Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 421/02Usnesení ÚS ze dne 05.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Clo
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.421.02
Datum podání25.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132, § 250i, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 421/02 ze dne 5. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 421/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelky J., spol. s r. o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2002, čj. 30 Ca 73/2000-34, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. prosince 1999, čj. 7182-0101-01/99, rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999, čj.

TR 1681/98/R-1, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2002, čj.

30 Ca 63/2000-32, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. prosince 1999, čj.

7172-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999, čj.

TR 1671/98/R-1, takto:

1. Ústavní stížnost stěžovatelky J., spol. s r. o., ze dne 5. července 2002, sp. zn. III. ÚS 469/02, se spojuje k rozhodnutí s ústavní stížností téže stěžovatelky ze dne 12. června 2002, sp. zn. III. ÚS 421/02, a bude nadále vedena pod sp. zn. III. ÚS 421/02.

2. Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavními stížnostmi, podanými včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem

[§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve svých celních věcech proti rozhodnutím orgánů veřejné moci [první ústavní stížností ze dne 12. června 2002 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2002 (30 Ca 73/2000-34) a jemu předcházejícím správním rozhodnutím (rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne

3. prosince 1999 - 7182-0101-01/99 a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999 - TR 1681/98/R-1), druhou ústavní stížností ze dne 5. července 2002 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2002 (30 Ca 63/2000-32) a jemu předcházejícímu správnímu rozhodnutí (rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. prosince 1999 -

7172-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999 -

TR 1671/98/R-1)].

Stěžovatelka tvrdila, že oběma rozsudky Krajského soudu v Brně, jak jsou shora označeny, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), dle něhož je každému dáno domáhat se svého práva stanoveným způsobem před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR). V ústavní stížnosti ze dne 5. července 2002 nadto uvedla, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2002 (30 Ca 63/2000-32) bylo porušeno též její ústavně zaručené právo obsažené

v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Rozhodnutím Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999 (TR 1681/98/R-1) ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 3. prosince 1999

(7182-0101-01/99) bylo konstatováno, že stěžovatelka se dopustila celního deliktu (§ 298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen celní zákon) porušením zájmů společnosti způsobem uvedeným v § 293 písm. a) celního zákona, nesplněním povinností daných § 80 odst. 1, § 81 odst. 1 písm. a), § 83 odst. 1 celního zákona, neboť při dopravě zboží (tahač, SPZ: SV 37 ST) přes státní hranici dne 31. 10. 1996, toto zboží celním orgánům nepřihlásila a nepředložila ani doklady, které se k němu vztahují, a tak uvedené zboží dovezla nezákonně. Za uvedený celní delikt jí byla uložena pokuta ve výši

300.000,- Kč.

Rozhodnutím Celního úřadu Brno II ze dne 22. října 1999 (TR 1671/98/R-1) ve spojení s rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 3. prosince 1999 (7172-0101-01/99) byla stěžovatelce uložena pokuta 120.000,- Kč za totožný (jak po skutkové, tak i právní stránce) celní delikt při dopravě jiného zboží (návěsu, SPZ: SV 90 NY dříve, nyní SV 68 ST).

Krajský soud v Brně správní žaloby proti uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno svými rozsudky, jak jsou vpředu označeny, které byly jak po obsahové, tak i po formální stránce (s výjimkou uvedení jiných rozhodnutí Celního úřadu Brno II a Celního ředitelství Brno) zcela totožné, zamítl. V odůvodnění svých rozhodnutí obecný soud zdůraznil, že z celního zákona naprosto jasně plyne, že zboží přecházející státní hranici musí být podrobeno celnímu řízení, které je zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu (§ 100 odst. 2 celního zákona). Stěžovatelka však neprokázala, že by písemné celní prohlášení podala, a proto se inkriminovaného celního deliktu dopustila.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 5. července 2002, která byla obsahově i formálně shodná s ústavní stížností téže stěžovatelky ze dne 12. června 2002, odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tak, že obecný soud porušil § 250i odst. 3, § 250j odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř. tím, že se nevypořádal se všemi důvody, ve kterých stěžovatelka spatřovala nezákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatelka poukázala na to, že rozhodnutí Celního ředitelství Brno jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a že celního deliktu se nedopustila, neboť v dané věci mělo býti aplikováno ust. § 164 tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla. Stěžovatelka nebyla tedy povinna podat celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. V souvislosti s tvrzeným porušením čl. 11 Listiny základních práv a svobod stěžovatelka odkázala na "judikaturu Ústavního soudu ČR ÚS 402/99", dle které "postupují-li správní orgány nebo soudy způsobem, který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu. V konečném důsledku může takový postup vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod". V ústavní stížnosti ze dne

5. července 2002 nadto na podporu svých tvrzení poukázala i na "judikaturu Ústavního soudu ČR ÚS 332/96", dle které se "nelze ve správním soudnictví omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými". Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Především je nutno uvést, že Ústavní soud rozhodl o tom, že ústavní stížnost stěžovatelky J., spol. s r. o., ze dne 5. července 2002, sp. zn. III. ÚS 469/02, se spojuje k rozhodnutí s ústavní stížností téže stěžovatelky ze dne 12. června 2002, sp. zn. III. ÚS 421/02, protože jde o věc, která má totožný jak skutkový základ, tak i právní aspekty jako věc předcházející ústavní stížnosti ze dne 12. června 2002. Ostatně, jak již bylo uvedeno, i oba rozsudky Krajského soudu v Brně se liší pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, jinak jde jak po formální, tak i obsahové stránce o shodná rozhodnutí. Z důvodu hospodárnosti řízení bylo proto namístě o obou ústavních stížnostech rozhodnout společně [§ 63 zákona, § 112 odst. 1 o. s. ř. ], jak ze znělky výroku I. tohoto usnesení je patrno.

Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech v rovině obecného práva polemizovala s rozhodovacími důvody jednak obecného soudu (Krajského soudu v Brně), jednak Celního ředitelství Brno. S těmito tvrzeními, která byla uplatněna v podstatě ve shodném rozsahu jako v jejích správních žalobách, se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí postačujícím a ústavně konformním způsobem vypořádal. Jestliže obecný soud v odůvodnění těchto rozhodnutí vyložil, že provedení dalších důkazů (provedení důkazu komisionářskou smlouvou, apod.) není nutné vzhledem k povaze celního deliktu, a jestliže se dostatečně vypořádal i s tím, kdy je nutno písemné celní prohlášení podat, a vyložil, proč dovoz zboží v posuzované věci nepodléhal plnému osvobození od dovozního cla, je nutno konstatovat, že jeho rozhodnutí jsou založena na dostatečných skutkových zjištěních, na základě kterých byl v souladu s ústavní nezávislostí obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) přijat právní názor, který v nich má oporu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, proto nelze obecnému soudu (Krajskému soudu v Brně) nic vytknout.

Vlastní správností aplikace příslušných ustanovení celního zákona a k němu přijatých prováděcích předpisů se Ústavní soud nezabýval, neboť jde o výklad ustanovení obecného práva hmotněprávní povahy, při kterém absentuje ústavněprávní rovina, jako nezbytná podmínka k ingerenci Ústavního soudu. Zásah Ústavního soudu, stojícího mimo soustavu obecných soudů, je totiž, s ohledem na jeho pravomoc, vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci nenastaly a nebyly ostatně stěžovatelkou ani tvrzeny. Stěžovatelka se dle povahy svých tvrzení domáhala přezkumu věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci (Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno), přitom však přehlíží, že Ústavnímu soudu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí orgánů veřejné moci nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -

svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Obdobně se jeví nedůvodný i obecný odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu (dle jí citovaných právních vět jde zřejmě o nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. května 2001 a ve věci sp. zn. I. ÚS 332/96 ze dne 26. března 1997), neboť právní názory tam uvedené Ústavní soud v této věci nikterak nezpochybňuje.

Ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 332/96 totiž vyjádřil Ústavní soud stanovisko, že problematiku restitucí je třeba posuzovat s maximální pozorností a opatrností. V dané věci [při posuzování podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. tísně a nápadně nevýhodných podmínek] Ústavní soud judikoval, že za situace, kdy obecný soud v dané věci nenařídil ústní jednání a spokojil se toliko s písemnými podáními, vyvolal nebezpečí, že stěžovatelka nebude moci své další důkazní návrhy účinně prezentovat, popř. nebude moci blíže vysvětlit svá tvrzení podaná v písemné formě, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). V nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/99 Ústavní soud ve stěžovatelčině daňové věci (stěžovatelka uplatnila

u správce daně na počátku roku 1997 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty) dospěl k závěru, že správce daně i obecný soud postupovali způsobem, který ve svých důsledcích nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, neboť není přípustné, aby po daňovém poplatníkovi bylo požadováno provedení důkazu

o skutečnosti, na které se nepodílel, jak se v dané věci stalo. Tím došlo k porušení principu legality a ve svých důsledcích byl ohrožen princip spravedlivého procesu. V konečném důsledku pak mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Nelze proto než uzavřít, že odkazy stěžovatelky na uvedené nálezy Ústavního soudu jsou, z důvodu zcela odlišných skutkových okolností, nepřípadné.

Z takto rozvedených důvodů nebyl shledán zásah do tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky a její ústavní stížnosti byly proto posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Zjevná jejich neopodstatněnost je dána jednak povahou vyložených důvodů, jednak ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněných ústavních stížnostech bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky výroku II tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru