Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 408/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
zavinění/úmyslné
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.408.20.1
Datum podání06.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 134 odst.2, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 283, § 15


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 408/20 ze dne 23. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2018, č. j. 31 T 6/2016-6293, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 2 To 78/2018-6473, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, č. j. 11 Tdo 1043/2019-6801, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje jejich zrušení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle čl. 8 odst. 2 Listiny a jeho lidské právo zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení

2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání pokusu dle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

4. Skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel jako člen organizované skupiny pašující omamnou a psychotropní látku pervitin mezi různými státy měl jako kurýr na podzim roku 2014 být určen k cestě do Turecka, odkud měl přepravit pervitin zatavený v osobním zavazadle do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, přičemž stěžovateli se takto při první cestě do Istanbulu nepodařilo předávku realizovat, při druhé cestě do Turecka ani neodletěl, neboť se mu nepodařilo z letiště spojit se svým spoluobviněným, který byl v mezidobí zatčen tureckou policií, přičemž mělo jít o předávku cca 1,5 kg metamfetaminu (pervitinu s 95% obsahem účinné látky), přičemž tak stěžovatel jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2014, č. j. 71 T 72/2014-465, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 3To 517/241, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 roky a 8 měsíců (dále jen "předmětný skutek").

5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl odvolací soud svým napadeným usnesením. Proti němu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu svým napadeným usnesením.

IV. Argumentace stěžovatele

6. Po stručné rekapitulaci vývoje trestního řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, označení údajných porušení stěžovatelových základních lidských práv a upozornění na stěžovatelovo povědomí o postavení a roli Ústavního soudu v systému moci soudní stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká: 1) nesprávné posouzení a odůvodnění subjektivní stránky; 2) nedostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele; 3) nevyčerpání části předmětu řízení o odvolání. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:

7. Ad 1) stěžovatel předně namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru o naplnění jeho subjektivní stránky. Odůvodnění závěru, že se předmětného skutku dopustil v úmyslu přímém, v napadených rozhodnutích absentuje. Při konstrukci tohoto závěru pak obecné soudy dle stěžovatele učinily rozporná skutková zjištění, která však z důkazů neplynou, a vyšly z důkazů, které vůči stěžovateli nemají žádnou relevanci. V části V. ústavní stížnosti pak stěžovatel podrobně údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a skutkovými zjištěními soudů rozebírá, vysvětluje, proč jde dle jeho názoru o rozpory a vyjadřuje přesvědčení, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že stěžovatel nevěděl, že to, co má v zavazadlech převážet, jsou drogy, nikoliv cestovní doklady, jak mu údajně sdělili jeho spoluobvinění. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že závěr o jeho zavinění učinily obecné soudy na podkladě paušálních zjištění, ačkoliv subjektivní stránku je třeba dovozovat u každého spoluobviněného zvlášť.

8. Ad 2) stěžovatel rovněž napadá nedostatečnost vypořádání se s jeho námitkami odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatel uvádí konkrétní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, vykládá, že si nebyl vědom zadržení dalších členů skupiny v Turecku, o něž nalézací soud opíral zavinění ve vztahu k jeho spoluobviněným, že z provedených záznamů telekomunikačního provozu vyplynul pravý opak, tedy že o skutečné podstatě svého zapojení do činnosti organizované skupiny nevěděl, přičemž obecné soudy nikdy nepoukázaly na konkrétní pasáž z těchto záznamů, která by jeho vědomost dokládal. Odvolací soud a Nejvyšší soud se s těmito námitkami vypořádaly v zásadě jen odkazem na příslušné části napadeného rozsudku nalézacího soudu. Dle stěžovatele se rovněž odvolací soud ani Nejvyšší soud nezabývaly jeho námitkou, že u něj mohl být dán nejvýše úmysl nepřímý, nikoliv přímý. I v tomto ohledu je v napadeném rozsudku nalézacího soudu dle stěžovatele rozpor, neboť ten na jednom místě uvádí, že obžalovaní byli srozuměni s tím, že pervitin je omamný a psychotropní látka, avšak nakonec dovozuje u stěžovatele úmysl přímý.

9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že část jeho odvolání, v němž argumentoval proti výroku o trestu, ponechal odvolací soud zcela bez povšimnutí a Nejvyšší soud na ně reagoval jen tak, že námitky proti nepřiměřenosti trestu nejsou způsobilým dovolacím důvodem.

V. Posouzení Ústavním soudem

10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. To platí i pro nynější případ. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z ústavněprávních požadavků na ochranu stěžovatelových základních lidských práv a svobod v trestním řízení. Skutkové závěry, z nichž obecné soudy při uznání stěžovatele vinným z předmětného skutku vyšly, byly učiněny na základě procesu dokazování nevykazujícího žádnou vadu, která by jej stavěla do rozporu s ústavou a napadená rozhodnutí jsou rovněž ústavně konformně odůvodněna. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:

12. K námitce 1) Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená rozhodovací praxe je velmi rezervovaná co do otázky možnosti přezkumu procesu dokazování před obecnými soudy a jeho výsledků, tedy skutkových zjištění. Trestní řízení, z nějž všechna tři napadená rozhodnutí vzešla, je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].

13. To jistě neznamená, že by proces dokazování stál zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].

14. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].

15. Z těchto vad lze stěžovatelovu námitku 1) podřadit v zásadě toliko pod pojem tzv. extrémního rozporu provedeného dokazování se skutkovými závěry z něj vyvozenými. K tomu Ústavní soud rekapituluje, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

16. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].

17. O žádnou takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Je pravdou, že odůvodnění subjektivní stránky stěžovatele je v napadeném rozsudku nalézacího soudu provedeno poměrně stručným a strohým způsobem. Myšlenku, na níž závěr o stěžovatelově úmyslu přímém nalézací soud učinil, z něj však bez problému rekonstruovat lze a tato myšlenka nepostrádá logiku.

18. Nalézací soud svůj závěr o úmyslu přímém na straně stěžovatele odůvodnil zejména nepřiměřeností odměny, kterou měl stěžovatel slíbenu za jeho cesty do Turecka, nápadně podezřelými okolnostmi této cesty a skutečností, že své tehdejší přítelkyni měl na její dotaz sdělit, ať se o účel cest pro své vlastní dobro nestará (viz s. 75 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Byť by si jistě bylo možno představit i jiné vyhodnocení provedených důkazů, než že za těchto okolností stěžovatel věděl, že se nemá účastnit převozu cestovních pasů, ale drog, závěr nalézacího soudu, s nímž se ztotožnily i odvolací soud a Nejvyšší soud, nelze považovat za stojící v extrémním rozporu s těmito zjištěnými skutečnostmi.

19. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel se toliko domáhá právě odlišného zhodnocení provedených důkazů a upozorňuje Ústavní soud na jednotlivé detaily provedených důkazů, které by jím zastávanému závěru hodnocení důkazů konvenovaly. Pokud by však na to Ústavní soud přistoupil, dopustil by se nepřípustného vměšování do procesu dokazování náležejícího obecným soudům, k němuž povolán není.

20. Ostatně jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem nerozporované skutečnosti (tj. že se účastnil předmětného skutku tak, jak byl obecnými soudy popsán, jen v mylném domnění, že se účastní nejvýše pašování cestovních dokladů) by v kontextu ostatních skutkových závěrů obecných soudů svědčily přinejmenším o úmyslu nepřímém na jeho straně, tedy o smíření s tím, že pašovaným artiklem nemusí být cestovní doklady, ale i drogy. Stěžovatel ani sám netvrdí, že by učinil jakékoliv kroky k tomu, aby zjistil pravou povahu pašovaného artiklu, a musel si být vědom toho, že v cestovních zavazadlech se může skrývat cokoliv, že konspirativní způsob celé akce nepochybně svědčí o její protiprávnosti a že na ujištění jejích organizátorů, že jde skutečně o cestovní doklady, nemělo právě vzhledem k pochybnosti celého společného podniku žádnou praktickou relevanci.

21. Ostatně nelze pominout ani skutečnost, že stěžovatel měl již zkušenost s drogovým prostředím, neboť byl shodou okolností právě v období, do nějž spadá předmětný skutek (rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 71 T 72/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2014,

sp. zn. 3 To 317/2014) pravomocně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 32 měsíců. Lze si skutečně jen velmi těžko představit, že by stěžovatel, pokud se do předmětné trestné činnosti nezapojil dobrovolně s vědomím jejího skutečného charakteru, za těchto okolností spoléhal bez dalšího na ujištění organizátorů cest, že jde o pašování cestovních pasů, a nikoliv něčeho horšího.

22. Jelikož k trestní odpovědnosti za trestný čin dle § 283 postačuje i jen úmysl nepřímý, neměla by případná změna zavinění z úmyslu přímého na úmysl nepřímý žádný podstatnější význam, neboť stěžovatel by byl stále trestně odpovědný za stejný skutek a ve stejné právní kvalifikaci. Netvrdil přitom ani neprokazoval, že by se taková změna musela promítnout do výroku o trestu, přičemž k takovému závěru odůvodnění tohoto výroku v napadeném rozsudku nalézacího soudu neopravňuje, neboť nalézací soud v něm uvádí toliko v jeho prospěch nejmenší podíl stěžovatele na předmětné trestné činnosti ve spojení s ostatními obžalovanými a v jeho neprospěch skutečnost, že se předmětného skutku dopustil jen pár dní poté, co byl pravomocně odsouzen za jiný drogový delikt. Trest byl přitom stěžovateli, ohroženému trestní sazbou v rozpětí 10 až 18 let, uložen v první čtvrtině tohoto intervalu, tedy nelze očekávat, že by změna závěru o zavinění z úmyslu přímého na nepřímý byla způsobilá přivodit sama o sobě jakoukoliv změnu tohoto trestu.

23. Ve stěžovatelově případě tedy rozdíl mezi skutkovým závěrem obecných soudů o jeho zavinění a jím proponovaným konkurujícím závěrem není v důsledku rozdílem mezi jeho trestní odpovědností a beztrestností, ani rozdílem mezi dvěma různě přísnými právními kvalifikacemi a stěžovatel ani nijak netvrdil či neprokazoval, že by tento rozdíl spočíval mezi různě přísnými právními následky. Z pohledu stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod tak tento rozdíl není v konkrétním posuzovaném případě relevantní. Tyto úvahy však Ústavní soud uvádí toliko nad rámec nutného, neboť z hlediska ústavněprávního obstojí ještě i závěr nalézacího soudu o zavinění stěžovatele ve formě úmyslu přímého.

24. Posouzení námitky 2) vyplývá do značné míry z posouzení námitky 1). Ústavní soud k tomu opakuje své dřívější judikaturní závěry, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.

25. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).

26. V nynější věci je odůvodnění subjektivní stránky stěžovatele napadeným rozsudkem nalézacího soudu poměrně strohé, avšak ještě postačující k vyhovění požadavkům na ochranu stěžovatelových lidských práv a základních svobod. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že toto odůvodnění by absentovalo úplně. Jelikož stěžovatel se svou argumentací v odvolání i dovolání pokoušel přimět odvolací a Nejvyšší soud přehodnotit skutkové závěry nalézacího soudu ohledně jeho subjektivní stránky tím, že předložil vlastní způsob hodnocení provedených důkazů (tj. zejména rozebral, proč se domnívá, že určitý závěr z nějakého důkazu vyvodit nelze), nelze odvolacímu soudu ani Nejvyššímu soudu vytknout, že se toliko stručně ztotožnily se závěry nalézacího soudu. Žádal-li stěžovatel, aby se podrobně zabývaly každým jeho komentářem k dokazování provedenému v nalézacím řízení, musely by odvolací soud či dokonce Nejvyšší soud k vyhovění tomuto jeho požadavku v podstatě opětovně provést dokazování v plném rozsahu tak, jako kdyby původní hlavní líčení vůbec neproběhlo, a nahradit je hlavním líčením zcela novým. K tomu však řízení o odvolání ani řízení o dovolání neslouží.

27. Za pravdu Ústavní soud nemůže stěžovateli dát, ani pokud jde o námitku 3). Stěžovatel totiž, jak Ústavní soud ověřil z textu odůvodnění odvolání, které stěžovatel přiložil ke své ústavní stížnosti, námitku proti výši trestu postavil na argumentaci proti dovození recidivy nalézacím soudem, neboť o ni dle jeho názoru nemohlo jít, když byl stěžovatel přesvědčen, že nepřeváží pervitin, ale cestovní pasy. Tato námitka tak tkví toliko v konsekvenci stěžovatelovy námitky o neprokázání jeho subjektivní stránky v podobě úmyslu přímého pro právní následek činu. Pokud odvolací soud stěžovatelově námitce stran subjektivní stránky nevyhověl, neměl důvodu se jakkoliv vypořádávat samostatně i s námitkou co do údajné nepřiměřenosti trestu v důsledku nesprávného určení subjektivní stránky.

VI. Závěr

28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a jejích dalších příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání nic, co by jej v mezích stěžovatelových námitek opravňovalo k jejich zrušení. Žádný takový flagrantní důvod neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru