Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 410/01Usnesení ÚS ze dne 06.12.2001posouzení otázky, zda se jedná o závislou činnost podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předp

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 44/24 SbNU 577
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.410.01
Datum podání04.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 43 odst.2 písm.a

586/1992 Sb., § 6 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 250i


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 410/01 ze dne 6. 12. 2001

U 44/24 SbNU 577

posouzení otázky, zda se jedná o závislou činnost podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předp

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky R., zastoupené JUDr. J.D., směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, čj. 30 Ca 326/99-41, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 4. 7. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, čj. 30 Ca 326/99-41. Navrhovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem byla porušena její základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 30 Ca 326/99 a z něj zjistil, že F.ú. dne 3. 6. 1998 vydal platební výměr, č. 9800122845, kterým předepsal navrhovatelce daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za roky 1995-1997 ve výši 1.674.200,- Kč. Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním, o kterém rozhodlo FŘ, jako odvolací orgán, dne 10. 5. 1999, rozhodnutím čj. 10670/110/1998, tak, že potvrdilo povinnost navrhovatelky daň zaplatit, jen předepsanou částku daně snížilo na 1.601.940,- Kč.

Téhož dne, tj. 3. 6. 1998 vydal F.ú. rozhodnutí, č. 9800122851, kterým navrhovatelce předepsal daň z příjmů fyzických osob ve výši 68.649,- Kč. Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka rovněž odvoláním, o kterém rozhodlo FŘ, jako odvolací orgán, dne 10. 5. 1999, pod čj. 4528/110/1999, tak, že potvrdilo povinnost navrhovatelky daň zaplatit a předepsanou částku daně snížilo na 42.366,- Kč.

Obě rozhodnutí odůvodnilo FŘ shodně tak, že v průběhu daňové kontroly byly navrhovatelkou správci daně předloženy smlouvy uzavřené s jednotlivými pracovníky, v nichž je uvedeno, že se jedná o "smlouvy o vytváření uměleckých děl a speakrovských výkonů" ve smyslu zákona č. 35/1965 Sb., autorského zákona. Činnost vykonávaná na základě těchto smluv vykazuje v převážné míře znaky závislé činnosti a tudíž příjmy vyplácené na základě těchto smluv jsou příjmy ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Z toho vyplývá, že z finančních částek vyplácených na základě uvedených smluv měla navrhovatelka srážet zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Bylo zjištěno, že odměny za provedenou práci jsou stanoveny hodinovou sazbou, za práci o sobotách a nedělích se poskytují příplatky, odměny jsou vypláceny souhrnně za celý předcházející měsíc, v měsíci prosinci pak byly vypláceny zvláštní odměny za celý kalendářní rok. Pracovníci se zavázali, že budou vytvářet "umělecká díla" podle časových dispozic navrhovatelky a v případech, že měl pracovník stanovenou pravidelnou provozní dobu, byl povinen tuto stanovenou dobu dodržovat. Po odpracování jednoho roku byly pracovníkům poskytovány přestávky v práci v rozsahu dovolené na zotavenou, mezi povinnosti pracovníků patřily např. povinnost řídit se organizačním řádem navrhovatelky a pokyny jejího ředitele, dodržovat právní a jiné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, účastnit se školení či jiných podobných akcí uložených společností. Pracovníci se dále zavázali, že nebudou bez souhlasu navrhovatelky vykonávat žádnou další podnikatelskou, pracovní, uměleckou nebo jinou činnost, která by mohla představovat pro navrhovatelku konkurenci nebo by mohla být jinak v rozporu s jejími zájmy. Ve smlouvách byla rovněž stanovena dvouměsíční výpovědní lhůta, případně možnost okamžitého ukončení právního vztahu. Z uvedeného vyplývá, že práva a povinnosti jednotlivých pracovníků, uložené jim těmito smlouvami, značně překračují rámec zákona č. 35/1965 Sb.

Uvedená rozhodnutí napadla navrhovatelka správními žalobami, sp.zn. 30 Ca 326/99 a sp.zn. 30 Ca 327/99. V žalobách navrhovatelka namítala, že v předmětných smlouvách byl dohodnut předmět plnění jako závazek vytvářet pro navrhovatelku podle jejích potřeb a dispozic umělecká díla (rozhlasové pořady) a umělecké výkony jako moderátor, speaker pořadů. Z předmětu činnosti vyplývá, že ji nelze považovat za běžnou činnost, neboť tuto činnost je schopna vykonávat pouze osoba s výjimečným talentem a schopnostmi a po dobu platnosti smlouvy je navrhovatelka ve své podstatě vlastnicí fyzických a psychických schopností této osoby. I když smlouvy neodpovídají vždy ustanovením zákona č. 35/1965 Sb., a někdy jsou v nich použity formulace pracovněprávní, přesto se v daném případě nemůže jednat o závislou činnost, jejímž předmětem je nájem pracovní síly za odměnu, ale o právní vztah sui generis, uzavřený podle § 51 občanského zákoníku.

Krajský soud v Plzni nejprve usnesením ze dne 23. 7. 199, čj. 30 Ca 327/99-12, obě věci spojil pod sp.zn. 30 Ca 326/99 a pak dne 20. 3. 2001 rozsudkem, čj. 30 Ca 326/99-41, žaloby zamítl. V odůvodnění uvedl, že při přezkoumání správního rozhodnutí je podle § 250i odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. Navrhovatelka ve správních žalobách ostatně ani nezpochybňovala skutková zjištění finančních orgánů, ale právní závěry z nich vyvozené. Předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou podle § 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů") příjmy tam vyjmenované. K příjmům ze závislé činnosti se podle § 6 odst. 1 cit. zákona patří také příjmy z pracovněprávního vztahu, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce. Podstata sporu není tom, zda činnosti, k jejichž provádění se dotčené osoby smlouvami zavázaly, mají specifickou povahu či nikoliv, zda je může vytvářet každá fyzická osoba nebo pouze ta, která má zvláštní talent apod. Pokud navrhovatelka namítala, že se v posuzovaném případě jedná o autorskoprávní vztah, nikoliv vztah závislé činnosti, z ustanovení § 7 odst. 2 písmeno a) zákona o daních z příjmů vyplývá, že příjmy fyzických osob z užití nebo poskytnutí autorských práv jsou příjmem z jiné samostatné výdělečné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v § 6 cit. zákona, tedy do příjmů ze závislé činnosti. Podstatným rysem závislé činnosti ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písmeno a) cit. zákona je vzájemný vztah plátce a poplatníka. Tedy vztah, kdy poplatník nevykonává práci zcela nezávisle, ale podle pokynů toho, kdo příjem vyplácí. Pro účely daně z příjmů je tedy právně relevantní vzájemný faktický vztah plátce a poplatníka při výkonu práce, nikoliv právní důvod vzniku právního vztahu mezi nimi (tedy to, zda se jedná o pracovněprávní vztah, vztah autorskoprávní či vztah podle § 51 občanského zákoníka).

Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že v řízení o správních žalobách byla krácena na svých základních právech, především na právu soudní ochranu daném jí čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Podle navrhovatelky mělo k porušení uvedeného základního práva dojít tím, že Krajský soud v Plzni v přezkumném řízení žaloby zamítl přes to, že přezkoumávaná rozhodnutí byla pro zásadní procesní pochybení orgánů finanční správy (porovnaly pouze formálně právní vztah s jiným formálně právním vztahem) evidentně nepřezkoumatelná. Soud se beze zbytku ztotožnil se závěry orgánů finanční správy, přestože skutečný obsah právních úkonů nebyl v řízení vůbec zjišťován. Podle názoru navrhovatelky je mezi skutkovým zjištěním v daňovém řízení a právním závěrem Krajského soudu v Plzni extrémní nesoulad. Navrhovala proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni nálezem zrušil.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 11. 10. 2001, poukázal na to, že ústavní stížnost neobsahuje popis konkrétního jednání soudu či jiného orgánu, ze kterého porušení dovozuje. Navrhovatelce nebylo upřeno právo bránit se proti rozhodnutí správního orgánu, nebylo jí bráněno ani v podání správní žaloby. Měla možnost vystupovat před soudem a vyjadřovat svá stanoviska, byla zastoupena advokátem. Soud posoudil zákonnost napadených rozhodnutí v rozsahu stížnostních výhrad a podrobně popsal v odůvodnění rozsudku důvody pro své rozhodnutí. Skutečnost, že navrhovatelka v přezkumném řízení neuspěla, nelze považovat za porušení základního práva daného čl. 36 Listiny.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ty upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal v souzeném případě porušení uvedených práv. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se svou věcí na soud, který věc projednal v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a své rozhodnutí, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že navrhovatel ve správní žalobě nezpochybňoval rozsah dokazování, ale hodnocení provedených důkazů. Zákon o daních z příjmů sice používá pojem "závislá činnost", tento pojem však není totožný s pracovněprávním pojmem "závislá práce" (nájem pracovní síly za odměnu). Zákon o daních z příjmů pro účely této daně vysvětluje obsah zmíněného pojmu. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správce daně a Krajského soudu v Plzni, že rozhodující pro posouzení, zda se v souzeném případě jedná o závislou činnost je to, zda posuzovaná činnost nese znaky závislé činnosti ve smyslu citovaného zákona, nikoliv to, jakou právní skutečností byla tato činnost založena. Z odůvodnění napadeného rozsudku je pak zřejmé, že činnost vykonávaná na základě předmětných smluv měla znaky závislé činnosti ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů (mezi povinnosti pracovníků patřily např. povinnost řídit se organizačním řádem navrhovatelky a pokyny jejího ředitele, dodržovat právní a jiné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, účastnit se školení či jiných podobných akcí uložených navrhovatelkou). Pokud tedy soud potvrdil svým rozsudkem rozhodnutí správních orgánů, postupoval v souladu s ust. § 250i a dalších o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, čj. 30 Ca 326/99-41, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2001

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru