Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 416/97Nález ÚS ze dne 22.01.1998Vhodnost způsobu exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
daň/správce daně
exekuční příkaz
výkon rozhodnutí/prodejem nemovitostí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/10 SbNU 67
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.416.97
Datum podání05.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 73 odst.6 písm.a

99/1963 Sb., § 1, § 322 odst.1, § 264, § 157 odst.2, § 263, § 157 odst.3, § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 416/97 ze dne 22. 1. 1998

N 9/10 SbNU 67

Vhodnost způsobu exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelky M. Ř., zastoupené JUDr. S. B., proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1997, sp. zn. 22 Ca

332/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1997, sp.

zn. 22 Ca 332/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, §

31 odst. 2, § 34, § 72 odst. 2 cit. zák.), napadla stěžovatelka

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 1997 (ve věci

22 Ca 332/97 označeného soudu) a tvrdila, že tímto pravomocným

rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její

ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že v její

správně-exekuční věci, s odkazem na svou inkompetenci [§ 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř.], zastavil řízení o její žalobě (§ 250 odst.

3 o. s. ř.) směřující proti rozhodnutí správního orgánu

(Finančního úřadu v Havířově), jímž byl vydán exekuční příkaz na

prodej jejích - v tomto rozhodnutí blíže označených - nemovitostí

[§ 73 odst. 6 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb., v současně platném

znění]; tvrdila dále (v meritu věci), že ačkoli podle zjištění

správce daně dluží na daňových nedoplatcích (včetně poplatku

z prodlení a exekučních nákladů) částku 1 319 135,- Kč, exekučním

příkazem postižené nemovitosti podle znaleckého zjištění dosahují

hodnoty přes 4 miliony Kč. Z tohoto tvrzení posléze vyvodila

závěr, že správcem daně zvolený výkon exekuce je zřejmě nevhodný

(§ 73 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., v současně platném znění, §

322 odst. 1 o. s. ř.), a protože správce daně ve správním řízení

její námitce nevyhověl, domáhala se soudního přezkumu pravomocného

správního rozhodnutí, který jí však byl obecným soudem odepřen;

navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí

obecného soudu zrušil.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí se

podává, že obecný soud dospěl k závěru, že dotčené správní

rozhodnutí (exekuční příkaz) je "mimo jakoukoli pochybnost", jako

rozhodnutí procesní povahy upravené procesním předpisem

a představující "realizaci výkonu práva a nezasahující do

subjektivních práv a povinností upravených hmotněprávním

předpisem", ze soudního přezkumu vyloučeno [§ 248 odst. 2 písm. c)

o. s. ř.].

Předsedkyně senátu obecného soudu (§ 30 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.), z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí

vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993

Sb.) k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že vývody ústavní

stížnosti s odkazem na odůvodnění jí napadeného rozhodnutí odmítla

a navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost

zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

S odkazem na soudní inkompetenci je rozhodnutí obecného soudu

podloženo závěrem, že rozhodnutí správního orgánu, vydané ve

smyslu ustanovení § 73 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, je

"mimo jakoukoli pochybnost rozhodnutím procesní povahy", a proto

jako takové se soudnímu přezkumu vymyká [§ 248 odst. 2 písm. e) o.

s. ř.], neboť - jak již dříve řečeno - "představuje toliko

realizaci nuceného výkonu práva a nezasahuje do subjektivních práv

a povinností upravených hmotněprávním předpisem"; tento závěr je

však podle přesvědčení Ústavního soudu pouhým apodiktickým

tvrzením, z něhož není dostatečně patrno, na základě jakých úvah

k němu obecný soud dospěl; obdobně vágní je posléze i vyjádření

předsedkyně senátu obecného soudu, neboť ani z něj nebylo lze na

myšlenkový postup obecného soudu při přijímání ústavní stížností

napadeného rozhodnutí usoudit. Naznačené pochybení obecného soudu

jeví se o to závažnější, že ustálená judikatura obecných soudů při

posuzování problematiky plynoucí z ustanovení § 263 a 264 o. s. ř.

stojí na stanovisku, že je povinností obecných soudů, aby při

úvaze nad nevhodností uvažovaného způsobu exekuce měly na zřeteli

nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí postižené

věci, ale - protože nejde o kritérium jediné - přihlížely

i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak,

aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase;

není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený) způsob zřejmě

nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci zjevně

přesahuje výši pohledávky (srov. Bureš a spol.: Občanský soudní

řád, komentář, 2. vydání, Praha 1996).

Z této konstantní judikatury obecných soudů se podává

významné zjištění, totiž že úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí

jsou ex lege podmíněny řadou rozličných kritérií, jimiž je obecný

soud povinen zabývat se tak, aby očividně rozporné zájmy účastníků

vykonávacího řízení byly zákonně, tj. spravedlivě (§ 1 o. s. ř.)

jeho rozhodnutím vyřešeny; poměrně široká oblast soudcovského

rozhodování, vymezená již dříve označenými ustanoveními občanského

soudního řádu, a v neposlední řadě i skutečnost, že nařízení

(a provedení) výkonu exekuce prodejem nemovitosti zpravidla bývá

citelným zásahem do vlastnických práv povinného a jeho majetkové

a hospodářské situace vůbec, podlamuje již zmíněný závěr obecného

soudu, že realizace nuceného výkonu práva nezasahuje do

subjektivních práv a povinností povinného a že v důsledku toho

exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydaný správním orgánem

(správcem daně) jako rozhodnutí procesní povahy je ze soudního

přezkumu vyloučeno.

Z obecně známých důvodů - a především pak z ústavně právních

hledisek a z požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti - je třeba

rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů (rozhodnutí)

věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako je nezbytné

odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře přesvědčivým

způsobem zdůvodnit.

Ústavní soud, aniž by se svými úvahami dotýkal merita věci,

dospěl proto k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí

především pro nedostatek důvodů se ocitlo v rozporu s ustanovením

§ 157 odst. 2, 3 o. s. ř. a tím, jak ve své ustálené praxi

v četných předchozích nálezech vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS

289/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 5., č. 57, vydání 1. Praha, 1997), též v rozporu s hlavou

pátou (čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod; nezbylo

proto než posuzovanou ústavní stížnost shledat důvodnou a jí

napadené rozhodnutí obecného soudu zrušit [§ 82 odst. 1, 3 písm.

a) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 22. 1. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru