Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 410/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.410.14.1
Datum podání03.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 55 odst.3, § 89

99/1963 Sb., § 150, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 410/14 ze dne 13. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Dagmar Matuškové, zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 13/13, 746 01 Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2013 č. j. 9 Co 939/2013-38, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2013 č. j. 9 Co 939/2013-38, jímž tento soud změnil usnesení soudního exekutora v odstavci II výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného tak, že manželce povinného Dagmar Matuškové nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Podle názoru stěžovatelky krajský soud svým měnícím výrokem zasáhl do jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do jejího práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), přičemž krajský soud své rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, zatížil procesní vadou, neboť v projednávané věci rozhodoval bez jednání a stěžovatelka se tak o obsahu odvolání dozvěděla až z napadeného rozhodnutí. Toto procesní pochybení soudu má údajně za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelka s odkazem na závěry uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/07 uvádí, že i když tato procesní vada by byla důvodem ke kasaci napadeného rozhodnutí, je si vědoma toho, že pouhé její odstranění ve formě opakování jednání před krajským soudem by v projednávané věci pro ni zásadní význam nemělo, protože by krajský soud i nadále setrval na svém právním posouzení a rozhodl o projednávané věci shodně se svým dřívějším rozhodnutím. Podle názoru stěžovatelky je v projednávané věci zásadní, jak krajský soud vyhodnotil zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce, přičemž s krajským soudem souhlasí jen potud, pokud tento soud konstatoval primární zavinění soudního exekutora, jenž nesprávným úředním postupem zavinil nejen zastavení nařízené exekuce, ale především nesprávně vedl exekuci na majetek ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, jako manželky povinného. V projednávané věci však měl podle názoru stěžovatelky dospět krajský soud k závěru i o zavinění oprávněné na zastavení exekuce již z toho důvodu, že byla po celou dobu exekučního řízení zcela pasivní, nereagovala ani na návrh stěžovatelky na zastavení exekuce a k návrhu se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, byť si musela být vědoma nesprávného procesního postupu soudního exekutora.

Jestliže stávající legislativa umožňuje domoci se vzniklých výdajů spojených s nesprávným úředním postupem soudního exekutora jen žalobou na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím, je tento postup pro stěžovatelku nepřijatelný a nespravedlivý, neboť jí nutí k vynakládání dalších výdajů, přičemž prý daleko jednodušší cestou by bylo v obdobných případech uložit zaplatit tyto náklady na zastavení exekuce oprávněné.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Krajský soud v Ostravě v exekuční věci oprávněné ALDERO, s. r. o. proti povinnému Stanislavu Matuškovi, za účasti manželky povinného Dagmar Matuškové, k odvolání oprávněné proti usnesení soudního exekutora JUDr. Antonína Dohnala, Exekutorský úřad Jeseník rozhodl tak, že usnesení soudního exekutora v odvoláním napadené části, tj. v odstavci II výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného, změnil, a manželce povinného nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Krajský soud konstatoval, že ve smyslu podaného odvolání přezkoumal pouze usnesení soudního exekutora ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného, přičemž postupoval podle § 254 odst. 8 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2013. Soudní exekutor rozhodl o částečném zastavení exekuce [§ 55 odst. 3 věta prvá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "exekuční řád"]. Důvodem částečného zastavení exekuce (na návrh manželky povinného) bylo zjištění, že vymáhaný dluh nepatří do společného jmění manželů zúženého rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. 12 C 105/2003, ale jde výlučně o závazek povinného. S ohledem na skutečnost, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno již v roce 2009, je nařízená exekuce formou přikázání pohledávky z účtu manželky povinného ohledně způsobu jejího provedení nepřípustná [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] i vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 396/2012 Sb.

Krajský soud rozhodl o náhradě nákladů zastavené exekuce podle § 89 věta prvá exekučního řádu ve smyslu procesního zavinění a dospěl k závěru, že zastavení exekuce a vznik nákladů řízní na straně manželky povinného zavinil soudní exekutor tím, že rozhodl o provedení exekuce způsobem, který není v projednávané věci přípustný. Protože však platná právní úprava uložit povinnost k náhradě nákladů pověřenému soudnímu exekutorovi neumožňuje, nelze náklady manželky povinného přenášet na oprávněnou, která částečné zastavení nezavinila. Současně krajský soud v otázce náhrady nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř.

III.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ještě restriktivnější pravidla ústavněprávního přezkumu se pak vztahují na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Při posuzování této problematiky Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Žádné takové extrémní pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Krajský soud rozhodl zcela v souladu s relevantním zněním zákonných předpisů upravujících náklady řízení, zde konkrétně především § 89 věta prvá exekučního řádu. Toto ustanovení stanovuje zvláštní kritérium hrazení nákladů řízení - kritérium procesního zavinění, což vylučuje použití kritéria úspěchu ve věci, navrhovaného stěžovatelkou a stanoveného nejobecněji pro účely civilního řízení. Na kritériu procesního zavinění, uplatňovaném v případě zastavení exekuce (a obdobně i zastavení výkonu rozhodnutí - viz § 271 občanského soudního řádu), přitom Ústavní soud neshledává nic neústavního. Ústavní soud podotýká, že ústavností a výkladem citovaného ustanovení se již v minulosti několikrát zabýval (byť zpravidla v souvislosti s případy nemajetnosti povinného) a z jeho rozhodnutí vyplývá, že povinnost oprávněného k úhradě nákladů exekuce při jejím zastavení může být stanovena skutečně jen za podmínky jeho zavinění na zastavení exekuce, tedy pokud oprávněný nedbá požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce; naopak samotné podání takového návrhu bez dalšího procesní zavinění oprávněného založit nemůže [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127)]. Oprávněnému přitom nelze ani uložit, aby se povinně předem dotazoval povinného či jeho manžela na jejich majetkové poměry, včetně existence společného jmění manželů, případně aby kontroloval činnost pověřeného soudního exekutora, jak se domnívá stěžovatelka; nadto v exekučním řízení je zavinění oprávněného na zastavení exekuce za situace, že se takto předem povinného či jeho manžela nedotáže, vyloučeno i s ohledem na skutečnost, že způsob provedení exekuce určuje exekutor (§ 58 odst. 3 exekučního řádu).

Ústavní soud tak shrnuje, že krajský soud v projednávané věci postupoval v souladu s platnými právními předpisy, které mu mimo jiné umožnily i odvolání oprávněné posoudit a rozhodnout o něm bez nařízení jednání. Ostatně ani stěžovatelka sama nepoukazovala na nějaké relevantní okolnosti zakládající skutečné zavinění oprávněné, například na její předchozí vědomost o zúžení společného jmění manželů. Ústavní soud tak v postupu krajského soudu neshledal žádné pochybení způsobilé neústavního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, včetně jejího základního práva na spravedlivý proces.

V případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je zásadně věcí soudu, jestli v případě rozhodování o nákladech řízení shledá obecný soud důvod k aplikaci citovaného ustanovení; jeho povinností je v případě kladného závěru důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly, řádně odůvodnit. Tato povinnost soudu v projednávané věci byla splněna.

S ohledem na shora učiněné závěry Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru