Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4106/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
škoda/odpovědnost za škodu
trestný čin/ublížení na zdraví
pravidla silničního provozu
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.4106.16.1
Datum podání14.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 22 odst.1, § 47 odst.2 písm.a, § 58 odst.1

40/2009 Sb., § 147

89/2012 Sb., § 2918


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4106/16 ze dne 7. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016 sp. zn. 7 Tdo 1041/2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. února 2016 sp. zn. 55 To 462/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 2 T 101/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. S poukazem na § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora uvedeným usnesením odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že poškozený neměl v okamžiku pádu z jízdního kola na hlavě nasazenou cyklistickou helmu, ačkoliv jel rychlostí 45 km/hod. Stěžovatel nezpochybňuje, že u poškozeného došlo k těžkému ublížení na zdraví, poukazuje však na to, že poškozený porušil všeobecnou prevenční povinnost a dopravní předpisy, neboť během jízdy na kole neměl nasazenou cyklistickou helmu. Pokud by si jí poškozený hlavu chránil, došlo by u něj toliko ke vzniku tzv. prosté újmy na zdraví. Stěžovatel by tedy byl trestně odpovědný pouze podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle stěžovatele se patří z hlediska posuzování odpovědnosti za újmu na zdraví poškozeného zohlednit rovněž skutečnost, že se inkriminovaného jednání dopustil za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a obrací pozornost k úpravě včleněné do jeho § 2918. Stěžovatel dovozuje, že řidič automobilu nemůže odpovídat za těžkou újmu na zdraví cyklisty, který neměl na hlavě helmu, a to ani v rovině občanskoprávní, ani trestněprávní. K příčinné souvislosti mezi jednáním a jeho následky při posuzování trestní odpovědnosti v dopravě týkající se "spoluodpovědnosti poškozeného" stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, především na rozhodnutí týkající se zásady tzv. omezené důvěry v dopravě. Stěžovatel má za to, že mu soudy kladly k tíži odpovědnost za veškerou újmu na zdraví poškozeného, aniž zkoumaly, k jaké újmě na zdraví by u něj došlo, pokud by neopomenul použít cyklistickou helmu. Soudy tudíž rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když zejména nedoplnily dokazování o znalecký posudek.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

12. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především okresní soud předestřel detailní popis jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

13. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

14. Podle závěrů soudů k porušení povinnosti upravené v § 4 písm. a) a b), § 22 odst. 1 a § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), ze strany stěžovatele došlo, a to v důsledku toho, že jako řidič osobního motorového vozidla, když přijížděl ke křižovatce, nerespektoval dopravní značku "stůj, dej přednost v jízdě", a pokračoval v jízdě, i přestože se ke křižovatce blížili dva cyklisté. Stěžovatel oba cyklisty přehlédl (vidět je dle závěrů soudů mohl a měl), přičemž v důsledku toho vjel do jízdní dráhy poškozeného, který nedokázal včas úplně zabrzdit jízdní kolo, proto spadl na vozovku a utrpěl mnohačetné oděrky, tržné rány, zhmoždění a další poranění. Zranění poškozeného byla kvalifikována v souladu s § 122 odst. 2 tr. zákoníku jako těžká újma na zdraví, které se stěžovatel dopustil z nedbalosti.

15. Stěžovatel, dovodily dále soudy, se nemohl důvodně dovolávat principu tzv. omezené důvěry v dopravě (jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak), z něhož vychází rovněž judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za podstatné v tomto směru soudy považovaly rovněž zjištění, že stěžovatel poškozeného v rozhodném časovém úseku neviděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 6 Tdo 903/2016 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3607/16).

16. Ústavněprávně akceptovatelné jsou závěry soudů zdůrazňující význam porušení povinností stěžovatele z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 744/10 a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3488/13 a nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 3 Tdo 839/2009 a ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 214/2010, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 7 As 91/2012-62). Na základě zjištěných skutkových okolností proto nelze dovodit, že by stěžovatel nemohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet jeho automobilu s cyklistou.

17. Stěžovatel relevantně nezpochybňuje ani závěry soudů stran příčinné souvislosti a otázky nepoužití ochranné helmy poškozeným. Patří se připomenout, že teorii podmínky (condicio sine qua non; nazývanou rovněž teorií ekvivalence podmínek) zastává i Ústavní soud [srov. nález ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)], který konstatoval, že východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kauzálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou (condicio sine qua non) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek.

18. Z ústavněprávního hlediska obstojí i konstatování, že k přetržení příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým jednáním a následkem činu (účinkům v podobě těžké újmy na zdraví označené osoby) nedošlo, přičemž v daných souvislostech k odlišnému závěru nepostačuje stěžovatelem předpokládaný (hypotetický) rozdílný konkrétní účinek (míra a závažnost poranění poškozeného).

19. Soudy se nedopustily excesu ani při hodnocení kauzálního významu jednání poškozeného a v závěru, zda je aplikace zákonného pojmu "důležitá povinnost" při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna; nezpronevěřily se požadavku, že odpovídající závěry je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky) upravený ustanovením § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění posuzovaného skutku v úvahu, nastal. Vzaly též v potaz pravidlo, že pokud se kauzální význam jednání poškozeného projeví v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním významem pachatele činu, pak - s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti - není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným.

20. Soudy identifikovaly jednu z relevantních odlišností stěžovatelova případu od skutkového a právního základu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2014 sp. zn. 5 Tdo 478/2014 v okolnosti, že poškozený neporušil žádnou právní povinnost ani tím, že při jízdě jako cyklista neužil ochrannou přilbu. Ustanovení § 58 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví, že cyklista mladší 18 let je povinen za jízdy užít ochrannou přilbu schváleného typu podle zvláštního právního předpisu a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na hlavě. Na poškozeného vzhledem k jeho věku v době skutku povinnost užít ochrannou přilbu při jízdě na kole nedopadala.

21. Rozhodující soudy též konstatovaly, že šlo o ochranu života a zdraví samotného poškozeného (a nikoli jiného), přičemž je zřejmé, že řešení takových případů nyní nebude spočívat v aplikaci prevenční klauzule, ale v uplatnění pravidla o okolnostech, které se přičítají poškozenému a mohou tak vést ke snížení náhrady (srov. § 2918).

22. Soudy svá rozhodnutí nezatížily diskrepancemi ústavněprávní povahy ani tehdy, pokud konstatovaly, že na jimi posuzovanou věc nejsou bezprostředně přenositelné závěry týkající se spoluzpůsobení škody poškozeným, které se odvíjejí z interpretace § 415 a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Další dokazování tudíž shledaly nadbytečným.

23. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, podústavně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.

24. Shrnutím výše uvedených závěrů lze uzavřít, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru