Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 418/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.418.14.1
Datum podání03.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 418/14 ze dne 12. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: A) J. S. a B) E. S., zastoupených Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem Černokostelecká 856/33, 100 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 18 Co 393/2013-766 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. září 2013 č. j. 14 Nc 2003/2009-748, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností a ve smyslu petitu návrhu pod bodem III navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů, neboť jimi byla "zkrácena práva nezletilé D. na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod...".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného opatrovnického spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 2003/2009, který si Ústavní soud pro posouzení všech okolností projednávané věci vyžádal, se zjišťuje, že nezletilá je vnučkou stěžovatelů. Matkou nezl. D. je dcera stěžovatelů E. S., nyní údajně bytem v USA, a jejím otcem je B. J. D., údajně bytem v USA. Nezletilá je v soudním řízení o návrhu prarodičů (tj. stěžovatelů) na svěření do jejich společné pěstounské péče i v řízení o nařízení ústavní výchovy zastoupena stejným kolizním opatrovníkem - Městskou částí Praha 12.

Na návrh kolizního opatrovníka vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení ze dne 22. 4. 2010 č. j. 14 Nc 49/2009-134, jímž nařídil ústavní výchovu nezletilé. Stěžovatelé s postupem kolizního opatrovníka nesouhlasili a navrhli, aby soud kolizního opatrovníka změnil. Jejich návrh Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 9. 2013 č. j. 14 Nc 2003/2009-748 zamítl (výrok I) a rodičům nezletilé ustanovil pro řízení o změnu opatrovníka advokáty JUDr. Lenku Mrázovou a JUDr. Ladislava Salveta (výroky II a III) s odůvodněním, že matka nezletilé mění místa pobytu, doručení zásilek se tak často nezdaří a otec nezletilé se rovněž zdržuje na neznámém místě.

Se změnou kolizního opatrovníka nesouhlasilo ani Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4, které do opatrovnického řízení vstoupilo, a pro změnu neshledal důvody ani ve věci rozhodující soud s odůvodněním, že Městská část Praha 12 zastupuje nezletilou od počátku řízení a nikdy nebylo namítáno, že by postupovala v rozporu se zájmy nezletilé. Soud prvního stupně dále připomněl, že řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé bylo zahájeno z úřední povinnosti soudu.

Městský soud v Praze k odvolání prarodičů rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2013 č. j. 18 Co 393/2013-766 tak, že usnesení soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zhodnotil naplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka nezletilé pro řízení, v němž dochází ke střetu zájmů mezi rodiči a dětmi. Námitky prarodičů o možné kolizi zájmů nezletilé a jí ustanoveným kolizním opatrovníkem nemají podle jeho názoru reálný podklad a schází jim i objektivní odůvodnění.

III.

V projednávané věci stěžovatelé argumentují kolizí zájmů nezletilé a jí ustanoveného kolizního opatrovníka za situace, v níž orgán navrhující předběžné opatření podle § 76a o. s. ř. (v tehdy platném znění) je v následujícím řízení v pozici opatrovníka nezletilé. Namítají, že je to totiž právě orgán sociálně právní ochrany dětí, jenž v předchozím řízení navrhoval ústavní výchovu nezletilé, aby ji v pozdějším řízení zastupoval.

IV.

Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi podané ústavní stížnosti a v této souvislosti především aktivní legitimací stěžovatelů k podání ústavní stížnosti.

Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu stěžovatelem může být jakákoli fyzická či právnická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené právo nebo svoboda, tedy jinak řečeno, ústavní stížnost je podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z obsahu ústavní stížnosti (včetně jejího petitu) plyne, že stěžovatelé ji uplatňují výlučně ve vztahu k údajnému porušení základního práva (čl. 36 Listiny) své nezletilé vnučky. Ústavní soud přitom již mnohokrát opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto vždy vychází z toho, že musí být naplněny obě podmínky výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, tedy že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí a současně musí namítat porušení svého základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. V projednávané věci nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodováno o ústavně zaručených právech nebo svobodách stěžovatelů; to ostatně stěžovatelé ani v ústavní stížnosti netvrdí a dovolávají se výhradně údajného porušení práva na spravedlivý proces nezletilé, která však ústavní stížnost nepodala.

Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud neshledal jako oprávněné takové osoby, které podaly ústavní stížnost za jiného. Stěžovatelům nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práva třetí osoby za situace, v níž podat ústavní stížnost jménem či ve prospěch třetí osoby možné není.

I když si Ústavní soud spolu se spisem sp. zn. 14 Nc 2003/2009 vyžádal rovněž vyjádření účastníků řízení, vzhledem k tomu, že tato vyjádření nepřinášela do řízení žádné nové skutečnosti, které by byly z hlediska posouzení ústavní stížnosti relevantní, tato vyjádření nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice.

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2014

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru