Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4146/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na azyl
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkDokazování
azyl
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.4146.17.1
Datum podání29.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 6 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 75 odst.1, § 104a

325/1999 Sb., § 14a, § 12 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4146/17 ze dne 10. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. P., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 6 Azs 81/2017-32, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2017 č. j. 49 Az 92/2015-44 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. srpna 2015 č. j. OAM-92/LE-BE08-HA08-2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 6 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud") sp. zn. 49 Az 92/2015 se podává, že stěžovatel, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky (dále též jen "Vietnam"), přicestoval do České republiky v roce 2003 a dne 25. 5. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany; ve své žádosti uvedl, že proti jeho osobě nikdy nebylo vedeno trestní stíhání, že na území České republiky žije jeho přítelkyně vietnamského původu, jeho syn a dcera, a že o mezinárodní ochranu požádal proto, že tady má přítelkyni a děti. Celou dobu pobýval stěžovatel na území České republiky nelegálně, přičemž z Vietnamu odešel proto, že vietnamský režim je nespravedlivý a návrat do Vietnamu by byl pro něj nebezpečný.

3. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") bylo o stěžovatelově žádosti rozhodnuto tak, že se mu mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o azylu"), neuděluje.

4. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí ministerstva krajský soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že se ministerstvo řádně vypořádalo se všemi namítanými skutečnostmi a rovněž přihlédlo k obsahu všech shromážděných podkladů; krajský soud současně shledal neodůvodněnou stěžovatelovu námitku, že mu po návratu do Vietnamu hrozí pronásledování policií.

5. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením pro její nepřijatelnost, neboť neshledal podle § 104a soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s.") žádný relevantní důvod, na jehož základě by kasační stížnost podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu předložil jasné a hodnověrné důkazy prokazující jeho tvrzení o hrozícím uložení a výkonu trestu smrti, tedy že tvrdil a prokázal existenci skutečnosti odůvodňující nutnost poskytnutí "azylové ochrany". Krajský soud se navíc podle stěžovatele v napadeném rozsudku odklonil od ustálené judikatury při posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu, a rovněž tak co do požadované intenzity a důkazního břemene žadatele o mezinárodní ochranu v případě tvrzených důvodných obav z hrozby nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu. V této souvislosti stěžovatel namítá, že jeho kasační stížnost měl Nejvyšší správní soud shledat přijatelnou též z důvodu, že krajský soud nesprávně odmítl přihlédnout k důkazům o hrozícím trestu smrti, jež stěžovatel předložil během jednání, a navíc odmítl provést důkaz výslechem stěžovatelem navrhovaného svědka, když nedůvodně na danou věc použil § 75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého soud vychází ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době rozhodování správního orgánu. Argumentaci správních soudů, na jejímž základě odmítly provést důkaz, podle kterého stěžovateli reálně po návratu do Vietnamu hrozí fatální důsledky, přitom považuje stěžovatel za zcela nedostačující a porušující jeho základní procesní práva. Podle názoru stěžovatele tak jeho kasační stížnost byla přijatelná podle § 104a s. ř. s., neboť přesahuje jeho vlastní zájmy, když současně vyjadřuje přesvědčení, že právě v souvislosti s hrozbou udělení trestu smrti je namístě v jeho věci prolomit zásadu zakotvenou v § 75 odst. 1 s. ř. s.

7. Nadto stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas s tvrzením soudů, že jeho azylový příběh není věrohodný, když zdůrazňuje, že jím vylíčené podstatné skutečnosti se od počátku azylového řízení nemění a zůstávají konstantní (a v této souvislosti se domnívá, že se orgány veřejné moci snaží v jeho sděleních "za každou cenu" najít rozpory); stěžovatel přitom připomíná, že při pohovorech konaných s ním jako s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany opakovaně a konstantně poukazoval na složitou životní situaci, kdy se obává návratu do vlasti s ohledem na předchozí zadržení a zájem policie o jeho osobu; během celého řízení před správním organem i před správními soudy zcela jasně uváděl, že je "v hledáčku policie" ve svém domovském státě, a to z důvodu podezření z napojení na drogovou trestnou činnost.

8. Současně má stěžovatel za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je "v kontextu závažnosti projednávané věci nemístně stručné", a navíc v něm není řádně reagováno na jednotlivé stížnostní námitky, zvláště pak za situace, kdy se krajský soud řádně nezabýval tím, zda stěžovateli po návratu do vlasti reálně hrozí - v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky - uložení trestu smrti, a tedy porušení základního práva na život.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že v důsledku napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci mu reálně hrozí uložení (a následné vykonání) trestu smrti, respektive námitka, že se správní soudy řádně nevypořádaly s otázkou, zda stěžovateli po návratu do vlasti skutečně uložení trestu nehrozí.

12. V předestřeném ohledu však nelze stěžovateli - v rámci ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci - jakkoli přisvědčit, neboť je z dále stručně pojednaných důvodů (viz § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zřejmé, že ve všech stádiích správního řízení i následného soudního přezkumu v něm vydaného rozhodnutí postupovaly orgány veřejné moci způsobem, jemuž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout.

13. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelova kasační stížnost byla napadeným usnesením odmítnuta podle § 104a s. ř. s., tedy podle zákonného ustanovení, jež stanoví, že Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení přitom nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska výkladu příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pakliže Nejvyšší správní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru bez dalšího spatřovat jakéhokoli ústavní nedostatky, neboť je zjevné, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval striktně v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně souladným způsobem, navíc své odmítavé usnesení nad rámec § 104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil a své závěry opřel nejen o konstantní judikaturu, ale taktéž o skutečnosti vyplývající z daného řízení. Prizmatem ochrany ústavnosti tak Nejvyššímu správnímu soudu není namístě cokoli vytknout. Ústavní soud se navíc výkladem § 104a s. ř. s. ve své rozhodovací činnosti již dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat, a to nejen proto, že je k němu povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, neboť zásah do základních procesních práv by mohlo představovat toliko zcela zjevné zneužití soudního uvážení (srov. usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 nebo usnesení ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11, veřejně dostupná v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), což však není případ posuzované věci.

14. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší správní soud nad rámec svých zákonných povinností napadené usnesení odůvodnil, přičemž je třeba zdůraznit, že se v tomto odůvodnění v zásadě vypořádal se všemi relevantními námitkami, formulovanými posléze rovněž v posuzované ústavní stížnosti, když mimo jiné dospěl k závěru, že krajský soud ve svém rozsudku dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy (resp. proč k obsahu některých provedených důkazů nepřihlédl) a proč shledal stěžovatelův "azylový příběh" nevěrohodným; současně Nejvyšší správní soud připomněl, že krajský soud primárně neodmítl stěžovatelem navrhované důkazy z důvodu použití § 75 odst. 1 s. ř. s., nýbrž právě z důvodu, že neuvěřil stěžovatelem prezentovanému "azylovému příběhu" (srov. body [8] a [9] odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu).

15. Tvrdí-li stěžovatel, že jeho "azylový příběh" je věrohodný a konstantní, přehlíží, že podle obsahu rozsudku krajského soudu, jejž stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti nezpochybňuje, stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že proti němu nebylo nikdy vedeno trestní stíhání, přičemž během následného pohovoru, jenž se uskutečnil čtyři dny po podání žádosti o azyl, sice uvedl, že byl obviněn z nelegálního prodeje drog, současně ale zdůraznil, že byl policií propuštěn, protože se prokázala jeho nevina; současně nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovatel podal předmětnou žádost dvanáct let poté, co opustil Vietnam, a navíc až v návaznosti na své zajištění za účelem správního vyhoštění. Na hrozbu udělení trestu smrti v případě jeho návratu do vlasti poukázal stěžovatel poprvé ve správní žalobě, a to ještě pouze nepřímo, když stále zdůrazňoval, že se jeho "spojení s drogami" neprokázalo (str. 3 a 4 žaloby na č. l. 2 a 2 verte soudního spisu). Dospěl-li za této situace krajský soud k závěru, že není namístě provést důkaz, ze kterého by mělo vyplynout, že stěžovatel je stále podezřelý ze spáchání trestného činu, za nějž mu hrozí uložení trestu smrti, nelze tento postup z ústavněprávních pozic jakkoli kritizovat. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani stěžovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňovaná skutečnost, že jeho jméno je uvedeno na str. 54 rozsudku Nejvyššího soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 25. 5. 2005 (jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti), neboť ve shodě s Nejvyšším správním soudem i krajským soudem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že chybí-li nějaká další identifikace (např. datum narození), je zřejmé, že může jít pouze o shodu jmen.

16. Pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud v napadeném rozsudku odklonil od ustálené judikatury v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu a požadované intenzity důvodných obav z hrozby nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu, postačí uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neupřesnil, od kterého konkrétního judikátu (judikátů) se měl krajský soud ve svém rozhodnutí "odklonit".

17. Ústavní soud proto uzavírá, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích posuzovaly veškeré relevantní důvody, jež se s danými rozhodnutími pojí, a své závěry řádně, přezkoumatelně a srozumitelně odůvodnily, když mimo jiné dostály své povinnosti taktéž zohlednit, zda v důsledku vyhoštění stěžovatele nedojde k porušení zásady non-refoulement, a to i v širším slova smyslu; z výše zaznamenaných důvodů totiž není ústavně nesouladným závěr, že se stěžovateli nepodařilo věrohodně doložit, že mu v případě návratu do vlasti reálně hrozí uložení trestu smrti. Z tohoto důvodu není bez dalšího případným tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 6 odst. 3 Listiny a čl. 3 Úmluvy, neboť stěžovatel potencialitu hrozby uložení trestu smrti v potřebné míře neosvědčil, respektive vyložil rozhodné skutkové okolnosti natolik nedůvěryhodně, že ve věci rozhodujícím orgánům veřejné moci neumožnil učinit odůvodněný závěr o tvrzeném ohrožení jeho života.

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nevybočují z mezí ústavnosti a že jimi nebylo porušeno žádné stěžovatelem dovolávané ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl. Za dané situace se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru