Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 411/15 #1Nález ÚS ze dne 13.10.2015Přiznání nákladů řízení oprávněnému v případě zastavení řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legiti... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
Předběžné opatření
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 186/79 SbNU 111
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.411.15.1
Datum vyhlášení03.11.2015
Datum podání09.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 271, § 157 odst.2, § 268 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nepřiznání nákladů řízení tomu, kdo v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí oprávněně požádal o výkon rozhodnutí a zároveň nesouhlasil se zastavením tohoto řízení z důvodu, že by exekučního titul trpěl zásadními vadami, představuje ve své podstatě sankci za řádné uplatňování práv, zakládající porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 10. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Ing. Romana Hrdého, Ph.D., usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 18 Co 471/2014-277 ze dne 6. 1. 2015 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal výkonu předběžného opatření. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 18. 9. 2014 ve výroku I. výkon rozhodnutí zastavil a ve výroku II. rozhodl tak, že povinný (vedlejší účastník) je povinen zaplatit oprávněnému (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 9 819 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud výrok o nákladech řízení změnil tak, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel zbytečně protahoval řízení o zastavení výkonu rozhodnutí tím, že nesouhlasil se zastavením řízení. Stěžovatel zejména namítal, že v jeho věci bylo vydáno tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť v typově stejné věci již krajský soud rozhodl jinak. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že nesouhlasil výlučně se zastavením řízení podle § 268 písm. h) o. s. ř., které dopadá na tak zásadní vady exekučního titulu, pro které by nemohl být výkon rozhodnutí ani nařízen.

Odůvodnění Ústavního soudu

Ústavní soud zdůraznil, že jediným důvodem, proč stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, byla skutečnost, že se zastavením výkonu rozhodnutí opakovaně nesouhlasil, čímž měl navyšovat náklady řízení.

Ústavní soud konstatoval, že nepřiznání nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí tomu, kdo o výkon rozhodnutí oprávněně požádal na základě existujícího právního titulu, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Díky výkonu rozhodnutí začala být předmětná povinnost vyžadovaná exekučním titulem plněna, a právě pro úspěšnou realizaci výkonu rozhodnutí došlo následně k zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. V uvedeném případě nelze jakkoli dovozovat, že by náklady řízení zavinil či spoluzavinil stěžovatel (oprávněný), a to pouze tím, že odmítal právní konstrukci povinného spočívající v tom, že k výkonu rozhodnutí, ani k předběžnému opatření nikdy dojít nemělo, a tedy odmítal i s tím spojené důsledky pro náklady řízení.

Ústavní soud zdůraznil, že přestože je zdrženlivý při zasahování do rozhodnutí obecných soudů ohledně nákladů řízení, nemůže tolerovat přístup obecného soudu, jenž rozhodnutím o nákladech řízení ve své podstatě sankcionuje účastníka řízení za řádné uplatňování jeho procesních práv. Závěrem Ústavní soud dodal, že sama rozdílnost rozhodovací praxe odvolacích senátů téhož soudu, na kterou rovněž stěžovatel upozorňoval, nezakládá sama o sobě v konkrétním případě porušení práva na spravedlivý proces, byť jde o jev nežádoucí.

Soudkyní zpravodajkou byla v této věci Milada Tomková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015

N 186/79 SbNU 111

Přiznání nákladů řízení oprávněnému v případě zastavení řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. října 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Romana Hrdého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, AK Benešová, Beránek, Blaha, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015 č. j. 18 Co 471/2014-277 o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a ESTO Cheb, s. r. o., Palackého 2087/8A, Cheb, zastoupené Mgr. Jiřím Klimíčkem, LL.M., advokátem, se sídlem Praha 9, U Svobodárny 2460/3a, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015 č. j. 18 Co 471/2014-277 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015 č. j. 18 Co 471/2014-277 se ruší.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

1. Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2013 č. j. 42 Cm 239/2013-53 bylo nařízeno předběžné opatření spočívající v tom, že vedlejší účastník je povinen umožnit neomezený a trvalý přístup do svého objektu stěžovateli a všem zaměstnancům vedlejšího účastníka. Předběžné opatření bylo jedním z důsledků sporu jednatelů vedlejšího účastníka ESTO Cheb, s. r. o., kdy jedním z jednatelů je právě stěžovatel, přičemž o jeho odvolání z funkce se vede soudní spor.

2. Vedlejší účastník podal proti předběžnému opatření odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 541/2013-146 ze dne 26. 11. 2013 tak, že předběžné opatření potvrdil.

3. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastník předběžné opatření porušuje (pomocí najaté bezpečností agentury i technickými prostředky brání zaměstnancům vedlejšího účastníka i stěžovateli ve vstupu do areálu vedlejšího účastníka), tudíž se v řízení vedeném před Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 23 E 134/2013 domáhal výkonu výše uvedeného předběžného opatření, jakožto výkonu rozhodnutí pro nezastupitelné jednání. Okresní soud v Chebu svým usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 23 E 134/2013-42 návrhu stěžovatele vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi pokutu ve výši 50 000 Kč. Proti uložení pokuty podal vedlejší účastník odvolání, které bylo Krajským soudem v Plzni odmítnuto usnesením ze dne 28. 2. 2014 č. j. 11 Co 85/2014-115.

4. Vedlejší účastník dále podal dne 9. 4. 2014 návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 E 134/2013-243 ve výroku I výkon rozhodnutí zastavil a ve výroku II rozhodl tak, že povinný (vedlejší účastník) je povinen zaplatit oprávněnému (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 9 819 Kč. Výkon rozhodnutí byl zastaven z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ("po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku") s odůvodněním, že v průběhu výkonu rozhodnutí vedlejší účastník svou povinnost nařízenou předběžným opatřením začal plnit.

5. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 6. 1. 2015 č. j. 18 Co 471/2014-277, které je ústavní stížností napadáno, tak, že výrok o nákladech řízení změnil. Podle nového výroku (výrok I) nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně. Krajský soud svůj závěr odůvodnil tak, že i když byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán důvodně, v průběhu řízení podal povinný návrh na jeho zastavení, s čímž oprávněný-stěžovatel nesouhlasil a zbytečně navyšoval náklady řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stejně tak nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení odvolacího (výrok II).

II. Tvrzení stěžovatele

6. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a poukazuje na usnesení téhož soudu vydané již dne 22. 12. 2014 č. j. 56 Co 483/2014-186, které bylo vydáno mezi týmiž účastníky v typově naprosto shodné věci, rozhodováno bylo o odvolání povinného proti uloženým nákladům řízení v usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 23 E 28/2014-158, přičemž v tomto případě žádné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. soud neshledal. Podstatou obou věcí přitom bylo porušování předběžného opatření ze strany vedlejšího účastníka, v prvém případě bylo předběžným opatřením nařízeno umožnění přístupu oprávněného-stěžovatele a zaměstnanců do objektu vedlejšího účastníka, předmětem druhého předběžného opatření bylo nařízení přístupu odběratelů a dodavatelů do objektu vedlejšího účastníka. Důkazně a skutkově byla situace naprosto shodná. Stěžovatel prokazoval, že vedlejší účastník nerespektuje předběžná opatření a neumožňuje volný přístup zaměstnancům a stěžovateli, resp. odběratelům a dodavatelům do objektu společnosti. Stěžovatel proto odkazuje a plně se ztotožňuje právě se závěry uvedenými v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2014 č. j. 56 Co 483/2014-186, který uloženou povinnost o nákladech řízení potvrdil a uzavřel, že pokud byl výkon zastaven podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a dle § 351 odst. 1 o. s. ř. a pokud tato část nebyla napadena odvoláním a nabyla právní moci, pak rozhodování o nákladech řízení dle § 271 o. s. ř. a posouzení toho, z jakého důvodu k zastavení došlo, je třeba posuzovat z procesních hledisek.

7. Stěžovatel tvrdí, že závěr napadeného usnesení opřený o argumentaci § 150 o. s. ř. odůvodněný tím, že stěžovatel nesouhlasil se zastavením řízení, a navyšoval tak náklady řízení, je tedy zcela mylný. V prvé řadě je hodno zdůraznit, že povinný od počátku řízení tvrdil, že z jeho strany k porušování předběžných opatření nikdy nedocházelo, a navrhoval zastavení řízení výlučně podle § 268 písm. h) o. s. ř. ("výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat"), který však dopadá na tak zásadní vady exekučního titulu, pro které by nemohl být výkon rozhodnutí ani nařízen. S tímto návrhem stěžovatel pochopitelně nemohl souhlasit. Naproti tomu Okresní soud v Chebu zastavil výkon rozhodnutí ze zcela jiného důvodu, a to dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., s odůvodněním, že oprávněným (stěžovatelem) bylo v řízení řadou důkazů prokázáno, že povinný povinnost uloženou mu předběžným opatřením porušoval a teprve po nařízení (v průběhu) výkonu rozhodnutí svou povinnost splnil, což ovšem vedlejší účastník (povinný) nikdy netvrdil. Naopak na tuto skutečnost upozornil sám stěžovatel. Vedlejší účastník nevznesl žádné relevantní námitky zdůvodňující, proč je výkon rozhodnutí nepřípustný a proč by měl být dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaven, jeho námitky tak spadají do nalézacího řízení a v daném stadiu řízení vůbec nemohou být zohledněny.

8. Soudní praxe je dle stěžovatele již sjednocená na závěru, že o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem se rozhodne podle kritérií obsažených v ustanovení § 271 o. s. ř., tj. podle toho, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce. Jde tedy o posouzení, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění. O procesním zavinění oprávněného lze uvažovat tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti, resp. procesní opatrnosti. V daném případě se stěžovatel zcela evidentně žádného procesního zavinění nedopustil.

9. Stěžovatel má za to, že v jeho věci bylo vydáno tzv. překvapivé rozhodnutí, které není v souladu s principem právní jistoty a legitimního očekávání a nemohlo být z jeho strany nikterak předvídáno. Stěžovatel je přesvědčen, že v právním státě nemůže obstát taková libovůle obecných soudů spočívající v tom, že v typově stejných věcech bude rozhodováno naprosto odlišným způsobem a jeden senát Krajského soudu v Plzni shledá procesní zavinění na straně povinného a uloží mu povinnost k úhradě nákladů řízení (rozhodnutí ze dne 22. 12. 2014 č. j. 56 Co 483/2014-186) a druhý prakticky v tomtéž případě aplikuje § 150 o. s. ř., aniž by byly splněny zákonné podmínky tohoto ustanovení. Tento stav svědčí o ryze formalistickém přístupu, který není nikterak předvídatelný a nemá oporu jak v zákoně, tak v judikatuře soudů.

10. Stěžovatel dále tvrdí, že do jeho chráněných majetkových práv bylo zasaženo i výrokem II napadeného usnesení krajského soudu, když bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel opět poukazuje na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým mu byly náklady odvolacího řízení přiznány, a rozhodoval-li by Krajský soud v Plzni dle principů uvedených výše, musel by i v řízení ústícím do ústavní stížností napadeného rozhodnutí přiznat stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel přikládá dopis místopředsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2015, který v zastoupení předsedy tohoto soudu odpovídal na podání stěžovatele upozorňující na shora uvedenou praxi rozdílného rozhodnutí různých senátů v obdobných věcech. V dopise je stěžovateli sděleno, že předseda soudu nemůže zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudu, i když vyslovuje souhlas s tvrzením stěžovatele, že "rozdílná rozhodnutí odvolacího soudu v typově naprosto shodných věcech jsou nežádoucím jevem, který ohrožuje důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů".

III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

12. Krajský soud v Plzni odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a dodává, že pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2014 č. j. 56 Co 483/2014-186, tak v tomto usnesení se soud (na rozdíl od posuzované věci) nezabýval chováním oprávněného (stěžovatele) v průběhu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření rozsáhle rekapituluje spor mezi ním a stěžovatelem. K samotné otázce ústavnosti napadeného rozhodnutí pak znovu připomíná obsah svých podání v předmětném exekučním sporu. Vedlejší účastník se ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí, když uvádí, že soud správně posoudil, zda se oprávněný (stěžovatel) nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění, přičemž o procesním zavinění oprávněného lze uvažovat tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti, resp. procesní opatrnosti, ovšem posouzení obstrukcí stěžovatele jako procesní zavinění ovlivňující přiznání náhrady nákladů řízení pak vedlejší účastník považuje za zcela v souladu s platnou právní úpravou.

14. S ohledem na to, že vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení žádná nová relevantní tvrzení neobsahují, Ústavní soud nevyžadoval repliku od stěžovatele.

IV. Ústní jednání

15. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V. Hodnocení Ústavního soudu

16. Ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Úvodem Ústavní soud připomíná, že v otázkách nákladů řízení je obecně zdrženlivý, zvláště pak, jde-li o částky, které nedosahují hranice jinak vymezující bagatelní povahy sporu. V nyní posuzovaném případě by však přiznané náklady řízení u soudu prvního stupně i soudu odvolacího tuto hranici překročily.

18. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239) pak Ústavní soud rekapituloval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, zároveň však problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.

19. Stejně tak Ústavní soud opakovaně uvedl, že § 150 o. s. ř. nezakládá zcela volnou diskreci soudu, naopak je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout.

20. Podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., resp. ve smyslu práva na spravedlivý proces, dostačující [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].

21. V nyní posuzovaném případě soud jako jediný důvod, proč změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení s tím, že nebudou přiznány žádnému z účastníků řízení, uvedl skutečnost, že "oprávněný se zastavením výkonu rozhodnutí nesouhlasil, a to opakovaně, a tím zbytečně navyšoval náklady řízení", aniž by se blíže zabýval důvody tohoto nesouhlasu, tedy legitimitou argumentů stěžovatele.

22. Argument odvolacího soudu, že stěžovatel zbytečně protahoval řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, a je nutno tudíž nejen změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch stěžovatele, ale zároveň mu ani nepřiznat náklady řízení odvolacího, představuje ve své podstatě "sankci" za legitimní uplatňování práv stěžovatele. Smyslem jeho procesní obrany bylo rozporovat právní konstrukci vedlejšího účastníka (snaha o zastavení exekuce z důvodu, že neměla být ani nařízena), jejíž akceptace soudem by vedla k závěru o tom, že náklady řízení ponese stěžovatel. Bránil-li se stěžovatel legitimně proti této právní konstrukci z důvodu, aby náklady řízení, které nezavinil, nešly k jeho tíži, je mu tato obrana z hlediska nákladů řízení opět přičtena k tíži, neboť mu nejsou náklady řízení přiznány pro tvrzené protahování sporu.

23. Ze soudního spisu nelze jakékoli nedůvodné obstrukce či zdržování dovodit. Stěžovatel na výzvu soudu podáním ze dne 7. 5. 2014 k návrhu vedlejšího účastníka na zastavení výkonu rozhodnutí uvedl, že na výkonu rozhodnutí nadále trvá a se zastavením výkonu rozhodnutí zásadně nesouhlasí. Poté sám podáním ze dne 19. 5. 2014 sdělil soudu, že vedlejší účastník již několik dní neporušuje předběžné opatření, a zároveň ponechal na zvážení soudu, zda jsou splněny podmínky pro odklad či zastavení výkonu předmětného rozhodnutí. Poté podáním ze dne 26. 6. 2014 stěžovatel doplnil své vyjádření ze dne 7. 5. 2014 a uvedl, že s návrhem povinného na zastavení výkonu rozhodnutí nesouhlasí, neboť jestliže povinný uloženou povinnost nakonec splnil, má být výkon rozhodnutí skončen, nikoli zastaven.

24. Ze spisu je zřejmé, že stěžovatel ve vyjádření k návrhu vedlejšího účastníka na zastavení výkonu rozhodnutí (č. l. 218-220) rozporuje právní konstrukci, na základě které má být výkon rozhodnutí zastaven, včetně z toho plynoucích důsledků pro náklady řízení. Vedlejší účastník totiž navrhl zastavení exekuce (č. l. 119-121) s tím, že nikdy neměla být nařízena, protože předběžné opatření údajně neporušoval (tedy se stejnými argumenty, kterými neúspěšně brojil již proti jejímu nařízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím). Vedlejší účastník zároveň konsekventně navrhl, aby náklady řízení o zastavení exekuce hradil stěžovatel. Pokud se proti této argumentaci bránil stěžovatel (povinný) tím, že exekuce byla nařízena oprávněně, neboť podmínky předběžného opatření porušovány byly, což soudy rozhodující o nařízení exekuce jako relevantní argument uznaly, a nemá být tudíž zastavena z důvodu uváděného vedlejším účastníkem a s důsledky pro náklady řízení tak, jak je vymezil vedlejší účastník, nýbrž má být skončena, neboť vedlejší účastník (povinný) začal teprve díky exekuci svou povinnost uloženou mu předběžným opatřením plnit, nelze tento způsob procesní obrany považovat za obstrukční či jakkoli jinak problematický.

25. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí byl nařízen oprávněně, neboť vedlejší účastník neplnil povinnosti uložené předběžným opatřením. K zastavení pak došlo až poté, co bylo prokázáno, že vedlejší účastník pod tlakem výkonu rozhodnutí (uložení pokuty) své povinnosti začal plnit, tj. přestal bránit zaměstnancům, resp. vozidlům v přístupu do areálu provozovny. Náklady řízení pak soud prvního stupně ve smyslu § 271 o. s. ř. přiznal stěžovateli (oprávněnému), neboť zastavení řízení zavinil vedlejší účastník (povinný). Podle § 271 o. s. ř. "dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil".

26. V odvolání proti nákladovému výroku pak vedlejší účastník opět zpochybňoval samotné nařízení předběžného opatření, stejně tak zpochybňoval, že by kdy toto předběžné opatření porušoval, a exekuce tak byla nutná. Stěžovatel ve vyjádření k odvolání (č. l. 272-273) opět trval na tom, že jak předběžné opatření, tak výkon rozhodnutí byly nařízeny oprávněně, s tím, že vedlejší účastník svůj návrh na zastavení výkonu rozhodnutí opíral právě o závěry, že k nařízení předběžného opatření ani k nařízení výkonu rozhodnutí dojít nikdy nemělo, z čehož dovozoval i závěry, že náklady řízení o zastavení výkonu rozhodnutí má hradit stěžovatel (oprávněný), nikoli vedlejší účastník (povinný). Ani v odvolacím řízení tak nelze shledávat obstrukční jednání stěžovatele.

27. Jeví se tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pokud nejsou přiznány náklady řízení o zastavení výkonu rozhodnutí tomu, kdo o výkon rozhodnutí oprávněně požádal na základě existujícího právního titulu; díky výkonu rozhodnutí začala být předmětná povinnost vyžadovaná exekučním titulem plněna a právě pro úspěšnou realizaci výkonu rozhodnutí došlo následně k zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. V uvedeném případě nelze jakkoli dovozovat, že by náklady řízení zavinil či spoluzavinil stěžovatel (oprávněný), a to pouze tím, že odmítal právní konstrukci povinného spočívající v tom, že k výkonu rozhodnutí ani k předběžnému opatření nikdy dojít nemělo, a tedy odmítal i s tím spojené důsledky pro náklady řízení.

28. Opačný přístup, který zvolil soud v napadeném rozhodnutí, může odradit procesní strany od důsledného bránění svých práv. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1085/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 207/75 SbNU 323), rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

29. Přehodnocení závěrusoudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch stěžovatele pak mělo vliv i na náklady řízení před soudem odvolacím, když odvolací soud na základě odvolání vedlejšího účastníka (povinného) uzavřel, že vedlejší účastník byl "v odvolacím řízení pouze částečně úspěšný, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Vadná úvaha odvolacího soudu, která vedla k přehodnocení výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, se tak promítla i do výroku o nákladech řízení před odvolacím soudem.

30. Jakkoli je Ústavnísoud zdrženlivý při zasahování do rozhodnutí obecných soudů ohledně nákladů řízení, nemůže tolerovat přístup obecného soudu, jenž rozhodnutím o nákladech řízení ve své podstatě sankcionuje účastníka řízení za řádné uplatňování jeho procesních práv. V této rovině pak představuje uvedené rozhodnutí o nákladech řízení porušení práva na spravedlivý proces.

31. Závěrem Ústavnísoud dodává, že sama rozdílnost rozhodovací praxe odvolacích senátů téhož soudu, na kterou upozorňuje stěžovatel, ještě sama o sobě nezakládá v konkrétním případě porušení práva na spravedlivý proces, byť jde o jev nežádoucí. Ústavní soud se nemůže stát místem pro sjednocování judikatury obecných soudů.

32. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru