Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4136/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Nový Jičín
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkOdvolání
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4136.19.1
Datum podání26.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 10 odst.3, čl. 8a

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Nový Jičín, sídlem Masarykovo náměstí 1/1, Nový Jičín, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2019 č. j. 51 Co 325/2019-119 a I. a III. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2019 č. j. 31 C 248/2018-111, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. napadených výroků, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, 3 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele coby žalobce na zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 31 C 248/2018-67 (výrok I.), dále bylo rozhodnuto, že se řízení co do částky 50 532,20 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 24. 11. 2018 do 22. 1. 2019 zastavuje (výrok II.) a bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 11 200 Kč stěžovateli (výrok III.).

3. Dle odůvodnění napadeného usnesení se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 50 532,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky v sedmi exekučních řízeních, v nichž vystupoval v postavení oprávněného. Stěžovatel nejprve zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, na základě výzvy obvodního soudu k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 12 000 Kč pak tento doplatek uhradil (usnesení obvodního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 31 C 248/2018-67; pozn.: ústavní stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 683/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel se následně domáhal zrušení uvedeného usnesení ze dne 17. 12. 2018, jakož i vrácení zaplaceného doplatku. Co do jistiny ve výši 50 532,20 Kč s příslušenstvím vzal poté žalobu zpět, neboť vedlejší účastnice mu tuto částku v mezidobí uhradila. Obvodní soud posoudil návrh stěžovatele na zrušení usnesení ze dne 17. 12. 2018 jako nedůvodný. V dané věci byl stanoven poplatek dle položky 8a přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), tedy podle Sazebníku soudních poplatků (dále jen "sazebník"), přičemž stěžovatel v žalobě uplatnil sedm dílčích peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem, a proto byl povinen uhradit soudní poplatek ve výši 14 000 Kč (7 x 2 000 Kč). V rozsahu zpětvzetí žaloby pak obvodní soud řízení zastavil a v souladu s § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích stěžovateli vrátil uhrazený soudní poplatek snížený o 20 %.

4. K odvolání stěžovatele proti výrokům I. a III. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu v těchto výrocích potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč dle položky 8a sazebníku má být vyměřen za jeden návrh na zahájení řízení ve věci náhrady škody způsobené státem jako celek, nikoliv za každý v rámci tohoto řízení uplatněný nárok zvlášť. Uložil-li proto obvodní soud stěžovateli v rozporu se zákonnou úpravou soudních poplatků poplatkovou povinnost v několikanásobné výši, dopustil se nepřípustné libovůle. Za rozporné s principy spravedlnosti stěžovatel shledává též napadené usnesení městského soudu, který uvedené pochybení obvodního soudu nenapravil. Ačkoliv si je stěžovatel vědom toho, že předmětem řízení je částka svou povahou bagatelní, posouzení jím vznesené otázky má s ohledem na existenci velkého množství podobných žalob zásadní význam.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Ústavní soud v prvé řadě (a ve shodě se stěžovatelem) poznamenává, že podstatu posuzované věci tvoří nesouhlas stěžovatele se soudy vyměřeným doplatkem soudního poplatku ve výši 12 000 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Přehlédnout nelze navíc ani to, že stěžovateli byla v důsledku částečného zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby co do částky 50 532,20 Kč s příslušenstvím vrácena částka zaplaceného soudního poplatku snížená o 20 %, tudíž stěžovatelem uhrazená část soudního poplatku, jež mu obvodním soudem vrácena nebyla, činila toliko 2 800 Kč.

9. Ústavní soud mnohokrát ve své rozhodovací činnosti podotkl, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem přitom nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. To se stalo úpravou této problematiky zejména v § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu pouze v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 a další), to však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní poplatek dle položky 8a sazebníku ve výši 2 000 Kč je poplatkem za návrh na zahájení řízení jako celek, a doplatek v částce 12 000 Kč mu proto měl být jako neoprávněně vybraný vrácen. Ústavní soud však takový názor nesdílí. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, jež mu jako oprávněnému měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudní exekutorky v sedmi exekucích. Závěr soudů, jež k takto v žalobě uplatněným nárokům, majícím původ v několika různých exekučních řízeních, přistoupily při stanovení soudního poplatku jako k dílčím nárokům se samostatným skutkovým základem, když každý z nich mohl být uplatněn v soudním řízení zvlášť, je z ústavněprávního hlediska přijatelný (k tomu viz usnesení v obdobné věci ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 634/19).

11. Odkazuje-li dále stěžovatel na podporu svých tvrzení na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18, nepovažuje ho Ústavní soud za přiléhavý. Odkazované rozhodnutí se zabývá (ne)existencí poplatkové povinnosti za odvolání ve věci náhrady škody způsobené státem, resp. dovozováním takové povinnosti obecnými soudy bez zákonného podkladu. Ústavní soud v tomto nálezu označil za excesivní nejen zpoplatnění odvolání, nýbrž i samotný způsob určení výše soudního poplatku, jenž byl bez jakékoliv opory v zákoně vyměřen podle hodnoty předmětu sporu. Takový postup byl přitom v rozporu se zjevným úmyslem zákonodárce, jenž novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. vypustil ustanovení o osvobození od soudních poplatků pro daný typ řízení a současně položkou 8a sazebníku stanovil paušální částku 2 000 Kč, avšak pouze za návrh na zahájení řízení. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu tak byl postup soudů, které nesprávným výkladem zákona o soudních poplatcích dovodily neexistující povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání, vyměřený navíc podle hodnoty předmětu řízení. V nyní posuzované věci však šlo o soudní poplatek za návrh na zahájení řízení (tedy nikoliv za podání odvolání), jenž byl dle položky 8a sazebníku stanoven paušální částkou, vynásobenou počtem uplatněných samostatných nároků (tedy nikoliv dle hodnoty předmětu řízení). Je proto zjevné, že závěry plynoucí z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu na nynější věc nedopadají. Konečně ani ze stěžovatelem vyňaté části argumentace Ústavního soudu obsažené v citovaném nálezu, že se předmětný "poplatek určuje paušální částkou ve výši 2 000 Kč", nelze a priori dovozovat neudržitelnost obecnými soudy přijatého závěru.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadených usneseních soudů, resp. v jejich napadených výrocích neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru