Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4213/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Mělník
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.4213.18.1
Datum podání20.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915, § 922 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4213/18 ze dne 18. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 č. j. 101 Co 272/2018-191 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. června 2018 č. j. 42 P 417/2011-138 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. července 2018 č. j. 42 P 417/2011-143, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 417/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud uložil rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 42 P 417/2011-138, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2018 č. j. 42 P 417/2011-143 stěžovatelce přispívat na výživu tehdy ještě nezletilé dcery (dále jen "vedlejší účastnice") od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 částkou ve výši 2 800 Kč měsíčně a počínaje od 1. 1. 2018 nadále částkou ve výši 3 400 Kč měsíčně (výrok I.), splácet dlužné výživné za období od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2018 v celkové výši 15 600 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 400 Kč spolu s běžným výživným (výrok II.), čímž změnil rozsudek okresního soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 42P 417/2011-22 ve výroku o výživném pro nezletilou (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Okresní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že od doby posledního rozhodování soudu pouhým uplynutím doby téměř sedmi let došlo ke změně poměrů na straně všech účastníků, když vedlejší účastnice již v červenci tohoto roku nabude zletilosti, ukončila docházku střední školy, kterou studovala v L., za kterou otec vedlejší účastnice hradil roční školné ve výši 8 000 Kč a ve studiu hodlá pokračovat dvouletou nástavbou v M., obor podnikání, čímž dojde ke zvýšení jejích výdajů, naopak příjmy stěžovatelky i otce vedlejší účastnice se od doby posledního rozhodování soudu navyšovaly (stěžovatelce ze 5 765 Kč na 15 000 Kč, otci vedlejší účastnice cca o 1 776 Kč).

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 101 Co 272/2018-191 rozsudek okresního soudu změnil tak, že výše výživného pro vedlejší účastnici činí od 1. 9. 2017 částku 2 800 Kč měsíčně, jinak se rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu ve znění opravného usnesení ve výroku I. a ve výroku III. potvrzuje (výrok I.). Výrok II. rozsudku okresního soudu krajský soud změnil tak, že výše nedoplatku na zvýšeném výživném činí za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 částku 12 000 Kč, nedoplatek na výživném je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám vedlejší účastnice v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně splatných s účinností od právní moci tohoto rozsudku spolu s běžným výživným do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu vysokého výživného pro obě své dcery (celkem 5 500 Kč měsíčně). Stěžovatelka sice měla v minulosti příjem ve výši 5 765 Kč, zatímco nyní dosahuje příjmu 16 000 Kč měsíčně, žila však ve společné domácnosti s druhem v jeho domě a náklady na společnou domácnost hradil druh. Od té doby se však její rodinná i finanční situace změnila a stěžovatelka se placením výživného dostává pod hranici životního minima, což je důvodem pro snížení výživného a nikoliv pro jeho zvýšení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že má možnosti a schopnosti dosáhnout vyššího příjmu než 16 000 Kč, neboť ve své profesi (řezník) ze zdravotních důvodů nemůže pracovat, ostatně stejnou výtku lze uplatnit vůči otci vedlejší účastnice, kdy je celá řada nabídek v jeho profesi svářeče, o něž je velký zájem, a jsou nabízeny výdělky v průměru od 30 do 40 tisíc Kč čistého měsíčně, otec vedlejší účastnice je navíc na rozdíl od stěžovatelky zcela zdráv. Stejně tak nesouhlasí stěžovatelka se závěrem krajského soudu, že má k výživnému nesvědomitý postoj a setrvává na něm 7 let po rozvodu, když naopak i přes výdělek v předchozím období kolem 5-7 tisíc Kč či v době nezaměstnanosti vždy platila na obě dcery výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně. Uvedl-li okresní soud, že stěžovatelka mohla prodat svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti, to by bylo možné uskutečnit pouze za souhlasu ostatních spoluvlastníků, nehledě na to, že dům je zdevastován a ideální podíl je samostatně neprodejný. Stěžovatelka má za to, že soudy řádně nezkoumaly životní úroveň rodičů ani vedlejší účastnice, z odůvodnění rozsudku krajského soudu není ani zřejmé, jakým způsobem doplnil soud dokazování a o jaké důkazy opírá své závěry. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice je již zletilá, stěžovatelku nekontaktuje, ani ji v soudní budově nepozdravila, přiznání výživného je proto na hraně dobrých mravů. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy neodůvodnily, proč ji zatížily povinností placení výživného zpětně a proč konkrétně od stanoveného data, když otci vedlejší účastnice, resp. vedlejší účastnici, nic nebránilo v tom, aby návrh na zvýšení výživného podali včas.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudky krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

8. Tak tomu je i v dané věci, v níž opatrovnickým soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnily.

9. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 a § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

10. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

11. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Okresní soud vycházel při svém rozhodování o výši výživného z dokazováním zjištěných příjmů stěžovatelky i otce vedlejší účastnice a jejich svědeckých výpovědí, ze zprávy opatrovníka, ze svědecké výpovědi vedlejší účastnice, z pozvánky Integrované střední školy technické M. na informační schůzku, ze zprávy Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště L. o přehledu volných pracovních míst, z lékařské zprávy ze dne 2. 6. 2017 ohledně zdravotního stavu stěžovatelky a z pojistky č. XXX ohledně placení pojistného stěžovatelkou, a dospěl k závěru, že provedené důkazy vedou ke zjištění, že na straně všech účastníků došlo ke změně poměrů, která odůvodňuje nové rozhodnutí soudu, když naposledy stanovené výživné ve výši 1 800 Kč měsíčně již neodpovídá nákladům vedlejší účastnice a jejím potřebám. Také krajský soud po doplnění dokazování konstatoval, že uvedená částka nepokrývá ani základní potřeby vedlejší účastnice, když v denním příspěvku představuje toto výživné částku 60 Kč, a rozhodl o navýšení výživného na částku 2 800 Kč měsíčně, a to od 1. 9. 2017, kdy vedlejší účastnice nastoupila do posledního ročníku odborného učiliště.

12. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakým způsobem doplnil dokazování. Důkazy, z nichž krajský soud vycházel, jsou uvedeny v odst. 8 rozsudku (zprávy zaměstnavatele o příjmech a otce vedlejší účastnice a stěžovatelky). Stejně tak není pravdou, že krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka nemůže vykonávat svou profesi ze zdravotních důvodů. Krajský soud uvedl, že oba rodiče jsou zdraví, potencialita stěžovatelky uplatnit se na trhu práce je omezena pouze nemožností vykonávat fyzicky těžkou práci.

13. Má-li stěžovatelka za to, že přiznání výživného je na hranici dobrých mravů, když ji dcera nekontaktuje a nezdraví, odkazuje Ústavní soud na závěry krajského soudu (jež stěžovatelka odmítá s odůvodněním, že jde o závěry mravní, nikoli právní), který zdůraznil, že stěžovatelka by měla být hrdá na to, že se její dcery vzdělávají, a s maximálním možným úsilím by se měla snažit umožnit jim docílení co nejvyššího stupně vzdělání, namísto argumentace, že vedlejší účastnice by si mohla brigádně na uspokojení svých potřeb přivydělávat. Postoj stěžovatelky k výši výživného považuje krajský soud za nesrozumitelný a nerespektovatelný, když stěžovatelka nepřipouští, že potřeby dětí se věkem podstatně mění, zdůrazňuje zejména své postoje a nemá snahu výživu vedlejší účastnice, jak je její povinností rodiče, podle svých sil zajistit. Nechce-li stěžovatelka intenzivněji pracovat, či měnit zaměstnání, tato její volba nemůže dle krajského soudu dopadat do sféry potřeb dětí.

14. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Na povinnosti stěžovatelky plnit svou zákonnou vyživovací povinnost přitom nic nemění její tvrzení, že není schopna dosáhnout vyšších příjmů a nemá dostatek prostředků na hrazení stanoveného výživného. Je-li stěžovatelka přesvědčena, že soudy řádně nezkoumaly životní úroveň rodičů ani dítěte, konstatuje Ústavní soud, že v případě stanovení výživného postačí posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Stěžejní pro určení rozsahu výživného jsou přitom podle § 913 odst. 1 ve spojení s § 915 odst. 1 občanského zákoníku schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, neboť zásada, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Tím, že krajský soud uložil stěžovatelce platit výživné ve výši 2 800 Kč, nijak nezasáhl do jejího práva na svobodnou volbu povolání či práva vlastnit majetek. Krajský soud pouze na základě provedených důkazů konstatoval, že stěžovatelka je schopna dosáhnout příjmu ve výši 18 000 Kč měsíčně, případně může získat finanční prostředky prodejem spoluvlastnického podílu na jí nevyužívané nemovitosti, namísto tvrzení o zadlužování se. Stejně tak poukazuje-li stěžovatelka na to, že vedlejší účastnice již neplatí školné 8 000 Kč ročně, tuto skutečnost vzal krajský soud v potaz, když v odst. 8 napadeného rozsudku uvedl, že nezletilá nastoupila od 1. 9. 2018 do dvouletého nástavbového studia na Integrovanou střední školu technickou v M. a odpadne jí povinnost platit školné.

15. Zcela s okolnostmi dané věci se pak míjí odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489), který se týkal stanovení maximálního výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy. Stěžovatelka se domnívá, že také rodičům s nízkými příjmy by nemělo být stanoveno nepřiměřeně vysoké výživné. Dítě se má podle stěžovatelky podílet na životní úrovni rodičů, a je-li životní úroveň rodiče nízká, nemůže dítě očekávat placení vyššího výživného. Ústavní soud má za to, že toto stanovisko stěžovatelky za situace, kdy platí na výživu své nyní osmnáctileté dcery posledních sedm let částku 1 800 Kč a nad rámec toho ničeho vedlejší účastnici nepřispívá, svědčí nejen o neochotě plnit svou zákonnou vyživovací povinnost, ale také o jejím nepochopení ústavně zaručeného práva dítěte na rodičovskou péči (čl. 32 odst. 4 Listiny, věta první za středníkem) a z něj plynoucí povinnosti rodiče zajišťovat ve stanoveném rozsahu (čl. 32 odst. 6 Listiny) potřeby dítěte.

16. Tomu odpovídá i námitka stěžovatelky, že vedlejší účastnice či její otec měli být bdělí, včas podat návrh na zvýšení výživného a nikoli nyní požadovat přiznání výživného zpětně. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na § 922 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je možné přiznat výživné ode dne zahájení soudního řízení, a pokud jde o výživné pro dítě, pak je lze žádat i za dobu nejdéle tří let zpětně. Této možnosti otec vedlejší účastnice ani nevyužil, když se návrhem ze dne 12. 2. 2018 domáhal zvýšení výživného od 1. 1. 2017.

17. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci není důvodu, aby napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují s ústavním pořádkem stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní, a není proto důvod je zpochybňovat.

18. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru