Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 413/01Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.413.01
Datum podání09.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 126 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 413/01 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. K.L., za vedlejší účasti J.K., M.K. a M.K., všichni zastoupeni Mgr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 18 Co 78/2001-26, ze dne 27. 4. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 4. 7. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 18 Co 78/2001-26, ze dne 27. 4. 2001, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 5 C 184/2000-11, ze dne 18. 9. 2000. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , čímž došlo i k porušení č. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 184/2000, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy se žalobou domáhal vyklizení nebytových prostor, a to kancelář o výměře 17,71 m2 a krám o výměře 12,32 m2 s předsíní, koupelnou a WC, umístěné vpravo od vstupu do domu v suterénu - 1. nadzemním podlaží domu čp. 1850 v P. Z provedeného dokazování v rámci řízení vyplynulo, že v těchto prostorách, jejichž účel nebyl nikdy vzhledem ke kolaudačnímu rozhodnutí pro příslušný dům změněn, bydleli žalovaní, a to od roku 1979. Tyto prostory získali prostřednictvím své matky, která vyměnila svůj původní byt za 2 nebytové prostory v témže domě ve stejném podlaží. Výměna proběhla se souhlasem tehdejšího ONV s tím, že k těmto nebytovým prostorám se chovali jako k bytu. Stěžovatel je vlastníkem předmětného domu. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 5 C 184/2000-11, ze dne 18. 9. 2000 tak, že žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost vyklidit označené nebytové prostory, povinnost vyklidit tyto prostory však vázal na zajištění náhradního bytu. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že žalobě vyhověl z toho důvodu, že žalovaní prostory obývali bez právního důvodu. Žalovaní nejsou nájemci těchto nebytových prostor, byť jim ONV umožnil jejich užívání na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů. Žalovaným sice byla povolena přestavba krámské místnosti na bytovou jednotku, avšak nebylo prokázáno, že by následně byla provedena kolaudace a změnil se tak určený účel předmětných místností. Vzhledem k uvedenému soud žalobě vyhověl, avšak s odvolání na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku rozhodl o vázání povinnosti vyklidit nebytové prostory na zajištění náhradního bytu. Použití zásady dobrých mravů odůvodnil soud I. stupně tím, že žalovaní od roku 1979 užívali nebytové prostory jako byt v dobré víře, v níž byli ještě utvrzeni rozhodnutím ONV i chování správce nemovitostí OP.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 18 Co 78/2001-26, ze dne 27. 4. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci a věc též správně posoudil po stránce právní. Poukázal na to, že předmětné rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a je založeno na to, že žalovaní v nebytových prostorách dlouhodobě bydleli v přesvědčení, že se jedná o byt, a v tomto přesvědčení byli utvrzeni i vydanými rozhodnutími správních orgánů státu. Dále uvedl, že aplikací § 3 odst. 1 občanského zákoníku nedochází ke konstituování nového práva vyklizovaným, nýbrž k omezení práv žalobce, a to odepřením práva na bezpodmínečné vyklizení bytu ve lhůtě počítané od právní moci rozhodnutí.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel současně ústavní stížnost a dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1941/2001-39, ze dne 29. 11. 2001, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že tímto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny, čímž došlo i k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že obecné soudy vázaly povinnost žalovaných nebytový prostor vyklidit na zajištění náhradního bytu a tím jim vlastně založily právo na bydlení v tomto nebytovém prostoru, což je v rozporu se stavebním zákonem, podle něhož lze stavbu užívat jen k tomu účelu, ke kterému je zkolaudován. Navíc pak soudy přiznáním bytové náhrady přiznaly žalovaným více práv než měli. Dále stěžovatel namítal, že zákonem stanovené omezení vlastnického práva je výslovně připuštěno v § 711 a 712 občanského zákoníku. Tato ustanovení se vážou zcela nepochybně k nájmu bytu a následně taxativně upravují bytové náhrady oprávněných. Interpretace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku obecnými soudy neúměrně rozšiřuje právo uvážení soudů a svými důsledky vede k eliminaci stěžovatelova vlastnického dispozičního práva. Stěžovatel proto navrhoval, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, popřípadě jako nedůvodný zamítl.

K výzvě Ústavního soudu podali vyjádření vedlejší účastníci. Ve vyjádření poukázali na odlišnosti skutkového stavu v předmětné věci od skutkového stavu tak, který byl ve věci vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 190/94. Vedlejší účastníci předně poukazovali na to, že stěžovatel spolehlivě neprokázal, že se nejedná o byt, když zprávou O.ú. ze dne 9. 12. 1999 je konstatováno, že v archivní dokumentaci je povolení ONV ze dne 12. 6. 1953, č.j. 711.5-3.VI.1953-11-XI-Ko, k přestavbě krámské místnosti na bytovou jednotku. Podle této zprávy případné kolaudační rozhodnutí není dochováno. Vedlejší účastníci z této zprávy dovozují, že není jednoznačně potvrzena skutečnost, že by se výhradně jednalo o nebytový prostor. Dále vedlejší účastníci namítali, že ochrana oprávněných zájmů vlastníka je limitována nejen zákonnou úpravou, ale též souhrnem etických a kulturních norem společnosti, kterými rozumíme dobré mravy. Ochrana práv vlastníka tak nemůže být chápána absolutně. V daném případě je zřejmě, že se vedlejší účastníci do pozice žalovaných dostali bez svého zavinění (včetně nedbalosti), ve svém statusu nájemců bytu byli utvrzováni úředními písemnostmi ONV (posléze O.ú.) a za celou dobu užívání řádně platili nájem včetně nájmu stěžovateli. Je tedy nesporné, že jejich současná pozice je výsledkem objektivního stavu na jejich vůli nezávislého. Vedlejší účastníci proto navrhovali, aby Ústavní soud podaný návrh jako nedůvodný zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do některého z jeho ústavně zaručených práv.

Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.

Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v § 3 odst. 1 občanského zákoníku odkazem na dobré mravy) umožňuje. Je zcela na místě i v případech soudního uvážení odpovědně se zabývat i příslušným pojmem, který není určitý, a to z hlediska intenzity vyjádření takového pojmu ve vztahu k otázce jeho interpretace v každém jednotlivém případě. To i z hlediska jeho užití při spravedlivém posouzení všech v dané věci učiněných skutkových zjištění.

Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je v podstatě omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní normy. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy nedovoluje.

V předmětné věci se stěžovatel dovolává ochrany svého vlastnického práva, zejména té jeho složky, která mu umožňuje s předmětem svého vlastnictví disponovat. Právo disponovat je nepochybně součástí vlastnického práva a může být omezeno jen v případech, které jsou odůvodněny a stanoveny zákonem. Současně však je třeba si uvědomovat, že výkon práva, a to ani vlastnického práva, nesmí být zneužit na újmu práv jiných subjektů. V předmětné věci jsou proti sobě postaveny dva oprávněné zájmy, a to zájem vlastníka nemovitosti nerušeně a bez omezení svým vlastnictvím disponovat, a na druhé straně zájem nájemců prostor v nemovitosti vlastníka tyto prostory užívat. Ústavní soud v této věci po prozkoumání skutkového stavu konstatoval, že nelze věc skutkově ztotožnit s věcí projednávanou pod sp. zn. II. ÚS 190/94. K uvedenému závěru Ústavní soud dospěl na základě skutečností, které ve věci vyšly najevo v řízení před obecnými soudy, a to, že vedlejší účastníci nebyli prvotními nájemci předmětných prostor, do těchto prostor se stěhovali se souhlasem příslušných správních orgánů jako do bytových prostor, přičemž tento charakter předmětné prostory získaly již počátkem padesátých let. Vedlejší účastníci se vůči těmto prostorám chovali vždy jako nájemci bytu, za užívání řádně platili. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS je navíc ještě zřejmé, že vlastník nebytových prostor si byl vědom užívání těchto prostor jako bytu a uživatelům, dříve než podal žalobu na vyklizení nebytových prostor, nabízel náhradní byt, jeho nabídka však nebyla akceptována. V předmětné věci navíc Ústavní soud se přiklání k námitce vedlejších účastníků, pokud jde o nejednoznačnost závěru, že se jedná o nebytové prostory. Ze spisu je patrno, že kolaudační rozhodnutí z počátku 50. let není dochováno, není však zcela jednoznačné, že toto rozhodnutí není proto, že kolaudace nebyla provedena anebo proto, že rozhodnutí se nedochovalo, když přestavba těchto prostor byla řádně povolena, když příslušné řízení nemělo být ani po uplynutí čtyřiceti osmi let ukončeno. Stejně tak v dané věci je na místě apel na součinnost příslušných orgánů státní správy v souvislosti s nalezením náhradního bytu, a to s poukazem na již uvedené, kdy zjevně v minulosti mírně řečeno jejich nedbalým a nedůsledným postupem takový stav vůbec mohl vzniknout a pro zřejmé skutkové nejasnosti znovu těmito orgány způsobené nemohl být zřetelně a spravedlivě posouzen. To vše ve svém souhrnu, kdy každý obdobný případ nutno posuzovat v jeho konkrétnostech vedlo Ústavní soud k závěru, že namítaná ustanovení Listiny nebyla porušena.

Vzhledem výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru