Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4095/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální finanční ředitelství
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
platební výměr
Datové schránky
doručování/neúčinnost doručení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4095.19.1
Datum podání20.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 90, § 92, § 89


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4095/19 ze dne 7. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Fefka, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 1 Afs 214/2019-94, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když bez hlubší argumentace odkazuje výslovně též na čl. 38 odst. 2 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Finanční úřad pro Liberecký kraj vydal dne 26. 2. 2015 tři dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, kterými stěžovateli doměřil tuto daň. Stěžovatel proti těmto dodatečným platebním výměrům podal odvolání, o kterých Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací orgán") rozhodlo dne 29. 8. 2016. Stěžovatel následně podal dne 29. 9. 2016 žádost o vyslovení neúčinnosti doručení všech písemností doručovaných správcem daně do jeho datové schránky, a to od 21. 5. 2016 do 20. 9. 2016. V žádosti uvedl, že až dne 21. 9. 2016 přístupem do své datové schránky zjistil, že mu odvolací orgán v průběhu zmíněného období zasílal do datové schránky písemnosti. Stěžovateli bránil v seznámení se s těmito písemnostmi závažný a předem nepředvídatelný důvod, který měl spočívat v tom, že stěžovatel dne 21. 5. 2016 havaroval.

3. Odvolací orgán stěžovatelovu žádost o vyslovení neúčinnosti doručení zamítl. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo Generálním finančním ředitelstvím zamítnuto a rozhodnutí odvolacího orgánu bylo potvrzeno. Následná správní žaloba stěžovatele byla Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuta, stejně jako stěžovatelova navazující kasační stížnost, a to v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.

4. Orgány daňové správy, respektive správní soudy, stěžovateli neuvěřily, že u něj k selektivní ztrátě paměti došlo (mimo jiné proto, že stěžovatel po tvrzené nehodě s orgány daňové správy komunikoval, byť prostřednictvím držitele poštovní licence), když stěžovatel ke své tvrzené zdravotní indispozici nedoložil žádnou lékařskou zprávu, z níž by ztráta paměti obecně nebo dokonce ztráta paměti k založení datové schránky plynula. Stěžovatel vždy jen lékaři tvrdil, že utrpěl nehodu a že v souvislosti s tím ztratil paměť. Krajský soud měl nadto pochybnost, zda vůbec ke stěžovatelem tvrzené nehodě došlo.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že k němu nebyly orgány daňové správy dostatečně vstřícné, řádně s ním nekomunikovaly a nepoučily jej, jaké další důkazy má k prokázání své zdravotní indispozice ještě předložit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

10. Ústavní soud předně zcela odkazuje na závěr napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu, když jistě orgány daňové správy nemohly stěžovateli radit, jak má svá tvrzení dále prokázat. Navíc ze samotné stížnostní rekapitulace prováděné stěžovatelem plyne, že si byl vědom toho, že podklady jím předkládané k následkům zdravotní indispozice nemusí být dostatečné.

11. I kdyby od toho však Ústavní soud odhlédl, nemohl z hlediska materiální spravedlnosti - jíž se stěžovatel zejména v závěru ústavní stížnosti dovolává - přehlédnout, že stěžovatel minimálně od rozsudku krajského soudu věděl, v čem spočívají důkazní nedostatky vážící se ke stěžovatelem tvrzené indispozici, jež mu měla bránit používat datovou schránku (protože zapomněl, že si ji zřídil). Za dané situace tedy stěžovatel mohl alespoň v řízení o kasační stížnosti, a tím více i v řízení před Ústavním soudem, přinášet tvrzení opírající se o důkazy ohledně jeho obrany založené na selektivní ztrátě paměti. Místo toho však stěžovatel - alespoň co se ústavní stížnosti týká - setrvává u rekapitulace případu a u blanketních východisek vztahujících se například k opomenutým důkazům. Taková argumentace však zejména vzhledem k podstatě stěžovatelovy věci není dostatečná.

12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru