Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4216/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.4216.16.1
Datum podání23.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4216/16 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti EL CAMINO VERDE s. r. o., sídlem Ke Koulce 919/7, Praha 5 zastoupené Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou, sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016 č. j. 23 Cdo 2918/2016-136, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016 č. j. 93 Co 106/2015-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. prosince 2014 č. j. 28 C 214/2014-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti Web-to-Print a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (viz část III. ústavní stížnosti), nicméně v jejím úvodu označuje jako napadená rozhodnutí všechna rozhodnutí obecných soudů výše identifikovaných a v závěru uvádí, že všechna tři rozhodnutí jsou nesprávná. Tvrdí, že její případ musí vyřešit Ústavní soud, protože jde o zjevné vybočení z rozhodovací praxe a bylo velmi citelně porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 214/2014 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2014 č. j. 28 C 214/2014-80, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2015 č. j. 28 C 214/2014-96, uložil stěžovatelce, aby vedlejší účastnici zaplatila částku ve výši 321 437 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice zhotovila a stěžovatelce dodala podle její objednávky a cenové nabídky sjednané dílo - papírové krabičky, jež stěžovatelka převzala, a tím jí vznikla povinnost uhradit cenu, kterou stěžovatelka přes výzvu vedlejší účastnice nesplnila.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž setrvala na své námitce o nedostatku pasivní legitimace, jež byla založena na zpochybnění celé řady skutkových zjištění. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 93 Co 106/2015-119 rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pasivní legitimace stěžovatelky byla prokázána cenovou nabídkou, dodacími listy, fakturami a zakázkovým listem.

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 2918/2016-136 odmítl jako nepřípustné, protože v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala vývoj jejího sporu s vedlejší účastnicí, v jehož rámci brojila zejména proti závěru o pasivní věcné legitimaci, učiněného městským soudem na základě provedeného dokazování, čímž mělo být porušeno její právo na předvídatelnost rozhodnutí. Cituje ze žaloby a připomíná žalobcovu povinnost doložit průkazné doklady o svém nároku. Dále se zaměřuje na formulaci řady tvrzení, jimiž vyvracela oprávněnost žaloby, a které se týkaly nabídky na uzavření smlouvy (resp. její akceptaci), nesouladu dodacích listů a faktur (což považuje za nejzásadnější námitku) a okolnostem dodání a převzetí díla; poté doplňuje ještě další námitky vznesené v průběhu řízení. Připomíná, že námitky se snažila vysvětlit již v odvolacím a dovolacím řízení, přičemž v dovolání uvedla, že "posouzení právní věci v rozporu s logickými závěry je zcela jednoznačně vybočením z ustálené rozhodovací praxe". Konstatuje argumentaci Nejvyššího soudu, kterou bylo odůvodněno odmítnutí dovolání a uzavírá, že dle jejího názoru je naprosto zřejmé, že jde o rozpor se "základním rozumem", který však podle usnesení Nejvyššího soudu zřejmě ochranu nepotřebuje. Podle stěžovatelky jde o selhání jednoho ze základů ústavnosti, bylo tak výrazně porušeno právo na spravedlivý proces, když soudy plně ignorují její námitky a nevypořádají se s jejími logickými argumenty. Je přesvědčena, že rozhodování soudů v tomto případě pominulo běžnou rozhodovací praxi, když zcela vybočuje z elementárních principů logiky a zdravého rozumu.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. - 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 11. - 12.).

8. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 6. 5. 2016) napadla rozsudek městského soudu. Nejprve v něm charakterizovala dva předchozí rozsudky, poté se zaměřila na výsledek posouzení jejího odvolání a na okruhy jejích námitek (na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že obsah jejího dovolání a obsah ústavní stížnosti je zcela totožný, rozdíly jsou pouze v některých formulacích a v označení účastníků). Stěžovatelka sice v dovolání uvedla, že je podává "ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe", avšak nevymezila v něm jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, stejně jako se nevypořádala s požadavkem vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V jeho závěru stěžovatelka toliko tvrdí, že posouzení právní věci v rozporu s logickými závěry je zcela jednoznačně vybočením z ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelčino dovolání tak trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v § 241a odst. 2 in fine.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (viz výše) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

10. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. ve druhém čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, zřejmě vůbec nevzala na zřetel. Je proto správný závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení na str. 2, pátý odstavec).

11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.

12. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru