Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4164/19 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkPromlčení
odškodnění
Stát
lhůta/zachování
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4164.19.1
Datum podání30.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4164/19 ze dne 26. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného Mgr. Martinem Maňákem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 30 Cdo 3121/2019-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 13 Co 290/2018-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2018 č. j. 11 C 21/2017-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 112 000 Kč jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně ve věci sp. zn. 19 C 219/2011, ve které se stěžovatel domáhal po žalované Lesy Lukov, a.s., "v likvidaci", vydání kolového traktoru in eventum náhrady škody (dále též "předmětné řízení"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů vyložily, že běh šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo třeba počítat ode dne 4. 1. 2016, kdy doručením stěžovateli nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo předmětné řízení pravomocně skončeno. Byla-li žaloba o poskytnutí zadostiučinění podána u soudu dne 17. 2. 2017, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty, jejíž konec připadl na den 4. 1. 2017; s přihlédnutím k jejímu stavění po dobu předběžného projednávání nároku stěžovatele u Ministerstva spravedlnosti od 28. 6. 2016 do 28. 12. 2016. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky včasného uplatnění nároku u soudu či posouzení námitky promlčení v souladu s dobrými mravy.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul skutkový stav a průběh předmětného řízení. Nepopřel, že mu byl rozsudek Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího doručen dne 4. 1. 2016, vysvětlil však, proč neměl ani po jeho doručení jistotu, že řízení skutečně skončilo a k jakému datu. Popsal potíže při obstarání doložky právní moci způsobené zapůjčením spisu z předmětného řízení Krajskému soudu v Hradci Králové, kde probíhalo incidenční řízení, vyvolané žalobou manželky stěžovatele, a uvedl, že k vyznačení doložky právní moci a tím i k získání důkazu, ke kterému datu předmětné řízení pravomocně skončilo, došlo až dne 18. 1. 2017. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem civilních soudů, že došlo k promlčení jeho nároku a - byť s výrazným nesouhlasem - připustil, že se o existenci pravomocně ukončeného předmětného řízení mohl dovědět z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, zveřejněného dne 3. 3. 2016 v insolvenčním rejstříku v jeho insolvenční věci. Ovšem v takovém případě, za pomoci § 620 obč. zák., by promlčecí lhůta běžela od 4. 3 2016 do 6. 3. 2017, což by znamenalo, že žaloba byla podána včas. Stěžovatel rovněž oponoval právnímu závěru civilních soudů, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na kontext celého případu, poukázal na opakované opravy rozsudku zlínského soudu v předmětném řízení, jež v něm vyvolaly důvodný pocit nejistoty o řádném rozhodování soudu, nevoli potvrdit, že předmětné řízení pravomocně skončilo či osvětlit důvody rozdělení a postoupení spisu zlínského soudu k incidenčnímu řízení. To vše ve svém souhrnu vedlo k tomu, že mu k získání jistoty nepostačilo prosté doručení rozsudku Krajského soudu v Brně, navíc nevěděl, kdy bylo doručeno i druhému účastníku sporu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí, zejména závěry Nejvyššího soudu, podle stěžovatele omezily obsah zásady dobrých mravů na případy, kdy je výkon práva veden úmyslem poškodit jiného. To je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ve které je vysloven závěr, že otázka zavinění, tudíž ani úmysl jednajícího, není pro posouzení otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy relevantní.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů.

7. Odlišný názor na počátek běhu promlčecí lhůty stěžovatel opřel o tvrzení, že ani po doručení rozsudku Krajského soudu v Brně neměl jistotu o pravomocném skončení předmětného řízení. Tato nejistota pramenila, jak sám uvedl, z nepřiměřeně dlouhého řízení před Okresním soudem ve Zlíně, který nebyl schopen rozhodnout jedním rozhodnutím a meritorní rozsudek doplňoval a opravoval. Že tomuto tak skutečně bylo, nasvědčuje i přístup Krajského soudu v Brně, který v odůvodnění svého rozsudku sp. zn. 28 Co 435/2013-408 ze dne 3. 11. 2015 (str. 7) zpřehlednil znění všech výroků prvoinstančního rozsudku a po zopakování některých důkazů ve věci sám rozhodl. Jeho rozsudek nebyl dál měněn a doplňován, takže pochyby stěžovatele, zda řízení již skutečně skončilo, postrádaly opodstatnění. Rozsudek Krajského soudu v Brně představoval bez všech pochybností konečné rozhodnutí v předmětném řízení, které doručením stěžovateli nabylo právní moci (žalované bylo doručeno již 23. 12. 2015). Právní závěr civilních soudů, že datum doručení rozsudku stěžovateli byl rozhodující pro stanovení počátku běhu šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u soudu, je závěrem, který je zcela v souladu se skutkovými zjištěními, odpovídá příslušným ustanovením zákona č. 82/1998 Sb. a je řádně odůvodněn.

8. Argumentaci stěžovatele, že rozhodným datem pro počátek běhu promlčecí lhůty měl být den, kdy mu soud na písemném vyhotovení konečného rozhodnutí z předmětného řízení vyznačil doložku právní moci (18. 1. 2017), resp. den, kdy se mohl z insolvenčního rejstříku dovědět o pravomocném skončení předmětného řízení (4. 3. 2016), Ústavní soud nepřisvědčil. Doložka právní moci je pouhým úředním osvědčením o právní skutečnosti, sama o sobě právní skutečností není. Přijetí výkladu stěžovatele by ve svých důsledcích mohlo vést k tomu, že počátek běhu lhůty by závisel na subjektivních pocitech účastníků řízení, či nahodilém chování úředních či jiných osob, pro což v zákonem upraveném postupu o náhradu nemajetkové újmy nemůže být dán prostor.

9. K námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud předesílá, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně civilním soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dána možnost jeho adekvátní interpretace. Nepřihlédnutí k námitce promlčení přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13, usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12).

10. Stěžovatel tvrdil, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají, civilní soudy však jeho tvrzení nepřisvědčily a v odůvodnění svých rozhodnutí ozřejmily, z jakých důvodů nepovažovaly námitku promlčení nároku za nemravnou. Jejich závěr, že konečné rozhodnutí nabylo právní moci v den doručení stěžovateli a že stěžovateli nic nebránilo uplatnit nárok na poskytnutí zadostiučinění bezprostředně po doručení takového rozhodnutí, a to i předtím, než na něm byla vyznačena doložka právní moci, Ústavní soud respektoval. Konkrétní skutková zjištění dovolila přijmout závěr, že uplatnění námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy, na čemž nemohl ničeho změnit subjektivní pocit nejistoty stěžovatele spojený s potřebou "získat důkaz" o pravomocném ukončení řízení v podobě doložky právní moci. Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani námitku rozpornosti napadených rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, či Ústavního soudu, neboť úvahy soudů o tom, v jakých výjimečných situacích by se námitka promlčení práva mohla jevit nemravnou, byly učiněny v obecné poloze a jen dokreslovaly odlišnost stěžovatelovy věci.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru