Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4161/19 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Zlín
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
trestná činnost
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4161.19.1
Datum podání30.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89

40/2009 Sb., § 146 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4161/19 ze dne 20. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, sídlem Dlouhá 300, Slavičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 č. j. 3 Tdo 1124/2019-153, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 28. května 2019 č. j. 6 To 148/2019-125 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. března 2019 č. j. 1 T 204/2018-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a d) trestního zákoníku, za který byl stěžovatel odsouzen trestním příkazem okresního soudu ze dne 6. 8. 2018 č. j. 34 T 138/2018-264, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání třiceti měsíců. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil tak, že se svým osobním vozidlem pokusil narazit do poškozeného J. B., který fotografoval vůz stěžovatele kvůli špatnému parkování. Ke sražení poškozeného nedošlo pouze z důvodu jeho duchapřítomnosti, neboť poškozený uskočil mimo vozovku za obrubník. V okamžiku, kdy stěžovatel poškozeného míjel, naplno otevřel levé přední dveře ve snaze poškozeného alespoň tímto způsobem zasáhnout, což se mu však nepodařilo.

3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, jež Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítl podle § 256 trestního řádu.

4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jediným přímým důkazem v jeho věci je svědectví svědků, kteří však nejsou nestranní, nýbrž někteří z nich mají vůči stěžovateli nepřátelský vztah, jak konstatoval sám okresní soud v napadeném rozsudku. Tyto výpovědi navíc nejsou ani vzájemně souladné. Okresní soud se měl obzvláště pečlivě zaobírat věrohodností svědeckých výpovědí svědků B., M. a V., což však neučinil. Za důkazní situace, kdy stojí tvrzení proti tvrzení, jak k tomu došlo v případě stěžovatele, měly soudy důsledně uplatnit princip presumpce neviny a z něj plynoucí princip in dubio pro reo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele jsou toliko opakováním jeho obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy, a to bez další přidané ústavněprávní hodnoty. Námitky, které stěžovatel uvádí, byly již soudy vypořádány. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem argumentaci soudů, která spočívá ve výkladu zákonných norem trestního práva hmotného a procesního, dále reprodukovat. Stěžovatel především brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho trestní věci. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že stěžovateli nelze přisvědčit, že by důkazní situace spočívala pouze na dvou skutkových verzích, kdy jednu předestřel stěžovatel a jeho manželka a jedna byla předestřena poškozeným a svědky M. a V., neboť ve věci byly provedeny i listinné důkazy pořízené Policií České republiky při ohledání místa činu, které podporují skutkovou verzi poškozeného. Pokud jde o otázku věrohodnosti výpovědi stěžovatele, jeho manželky a svědků dané události, Ústavní soud shledává úvahy okresního soudu zcela dostatečnými. Okresní soud konstatoval, že vztah svědků vůči stěžovateli není kladný, a to z důvodu chování stěžovatele v místě bydliště, nicméně tento vztah a priori nezakládá nevěrohodnost výpovědí těchto svědků. Stejně tak okresní soud nevyvodil nevěrohodnost výpovědi manželky stěžovatele toliko z jejich rodinného vztahu, nýbrž z toho důvodu, že výpověď H. P. byla v mnoha ohledech vnitřně nekonzistentní a v určitých ohledech zjevně nepravdivá vzhledem k objektivním okolnostem. K principu in dubio pro reo je třeba zdůraznit, že v posuzované věci nevyvstal prostor pro jeho uplatnění, neboť skutkový stav byl dle názoru Ústavního soudu objasněn v souladu se zásadou materiální pravdy, a to v rozsahu, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. V návaznosti na tyto závěry nelze dovodit stěžovatelem namítaný zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

11. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru