Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4176/18 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
POLICIE - Národní centrála proti organizovanému zločinu služba kriminální policie a vyšetřování - Expozitura Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
odnětí/vydání věci
vlastnické právo/omezení
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4176.18.1
Datum podání18.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a odst.1, § 77b odst.1, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4176/18 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Pavlom Mlejom, advokátem, sídlem Vinohradská 2165/48, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2018 sp. zn. 2 To 79/2018 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové, ze dne 6. srpna 2018 č. j. NCOZ-1038-562/TČ-2016-417503, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní přiložených se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci-pobočky Brno (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 27. 7. 2018 sp. zn. 3 VZV 1/2018-88 ve věci zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaného, zčásti nedokonaného a ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodnuto podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění poměrné části finančních prostředků z každé budoucí pohledávky vzniklé stěžovatelce u společnosti ČEZ Prodej, a. s., na základě Smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne 10. 1. 2018. Tato pohledávka se vztahuje k licenci ze dne 7. 12. 2010 udělené stěžovatelce k výrobě elektřiny při výkonu licencované činnosti na provozovně fotovoltaické elektrárny v R., a to (stručně řečeno) ve výši rovnající se rozdílu mezi cenou garantovanou pro fotovoltaické elektrárny s instalovaným výkonem od 30 kW, které byly uvedeny do provozu od 1. 1. do 31. 12. 2010, a cenou zaručenou pro stejný typ fotovoltaických elektráren, uvedených do provozu od 1. 1. do 31. 12. 2011 (dále jen "rozhodnutí o zajištění"). Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že pohledávka je výnosem z trestné činnosti.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením následnou instanční stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení vrchního soudu je nepřezkoumatelné, neboť je zcela nepřiměřeným způsobem stručně odůvodněno a nevypořádává se se všemi jejími stížnostními námitkami, a to námitkou dobré víry stěžovatelky a zneužití institutu zajištění majetku v trestním řízení orgány veřejné žaloby.

5. V podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu stěžovatelka namítala, že v něm není potvrzeno předchozí schválení státního zástupce, chybí jeho identifikace a samotný souhlas je tak neprůkazný. Na tuto námitku vrchní soud konkrétně neodpověděl, toliko konstatoval, že zjistil, že uvedené skutečnosti odpovídají právu. Napadené usnesení policejního orgánu je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť nebylo vydáno příslušným orgánem. Písemnost ze dne 27. 7. 2018 č. j. 3 VZV 1/2018-88, založená ve spise, je adresována vrchním státním zastupitelstvím policejnímu orgánu a nemůže být považována za souhlas se zajištěním finančních prostředků. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že se zajištění řídí § 79a odst. 1 tr. řádu, a nikoliv § 77b odst. 1 tr. řádu. Ve stížnosti proto namítala, že z usnesení policejního orgánu ze dne 28. 2. 2018, kterým bylo sděleno obvinění P. D. a S. K., plyne, že nemají ani potenciální nárok disponovat se zajištěnými budoucími pohledávkami, protože nejsou ať přímo či nepřímo vlastníky obchodní společnosti stěžovatelky a na podíl nemají nárok ani zprostředkovaně. Domnělí pachatelé proto neměli žádný motiv získat podvodně pro stěžovatelku nějaký prospěch. Výkupní cena za prodej elektrické energie získané ze slunečního záření nemůže být výnosem z jejich trestné činnosti, protože zde není příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a výkupní cenou získanou stěžovatelkou.

6. Stěžovatelka má za to, že zajištěním majetku policejní orgán a vrchní soud nepřiměřeně zasáhly do jejího práva na vlastnictví, proto je namístě napadená rozhodnutí zrušit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

9. Podle § 79a odst. 1 tr. řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení, resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. tr. řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná [srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)], že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.

10. Orgány rozhodující v dané věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění v budoucnu splatných pohledávek v souladu s platnými právními předpisy. Rozhodnutí o zajištění má jednoznačně zákonný podklad (§ 79a tr. řádu), bylo vydáno příslušným policejním orgánem a není projevem svévole, neboť je opřeno o konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení je mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)]. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv. Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelka o zrušení zajištění již žádala.

11. Při posouzení proporcionality, tedy zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným, zejména zda není zřejmý nepoměr mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatelky dále vykonávat podnikatelskou činnost, Ústavní soud vycházel ze své dosavadní judikatury.

12. V nálezové judikatuře se Ústavní soud přiměřeností zásahu do vlastnického práva zajištěním peněžních prostředků dle § 79a tr. řádu zabýval zejména v souvislosti s jeho délkou. Podle názoru Ústavního soudu, by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po dobu nepřiměřeně dlouhou, šlo by o zásah nepřiměřený, odporující zárukám ochrany vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, šlo by podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah a Ústavní soud by musel konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

13. K délce trvání zajištění se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že jde o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců nebo několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.

14. V případě stěžovatelky bylo usnesení o zajištění peněžních prostředků vydáno dne 6. 8. 2018. V době podání ústavní stížnosti (18. 12. 2018) trvalo zajištění několik měsíců. Ústavní soud neshledal, že by délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu byla z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí o něm by bylo v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví.

15. Konečně ani námitka směřující k odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu nemohla založit stěžovatelce příznivý výsledek řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí má soud zásadně povinnost reagovat na všechny námitky, které obviněný vznesl [srov. přiměřeně nález ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16 (N 92/85 SbNU 571) nebo nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521)]. Vypořádání se s námitkami může být i stručné [nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19)], dokonce se připouští i odpověď implicitní [nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost [srov. např. nálezy ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 644/18, ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18, ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379), ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) a ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45)].

16. Přiměřeně je zde možno vyjít ze závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. z judikatury ESLP rozsudek ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela v. Finsko, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen v. Norsko, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost v. Švédsko, stížnost č. 6301/05, bod 42.; nebo rozsudek ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet v. Belgie, stížnost č. 926/05, bod 40. odůvodnění).

17. Ústavní soud se zřetelem k argumentaci obsažené v napadeném usnesení vrchního soudu nezjistil, že by jeho odůvodnění bylo z ústavněprávního hlediska nedostatečné. Na podstatné námitky stěžovatelky je v něm přiměřeným způsobem reagováno, takže je ani nelze považovat za projev svévole či jinak se příčící principům řádného procesu. Stěžovatelka zde poněkud přeceňuje nároky, jaké lze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást.

18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu orgánů veřejné moci v nyní posuzovaném případě neshledal žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí o zajištění bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i vrchního soudu, posuzovaných jako celek, vyplývají konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že zajištěné peněžní prostředky mohou být výnosem z prověřované trestné činnosti. Ústavní soud neshledal, že by šlo o neodůvodněný a nepřiměřený zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

19. Jak již bylo řečeno, v případě použitého zajišťovacího institutu jde pouze o časově omezené opatření, které nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv obviněných i třetích osob. Především orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Teprve v pozdějších fázích řízení budou mít orgány činné v trestním řízení povinnost reagovat na stěžovatelkou vznesené námitky podrobněji.

20. Stěžovatelce se zásah do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru