Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4231/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bolestné
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.4231.16.1
Datum podání23.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4231/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti VENUS TRADE AND TOURS, spol. s r. o., sídlem Ječná 508/10, Praha 2, zastoupené JUDr. Robertem Jehnem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 25 Cdo 37/2016-393 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015 č. j. 39 Co 62/2014-364, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Evy Lukšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 11. 2013 č. j. 14 C 100/2004-333 (správně 337) bylo v řízení o náhradu škody ve výši 263 294 Kč s příslušenstvím uloženo stěžovatelce jako žalované uhradit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 140 352 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 174 524 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky, které směřovalo pouze proti výroku obvodního soudu o nákladech řízení, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tento výrok změnil (jen) tak, že náhrada nákladů činí 169 448,41 Kč, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel z toho, že předmětem řízení byl nárok vedlejší účastnice na a) bolestné ve výši 2 400 Kč, přičemž jí přiznána byla celá částka, b) odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 9 000 Kč, přičemž bylo přiznáno 2 250 Kč, c) zvýšení odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v částce 102 600 Kč, tato suma však přiznána nebyla, d) náhradu ztráty na výdělku ve výši 145 361 Kč, přiznáno bylo 140 352 Kč a co do částky 5 009 Kč bylo řízení zastaveno, a e) náhradu ztráty na bankovním fondu penzijního přilepšení 3 933 Kč, zde však nic přiznáno nebylo, a dále že náklady řízení vedlejší účastnice činily celkem 304 489,54 Kč, načež uzavřel, že podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení u nároků a) a b) zcela, v případě nároků c) a e) vedlejší účastnice nemá podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení vůbec a v případě nároku d) ve výši 93 %.

4. Toto usnesení napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl v záhlaví označeným usnesením s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že pokud by se vycházelo z poměru požadované a přiznané částky, byl by výsledek sporu 55 : 45 ve prospěch vedlejší účastnice, přesto však jí (stěžovatelce) byla uložena povinnost hradit náklady řízení. Dále uvedla, že soud prvního stupně provedl výpočet nákladů a výsledek výpočtu navýšil na základě ustanovení § 150 o. s. ř. na sedminásobek, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v jejím nevstřícném postoji vůči vedlejší účastnici, který měl spočívat v tom, že se v řízení bránila svou argumentací a neposkytla vedlejší účastnici žádné plnění. Městský soud sice konstatoval, že takový postup nebyl možný, nicméně dospěl ke stejné částce náhrady nákladů jako soud obvodní. Dle stěžovatelky však při počítání dílů nezohlednil její úspěch. Vyšel totiž z toho, že byla úspěšná co do 40,5 dílů z celku (tj. ze sta dílů), a současně uvedl, že její úspěch byl jen nepatrný (pozn.: tento závěr se však týkal nákladů odvolacího řízení).

6. Dovolací soud pak sice konstatoval, že jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky a s touto jejich "samostatností" nutno počítat i při rozhodování o nákladech řízení, nevyvodil z toho však žádné důsledky, přičemž si "vystačil" s odůvodněním, že v daném případě byly nároky posuzovány podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Přitom dva z pěti uplatněných nároků soud prvního stupně zcela zamítl, protože nebyly důvodné co do základu, a nikoliv proto, že by jejich výši určoval soud na základě své úvahy či znaleckého posudku, přičemž v případě jednoho nároku šlo o částku 102 600 Kč. Argumentaci dovolacího soudu stěžovatelka označila za nepřiléhavou, přičemž vyjádřila pochybnosti, zda byl tento soud seznámen s obsahem spisu, a současně namítla, že měla v případě dvou z pěti nároků plný úspěch, neboť tyto nároky nebyly důvodné co do svého základu a činily 41 % z celkové požadované částky.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Předně nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo; vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla obecným soudům nesprávnou interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva, konkrétně ustanovení § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. s tím, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednily, že měla v dané věci částečný, 41% úspěch (počítáno z celkové požadované částky). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu interpretační a aplikační proces "podústavního" práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Ústavní soud rozumí stěžovatelčině námitce tak, že obecné soudy měly zohlednit, že v případě vedlejší účastnicí uplatňovaného (samostatného) nároku na zvýšení bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 102 600 Kč a na náhradu ztráty na bankovním fondu penzijního přilepšení ve výši 3 933 Kč nebyla vedlejší účastnice co do základu těchto nároků úspěšná, a tudíž by měla mít (stěžovatelka) právo na náhradu nákladů řízení (nikoliv tedy, že by vedlejší účastnice neměla mít právo na tuto náhradu, jak - s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. - uzavřel městský soud).

12. Namítané pochybení dle názoru Ústavního soudu, pokud by snad mělo povahu věcné nesprávnosti, dopad do ústavněprávní roviny nevykazuje. Rozhodnutí o nákladech řízení by principiálně mělo odrážet průběh řízení a jeho výsledek; nelze přitom postupovat zcela "mechanicky", a vycházet vždy jen z poměru mezi výší přiznané a nepřiznané žalované částky, tj. bez ohledu na povahu sporu a další okolnosti případu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. V souzené věci nebyla vedlejší účastnice vůbec úspěšná, jde-li o nárok na zvýšení bolestného a odškodnění ztížení společenského uplatnění a na náhradu ztráty na bankovním fondu. Dle judikatury sice platí, že neshledá-li soud naplnění podmínek pro takové mimořádné zvýšení, nelze postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., současně ale platí, že není možné vycházet z prostého součtu žalovaných částek, ale je nutno zohlednit úspěch žalobce v dílčích nárocích, případně je třeba zkoumat, zda nejsou dány důvody postupu podle § 150 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 25 Cdo 2699/2013).

13. V tomto ohledu nutno vzít v úvahu také to, že soud prvního stupně shledal důvodným nárok vedlejší účastnice na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění (co do jeho základu), jakož i nárok na náhradu ztráty na výdělku (co do základu a v zásadě i výše). Jde-li o náhradu ztráty na bankovním fondu penzijního přilepšení, tu sice soud vedlejší účastnici nepřiznal, nicméně neúspěch vedlejší účastnice nelze považovat za nějak významný, neboť šlo o bagatelní částku. Při zohlednění nejen kvantitativního, ale i kvalitativního hlediska lze vedlejší účastnici v řízení považovat za v zásadě úspěšnou, a tudíž závěr obecných soudů, že jí náhrada nákladů (alespoň zčásti) náleží, z hlediska ústavnosti obstojí.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru