DŘ podle pomůcek, a to následovně:" byla nahrazena formulací " ... daň byla ve vyměřovacím řízení vedeném podle Daňového řádu vyměřena následovně:"; ve zbytku byl výrok napadeného rozhodnutí potvrzen.

4. Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí Generálního ředitelství cel správní žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 9. 2015 č. j. 22 Af 57/2013-49 žalobu zamítl. Žalobní námitku o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí neshledal krajský soud důvodnou. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl o důvodech jednání celního úřadu podrobně a srozumitelně informován v době před vydáním platebního výměru (výzva, odpověď na žádost). Rozhodnutí Generálního ředitelství cel, uvedl krajský soud, obsahuje řádné odůvodnění skutkových i právních okolností, z něhož je jasně seznatelné, z jakých důvodů byla stěžovateli daň vyměřena. Generální ředitelství cel v odůvodnění svého rozhodnutí znovu vše stěžovateli objasnilo a rozvedlo.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 7 Afs 273/2015-66 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěr krajského soudu, že rozhodnutí celního úřadu obsahuje řádné odůvodnění skutkových i právních okolností, z nichž je jasně seznatelné, z jakých důvodů byla stěžovateli daň vyměřena, je správný. Celní úřad v odůvodnění platebního výměru uvedl důvody výroku rozhodnutí, jaké skutečnosti měl prokázané, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a jak věc posoudil po právní stránce. S ohledem na nesporný skutkový stav věci a pasivitu stěžovatele, který v nalézacím řízení neuplatnil žádné návrhy či námitky, je stručné odůvodnění platebního výměru dostačující. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí celního úřadu, jímž vyměřil stěžovateli spotřební daň z lihu, je přezkoumatelné.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s jeho námitkami, které uváděl v řízení před Generálním ředitelstvím cel, jakož i před krajským soudem. Nejvyšší správní soud dovodil, že nebylo na místě provést stěžovatelem navržené důkazy a dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovateli vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů, čímž došlo k zasažení do jeho práva vlastnit majetek.

7. Zamítnutím kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud aproboval postup orgánů celní správy a krajského soudu, které věc nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že stěžovateli vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů, přestože stěžovatel opakovaně (jak v odvolání proti platebnímu výměru, tak ve správní žalobě) namítal, že i když byl přítomen odběru vzorků, podepsal bez výhrad protokoly o odběru a obdržel vzorky pro vlastní potřebu, jako laik nebyl v době odběru vzorků kapaliny z plastových barelů (kostek) schopen vyhodnotit postup provedený pracovníky celní správy, uvedený v daném okamžiku v těchto protokolech.

8. Stěžovatel opakovaně namítal, že kapalina nebyla promísena řádně, tedy chemický rozbor tekutiny v průběhu správního řízení být proveden nemohl, protože by takovéto rozbory neměly dostatečnou relevanci; stěžovateli, potažmo osobě s odbornými znalostmi v oboru provádění chemických vzorků tekutin, nebylo zcela zřejmé, jakým způsobem byl odběr vzorků proveden, přestože tato skutečnost měla být dle tvrzení Generálního ředitelství cel uvedena v protokolech o odběru vzorků předmětné tekutiny, tedy vzorky kapaliny, které byly stěžovateli předány pracovníky celního úřadu, nemohly být řádným podkladem pro rozbor, který by relevantně zachytil složení kapaliny.

9. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel žádal orgány celní správy o umožnění řádného odběru vzorků podáním ze dne 7. 12. 2012, tyto orgány však odběr vzorků stěžovateli nedůvodně neumožnily; dle názoru stěžovatele orgány celní správy nepostupovaly správně, když stěžovateli neumožnily odebrání vzorků pracovníkem celní správy, přestože při prvotním odebrání vzorků zřejmě nebyla kapalina promísena řádně, když ani k jejímu řádnému promísení nebyly dány v místě a době odběru vzorků předmětné kapaliny podmínky, přestože tato skutečnost měla být dle tvrzení Generálního ředitelství cel uvedena v protokolech o odběru vzorků. Tím, že nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o provedení odběru vzorků, mu bylo znemožněno se relevantně bránit vydanému rozhodnutí o stanovení spotřební daně.

10. Krajský soud věc nesprávně právně posoudil, když aproboval závěry a postup orgánů celní správy, zejména Generálního ředitelství cel, ve vztahu k dostatečnému vypořádání se s námitkami stěžovatele co do postupu orgánů celní správy při odběru vzorků a neodůvodněného odmítnutí nového odběru vzorků předmětné kapaliny stěžovatelem. Krajský soud dále nepostupoval správně, když odmítl provést důkaz navržený stěžovatelem k prokázání nesprávného postupu při odběru vzorků předmětné kapaliny pracovníky orgánů celní správy v rámci soudního řízení.

11. Nejvyšší správní soud tento postup svým rozhodnutím aproboval, i když nebylo postaveno na jisto chemické složení předmětné tekutiny, jež je nezbytným podkladem pro učinění závěrů o tom, zda v konkrétním případě byla vyměřena spotřební daň z lihu v souladu se zákonem, přičemž napadeným rozhodnutím nebyly námitky stěžovatele co do vytýkaných vad správně právně posouzeny a dostatečně vypořádány.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

16. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil v předchozím řízení; Nejvyšší správní soud podle stěžovatele nesprávně dovodil, že nebylo na místě provést stěžovatelem navržené důkazy, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že na straně stěžovatele vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů, čímž došlo k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na soudní ochranu.

17. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatnil tytéž námitky, jako v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud na tyto námitky reagoval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal (viz body 21 až 23 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Opakováním svých námitek stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nenáleží.

18. K námitce stěžovatele, jíž zpochybnil správnost postupu pracovníků celního úřadu při odběru vzorků kapaliny, kterou převážel, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel byl odběru vzorků přítomen. Z protokolů o odběru vzorku ze dne 18. 6. 2012 č. 146300-12-06-010, č. 146300-12-06-011 a č. 146300-12-06-012 vyplývá, že vzorky byly odebrány po řádném promísení kapaliny. Stěžovatel svým podpisem na protokolech potvrdil, že souhlasí s postupem odběru vzorků, se kterým byl seznámen před započetím samotného odběru, a že odebraný vzorek je reprezentativním vzorkem kontrolované kapaliny. Současně byl poučen, že rezervní vzorky, které převzal, slouží k provedení analýzy kontrolovaným subjektem v případě sporu o výsledek analýzy provedené celní laboratoří. Z rozborů provedených Celně technickou laboratoří vyplynulo, že v případě odebraných vzorků kapaliny jde o etanol obsahující menší množství denaturační směsi 1B, než je požadováno ve vyhlášce č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů. Šlo tedy o vybraný výrobek, který je předmětem daně podle § 67 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

19. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v průběhu řízení před celním úřadem stěžovatel neuplatnil žádné výhrady ke způsobu odběru vzorků a nezpochybnil ani výsledky rozborů kontrolované kapaliny, se kterými byl řádně seznámen. Protože stěžovatel přes výzvu celního úřadu nepodal daňové přiznání a neučinil ani žádný jiný úkon v předmětném daňovém řízení, celní úřad daň vyměřil a vydal platební výměr, který byl stěžovateli doručen 7. 12. 2012. Stěžovatel požádal celní úřad o opakovaný odběr vzorků a provedení nové analýzy až 10. 12. 2012, tj. až po ukončení nalézacího řízení. V této žádosti navíc neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly zakládat důvodné pochybnosti o řádném provedení odběru vzorků. Generální ředitelství cel proto podle Nejvyššího správního soudu v odvolacím řízení nepochybilo, když nevyhovělo žádosti stěžovatele o opakovaný odběr vzorků a provedení nové analýzy, neboť celní úřad v nalézacím řízení zjistil skutkový stav věci dostatečně a stěžovateli se tuto skutečnost nepodařilo zpochybnit.

20. Námitku stěžovatele, že krajský soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz (výslech pracovníků celního úřadu, kteří byli přítomni u odběru vzorků), neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, když podle § 52 odst. 1 soudního řádu správního má soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli; je však povinen odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru. Této povinnosti krajský soud dostál, když zamítnutí návrhu na provedení důkazu zdůvodnil jeho nadbytečností, neboť skutečnost, která měla být dokazována, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto.

21. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru