Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 419/04Usnesení ÚS ze dne 02.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Akcie
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.419.04
Datum podání01.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 17

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

591/1992 Sb., § 32, § 46, § 22

71/1967 Sb., § 25


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 419/04 ze dne 2. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. M. právně zastoupeného JUDr. J. S. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 8/2000-68, a dále proti rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 20. 12. 1999, č. j. 521/15352/99, proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 24. 6. 1999, č. j. 521/2120-k/99, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, se sídlem Masarykova 31, 657 40 Brno, a 2) Komise pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7, 111 21 Praha 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 7. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 8/2000-68, rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 20. 12. 1999, č. j. 521/15352/99, jakož i rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 24. 6. 1999, č. j. 521/2120-k/99, a to pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 8/2000-68, byla zamítnuta žaloba žalobce Mgr. O. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 20. 12. 1999, č. j. 521/15352/99, kterým bylo změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 24. 6. 1999, č. j. 521/2120-k/99, tak, že povolení k obchodování s cennými papíry udělené účastníkovi řízení rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 12. 2. 1996, č. j. 102/8 744/96, se podle ust. § 32 bodu 1 zák. č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen "zákon o Komisi pro cenné papíry") v celém rozsahu zrušuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dne 23. 3. 2004 se po předchozím objednání dostavil k Nejvyššímu správnímu soudu, aby nahlédl do spisů. Zde však zjistil, že vyjádřit se k prováděným důkazům není možné, neboť více než tři čtvrtiny spisového materiálu žalovaného správního orgánu chybělo. Na tuto skutečnost stěžovatel téhož dne Nejvyšší správní soud písemným podáním upozornil. V průběhu ústního jednání bylo toto stěžovatelovo podání přečteno a předseda senátu po té dodal, že žalovaný správní orgán úplný spisový materiál soudu doložil dne 30. 3. 2004, tedy den před konáním ústního jednání. Popsaným postupem Nejvyššího správního soudu, uvádí stěžovatel, mu byla odňata možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a bylo porušeno ust. § 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud nerespektoval čl. 38 odst. 2 Listiny, když netrval na předložení úplného spisového materiálu žalovaným správním orgánem. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že jako účastník řízení byl správním orgánem nesprávně označen uvedením chybného IČO a chybné adresy. Nejvyšší správní soud se s uvedenou námitkou vypořádal nedostatečným způsobem, když argumentoval tím, že ust. § 47 odst. 5 správního řádu stanoví, že u účastníků řízení se má uvádět pouze jméno a příjmení. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, o tom, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by před správním orgánem se ve věci konalo ústní jednání, a že navrhovatel měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit v souladu s ust. § 33 odst. 2 správního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že rozhodnutí Komise pro cenné papíry bylo doručeno pouze právním zástupcům stěžovatele, nikoli jemu samotnému. Uvedený postup shledal Nejvyšší správní soud správným. Stěžovatel je toho názoru, že pokud státní orgán ruší povolení k nějaké činnosti a navíc stanoví povinnosti vypořádat již uzavřené obchody, je nezbytné, aby tuto skutečnost danému subjektu v dostatečném předstihu oznámil a poskytl mu přiměřenou lhůtu pro vypořádání již uzavřených obchodů. Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu je stěžovatel toho názoru, že právě na tuto součinnost státního orgánu s účastníkem řízení pamatuje ust. § 25 odst. 3 správního řádu a ukládá správnímu orgánu povinnost v tomto případě doručit písemnost i účastníku řízení.

K samé podstatě správního řízení stěžovatel uvádí, že v tomto řízení mělo být posouzeno, zda jako obchodník s cennými papíry má stěžovatel dostatečné věcné, organizační, materiální a personální předpoklady pro tuto činnost. Komise pro cenné papíry byla oprávněna správní řízení zahájit na základě přechodných ustanovení § 32 odst. 1 zákona o Komisi pro cenné papíry, jak správně konstatoval Nejvyšší správní soud. Stěžovatel však namítá, že žádná právně závazná pravidla o tom, jaké konkrétní věcné, organizační, materiální a personální předpoklady má splňovat obchodník s cennými papíry, v rozhodné době neexistovala. Stěžovatel poukazuje na to, že měl splňovat pravidla, která neexistovala, přičemž tento stav - ať ho způsobila Komise pro cenné papíry či Ministerstvo financí - vznikl zaviněním orgánů státní správy. V napadených rozhodnutích, uvádí stěžovatel, žádné porušení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenných papírech") ze strany stěžovatele zjištěno nebylo. Stěžovatel dále poukazuje na ust. § 32 odst. 1 správního řádu, které správnímu orgánu ukládá povinnost přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele byl správní orgán v souladu s citovaným ustanovením povinen rovněž přezkoumat, zdali údaje vyplněné ve formulářích se shodují se skutečným stavem a zjistit, jaké skutečné předpoklady a opatření pro činnost obchodníka s cennými papíry jsou zavedeny. V daném případě bylo např. povinností správního orgánu zjistit správnou identifikaci (IČO) a zjistit správnou adresu, což se rovněž nestalo. Stanovisko Nejvyššího správního soudu, že správní orgán nebyl povinen přezkoumávat obsah předložených listin se skutečným stavem věci, podle stěžovatele znamená zásadní průlom do této povinnosti správního orgánu a výrazně se odchyluje od publikovaných judikátů v oblasti správního práva. Za této situace podle stěžovatele byl Nejvyšší správní soud povinen postupovat v souladu s ust. § 17 odst. 1 soudního řádu správního a věc předložit k rozhodnutí rozšířenému senátu. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před Nejvyšším správním soudem namítal, že obě rozhodnutí Komise pro cenné papíry byla podepsána pověřeným členem prezidia Komise pro cenné papíry, tedy na vydání rozhodnutí v prvním i ve druhém stupni se vždy podílelo prezidium Komise pro cenné papíry. Z uvedeného důvodu namítal stěžovatel před Nejvyšším správním soudem porušení zásady dvojinstančnosti řízení, kterou soud neshledal důvodnou. Stěžovatel poukazuje na ust. § 9 odst. 2 správního řádu, podle kterého jsou z řízení vyloučeni ti pracovníci, kteří se v téže věci zúčastnili řízení jako pracovníci správního orgánu jiného stupně. Dle zjištění Nejvyššího správního soudu se mělo jednat o pracovnici J. P. a předsedu Komise pro cenné papíry M. kteří se zúčastnili řízení v obou stupních. Navíc stěžovatel podotýká, že paní P. prvostupňové rozhodnutí podepsala za prezidium (nikoli za orgán prvního stupně), tedy na vydání rozhodnutí v prvním stupni se již podílel orgán prezidia, který poté vydával i rozhodnutí ve druhém stupni.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Komise pro cenné papíry pod sp. zn. 521/2120-k/99 a spis Nejvyššího správního soudu vedený pod sp. zn. 6 A 8/2000.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecné soudy své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy správní orgán ve věci stěžovatele rozhodoval, žádná právně závazná pravidla, jaké konkrétní věcné, organizační, materiální a personální předpoklady má splňovat obchodník s cennými papíry, neexistovala.

Ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 8/2000-68, Nejvyšší správní soud konstatoval, že zákon o Komisi pro cenné papíry ve své třetí části novelizoval zákon o cenných papírech, a poukázal rovněž na povinnosti obchodníků vyplývající z příslušných ustanovení zákona o cenných papírech, ve znění zákona o Komisi pro cenné papíry. Nejvyšší správní soud připustil, že zákon o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů v ust. § 45a, § 47a a § 47b předpokládá vydání prováděcích předpisů, jimiž budou v těchto ustanoveních stanovené podmínky pro obchodování s cennými papíry podrobně upraveny. Samo nevydání prováděcích předpisů však nebrání tomu, aby správní orgán nemohl splnění předpokladů pro výkon činnosti obchodníka s cenný papíry podle ust. § 46 odst. 1 zákona o cenných papírech nebo pro další výkon této činnosti podle ust. § 32 bodu 2 zákona o Komisi pro cenné papíry posuzovat. Nedostatek existence prováděcích předpisů sám o sobě nemůže zpochybnit oprávnění správního orgánu vést řízení a rozhodovat podle ust. § 32 zákona o Komisi pro cenné papíry, popř. podle ust. § 46 zákona o cenných papírech za předpokladu, že správní orgán předpoklady pro výkon, resp. další výkon činnosti obchodníka s cennými papíry, posuzuje ve vztahu k ustanovením zákona o cenných papírech a zvláštních zákonů, které ukládají povinnost obchodníkovi s cennými papíry.

Komise pro cenné papíry jako správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsala, v čem spatřuje nedostatky ve věcném a organizačním zabezpečení a přesně specifikovala, která ustanovení zákona o cenných papírech byla stěžovatelem porušena. Se závěrem prvostupňového orgánu o tom, že stěžovatel nemá věcné, personální a organizační předpoklady pro další výkon činnosti obchodníka s cennými papíry, se ztotožnilo i prezidium Komise pro cenné papíry, které rozhodovalo o rozkladu podaném stěžovatelem, a posléze i Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o správní žalobě podané stěžovatelem proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry.

Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že ústavně právní argumentace stěžovatele je v podstatě obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení a jejich dalším reprodukováním v ústavní stížnosti staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. S námitkami v ústavní stížnosti uplatněnými se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Ústavní soud proto v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné. Na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

K námitce stěžovatele ohledně porušení zásady dvojinstančnosti řízení před správním orgánem Ústavní soud nad rámec uvádí následující:

Předseda Komise pro cenné papíry se správního řízení v prvním stupni neúčastní jako zaměstnanec ve smyslu ust. § 9 odst. 2 správního řádu, a rozhodnutí Komise pro cenné papíry vydané v prvním stupni tak není jeho rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím Komise pro cenné papíry jako správního orgánu. Předseda Komise toto rozhodnutí podle výslovné úpravy obsažené v ust. § 22 odst. 1 zákona o Komisi pro cenné papíry, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu, tedy ve znění před novelizací cit. ustanovení zákonem č. 308/2002 Sb., toliko opatřuje svým podpisem. V souladu s ust. § 22 odst. 4 cit. zákona, může předseda Komise v rozsahu stanoveném organizačním řádem Komise zplnomocnit jím určeného člena prezidia Komise ke svému zastupování. Ani v tomto případě však není na určeného člena prezidia delegována působnost k účasti na řízení v prvním stupni ani k rozhodování. Ohledně této námitky stěžovatele tedy Ústavní soud uzavírá, že v prvním stupni rozhodovala Komise pro cenné papíry a ve druhém stupni pak rozhodovalo prezidium Komise. V prvním a ve druhém stupni tak nerozhodovala a řízení se ani jinak neúčastnila tatáž osoba, přitom řízení se neúčastnila a v prvním stupni ani nerozhodovala osoba, která by byla členem orgánu rozhodujícího ve druhém stupni (viz též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu SJS 156/2004, 6 A 35/2001 (Sb. NSS 2004, 4: 285).

K námitce stěžovatele směřující proti postupu Nejvyššího správního soudu ohledně porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v důsledku té skutečnosti, že se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům v důsledku absence spisového materiálu správního orgánu, uvádí Ústavní soud následující:

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 25. 3 2004 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako "Vyjádření k obsahu spisového materiálu", ve kterém stěžovatel soudu sdělil, že dne 23. 3. 2004 nahlížel do spisového materiálu týkajícího se předmětné věci, při kterém zjistil, že spisový materiál, který na výzvu zaslal soudu žalovaný správní orgán Komise pro cenné papíry, není úplný, neboť většina materiálu v něm chybí (č. l. 58 spisu, vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 A 8/2000). Z uvedeného soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že dne 30. 3. 2004 byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen originál správního spisu vedeného Komisí pro cenné papíry a jejím prezídiem v řízení proti Mgr. O. M. Tuto skutečnost nepopírá ani stěžovatel. Dne 31. 3. 2004 se před Nejvyšším správním soudem konalo ústní jednání v předmětné věci, na které se stěžovatel osobně nedostavil, dostavil se pouze jeho právní zástupce. Z protokolu o konaném ústním jednání bylo zjištěno, že předseda senátu vyložil podstatný obsah soudního a správního spisu. Poté bylo zástupcům účastníků dáno slovo ke konečným návrhům. Dle protokolu o konaném ústním jednání se zástupce žalobce vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám, které považoval za důvodné a navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (č. l. 65). Z předmětného protokolu nevyplývá, že by zástupce žalobce při ústním jednání uplatnil jakékoli námitky ohledně spisového materiálu vedeného správním orgánem, resp. termínu jeho doručení Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem na uvedené tedy nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že mu nebyl dán prostor vyjádřit se k prováděným důkazům, neboť bylo pouze věcí stěžovatele, zda se dostaví k nařízenému ústnímu jednání, o jehož konání byl soudem včas informován (čl. 53 spisu) a zda případně využije dalších svých procesních práv. Bez významu není ani ta skutečnost, že na č. l. 55 soudního spisu se nachází výzva soudu adresovaná Komisi pro cenné papíry k předložení originálu správního spisu včetně spisu správního orgánu prvního stupně, a to v termínu nejpozději do 30. 3. 2004. S uvedenou skutečností byl stěžovatel při nahlížení do soudního spisu seznámen. Z ústavněprávního hlediska proto postupu Nejvyššího správního soudu ve věci nelze nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 nebo čl. 38 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru