Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 415/98Usnesení ÚS ze dne 02.03.1999Právo na spravedlivý proces

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodškodnění
nájemné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 17/13 SbNU 443
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.415.98
Datum podání28.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1990 Sb., § 3

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 132, § 220 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 415/98 ze dne 2. 3. 1999

U 17/13 SbNU 443

Právo na spravedlivý proces

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. E.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 177/98-72, ze dne 10. 6. 1998, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 25. 9. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. 9. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 177/98-72, ze dne 10. 6. 1998, jímž byl částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, čj. 4 C 367/94-62, ze dne 2. 12. 1997, tak, že žaloba co do částky 1.000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, v dalším, tj. co do částky 109.000,- Kč spolu s 16% úrokem z prodlení byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Podle názoru navrhovatele bylo uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 367/94, Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o částku 110.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce se tímto návrhem domáhal zaplacení uvedené částky jako dlužného nájemného a dlužné úhrady na pronájem nebytových prostor za měsíce červen a červenec 1994. Nájemné byl žalovaný povinen platit na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor uzavřené v roce 1992 mezi ním a žalobcem. Žalovaný tyto nebytové prostory užíval v průběhu dvou let. Uvedené dvě platby podle svého vyjádření vůči žalobci nezaplatil žalovaný proto, že faktury jsou neoprávněné, protože žalobce jako pronajimatel neplnil své povinnosti a žalovaný nemohl tyto prostory využívat. Dohodou mezi smluvními stranami byl nájemný vztah ukončen k 30. 7. 1994. Soud prvního stupně ve věci vydal dne 19. 10. 1994 platební rozkaz, proti němuž žalovaný ve lhůtě podal odpor. Ve věci bylo nařízeno jednání, na jehož základě soud I. stupně rozhodl rozsudkem, čj. 4 C 367/94-37, ze dne 30. 4. 1996, tak, že žalobě vyhověl v plné rozsahu. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že vycházel ze řádně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor, předložených faktur za nájemné a úhradu za služby za měsíce červen a červenec 1994 s tím, že smlouvu posuzoval podle zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

K odvolání žalovaného, který namítal neplatnost smlouvy o pronájmu nebytových prostor, protože nebyl dán předchozí souhlas národního výboru podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením, čj. 23 Co 533/96-51, ze dne 30. 11. 1996, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění usnesení vyplynulo, že odvolací soud přisvědčil žalovanému v tom, že podmínkou smlouvy o pronájmu nebytových prostor byl předchozí souhlas národního výboru a uložil soudu I. stupně posoudit otázku platnosti předmětné smlouvy ve vztahu k uvedené otázce.

Ve věci znovu jednal Obvodní soud pro Prahu 6 a po doplnění dokazovaní ve shora uvedeném směru rozhodl rozsudkem, čj. 4 C 367/92-62, ze dne 2. 12. 1997, tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Z doplněného dokazování dovodil, že původní smlouva o pronájmu byla uzavřena 1. 11. 1992. Žalovaný požádal za účastníky dne 27. 12. 1993 o změnu ve způsobu užívání místností. Původní smlouva o nájmu prostor byla změněna od 1. 1. 1994 na smlouvu o pronájmu nebytových prostor. Změna ve způsobu užívání místností byla rozhodnuta O.ú. dne 24. 1. 1994, který povolil změnu v užívání původní garáže na vzorkovou prodejnu a sklad galanterního zboží. Současně byl žalobci dán souhlas s uvedením do trvalého užívání. Podle názoru soudu I. stupně je proto smlouva ve znění od 1. 1. 1994 platná. K odvolání žalovaného, který uplatňoval stejný důvod jako v odvolání proti prvnímu rozsudku, rozhodoval ve věci opět Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 19 Co 177/98-72, ze dne 10. 6. 1998, částečně změnil rozsudek soudu I. stupně a v částce 1.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ve zbytku, tj. v částce 109.000 Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Částečné zamítnutí žaloby bylo vyvoláno tím, že ve smlouvě bylo nájemné sjednáno v částce 44.500 Kč měsíčně a úhrada za služby v částce 10.000 Kč měsíčně, což za dva měsíce představuje částku 109.000 Kč. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že rozhodnutí O.ú. ze dne 24. 1. 1994 nelze považovat za souhlas příslušného orgánu podle § 3 zák. č. 116/1990 Sb. Souhlas s pronájmem nebytových prostor, a to místnosti určených k provozování obchodu a služeb se podle uvedeného ustanovení uděloval na základě žádosti pronajimatele a musel být dán před uzavřením smlouvy. V § 3 odst. 2 cit. zákona je stanovena fikce, že pokud do 15 dnů od obdržení žádosti příslušný orgán nerozhodne, má se zato, že souhlas byl dán. Nedostatek souhlasu nelze dodatečně zhojit. Žalobce v řízení neprokázal, že o souhlas požádal nebo že mu tento souhlas byl dán. Odvolací soud proto dovodil, že pro nedostatek předchozího souhlasu O.ú., je smlouva o pronájmu nebytových prostor podle § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. neplatná. Odvolací soud dále dovodil, že jelikož smlouva o pronájmu nebytových prostor byla neplatná, užíval žalovaný předmětné nebytové prostory na základě neplatného právního úkonu. Podle ust. § 451 a násl. občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný měl předmětné prostory k dispozici i v měsíci červnu a červenci, a proto je povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení v té výši, v jaké by platil nájemné a služby, kdyby nájemní smlouva byla platná, tj. ve výši sjednané dohodou účastníků (2x 54.500 Kč - nájemné a úhrada za služby). Odvolací soud proto rozsudek, i když s jiným právním názorem potvrdil.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 177/98-72, ze dne 10. 6. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru postupem odvolacího soudu byla porušena jeho práva upravená v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva, dále byly porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podstatu porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu I. stupně zaujal odlišný právní názor na právní důvod uplatněného nároku než soud I. stupně a na tomto základě sám meritorně rozhodl o základu i výši nároku. V tomto případě se jednalo o novou právní skutečnost, k jejímuž objasnění nebyly v řízení před obecnými soudy provedeny žádné důkazy. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Městského soudu zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ze stručného vyjádření odvolacího soudu vyplynulo, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Možnost odchylného právního hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem oproti právní kvalifikaci provedené soudem I. stupně je v našem právním řádu zásadně přípustné a může vést i ke změně původního rozhodnutí (viz ust. § 220 odst. 1 občanského soudního řádu), aniž by tak došlo k porušení rovnosti účastníků či práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých ústavní práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Na základě provedeného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zachovaly tak právo účastníků na spravedlivý soudní proces a jejich rovné postavení v soudním řízení. Ústavní soud po přezkoumání celého řízení dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a poskytly stejnou možnost všem účastníkům hájit svá práva. Nemůže být považováno za porušení Listiny, jestliže účastník svých práv nevyužil a řádně se jednání neúčastnil a nepředkládal návrhy na provedení dalších důkazů. Soudy v řízení poskytly oběma účastníkům stejnou možnost bránit svá práva a prokazovat uváděná tvrzení. Pokud jde o námitku, že odvolací soud rozhodl ve věci vlastně jako soud prvoinstanční, nelze tuto námitku akceptovat. Podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu může odvolací soud i změnit rozhodnutí, jestliže soud I. stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. V předmětné věci soud I. stupně řádně zjistil skutkový stav, ke kterému mohl navrhovatel uvádět další tvrzení, avšak soud ze zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávný právní závěr, pokud jde o právní kvalifikaci. Toto pochybení napravil v rámci řízení soud odvolací, což mu příslušná právní úprava dovoluje. Navíc je nutno si uvědomit, že neúspěch ve sporu neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že v předmětné věci nebylo porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny ani ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru