Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 407/99Nález ÚS ze dne 09.11.2000Rozhodnutí vlády o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
zák... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
legitimace/aktivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 165/20 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.407.99
Datum vyhlášení09.11.2000
Datum podání20.08.1999
Napadený akt

jiný právní předpis

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

48/1997 Sb., § 17 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 407/99 ze dne 9. 11. 2000

N 165/20 SbNU 171

Rozhodnutí vlády o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 9. listopadu 2000, mimo ústní

jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě, ve věci ústavní

stížnosti: MUDr. J. A. a dalších, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu osobně dne

20. srpna 1999 a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 407/99, stěžovatelé

MUDr. H. F. a spol., brojí proti čl. 1 a 8 Rozhodnutí vlády České

republiky č. 657 ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši

úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění,

uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník

1999, jimiž se cítí být dotčeni ve svých základních právech

a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1

a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož

i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne

20. srpna 1999, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 408/99, se stěžovatelé

F., spol. s r.o., MUDr. I. P., Sdružení nestátních ambulantních

radiodiagnostiků ČR a MUDr. K. G. domáhají zrušení čl. 7

Rozhodnutí vlády České republiky č. 657 ze dne 23. června 1999,

o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného

zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva

zdravotnictví, ročník 1999, jímž se cítí být dotčeni ve svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1

a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst.

1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech.

Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne

20. srpna 1999 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 410/99, se stěžovatel

Nemocnice Š., spol. s r. o., domáhá zrušení čl. 3 Rozhodnutí vlády

České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu

a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního

pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva

zdravotnictví, ročník 1999, jímž se cítí být dotčeni ve svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 26 odst. 1

a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst.

1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech .

Ústavní stížností, podanou osobně Ústavnímu soudu dne

21. ledna 2000, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 44/2000, stěžovatelé

MUDr. H. F. a spol. brojí proti čl. 3 a čl. 14 Rozhodnutí vlády

České republiky č. 1374 ze dne 22. prosince 1999, ke stanovení

hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného

zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 11 Věstníku

Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999.

Dle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve spojení s ustanovením

§ 112 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud může spojit ke společnému

řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí

nebo se týkají týchž účastníků.

Ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 407/99, II.

ÚS 408/99, II. ÚS 410/99 a I. ÚS 44/2000, jež směřovaly do

rozhodnutí vlády o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče

hrazené z veřejného zdravotního pojištění, vydaných dle § 17 odst.

5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění

pozdějších předpisů, se tudíž týkaly téže, resp. v rozhodující

míře stejné věci, pročež Ústavní soud je usnesením ze dne 3.

července 2000, č. j. III. ÚS 407/99-320 spojil ke společnému

projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn.

III. ÚS 407/99.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti, směřující proti čl.

1 a 8 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června

1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené

z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku

Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, objasňují předem svoji

aktivní legitimaci, a to s poukazem na skutečnost, že jsou

fyzickými a právnickými osobami, poskytujícími specializovanou

zdravotní ambulantní péči dle zákona č. 160/1992 Sb.,

o poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických

zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností

napadají uvedené rozhodnutí vlády, vydané na základě ustanovení

§ 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním

pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v něm spatřují

zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy. Dle jejich názoru jak vláda, tak i Ministerstvo

zdravotnictví, a to i ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního

soudu, v předmětné věci vystupují v postavení orgánu veřejné moci,

když vláda rozhodnutím určila výši plnění ze smluv o poskytování

a úhradě zdravotní péče mezi stěžovateli a zdravotními

pojišťovnami, čímž měla autoritativně a pravomocně zasáhnout

do jejich právní sféry. Dále, dle stěžovatelů, uvedené rozhodnutí

vlády nelze v žádném případě považovat za výsledek realizace

právotvorné pravomoci, a tedy za podzákonný právní předpis,

zejména proto, že nemá obligatorní právní formu podzákonného

právního předpisu vydávaného vládou, a to formu nařízení (čl. 78

Ústavy), nesplňuje také základní obsahový znak právního předpisu,

protože nemá normativní, ale pouze jednorázový charakter. I když

v úvodu textu rozhodnutí je uvedeno, že o něm vláda rozhodla

usnesením, použití termínu usnesení v této souvislosti však, dle

přesvědčení stěžovatelů, neznamená, že jde pouze o interní

rozhodnutí nebo rozhodnutí týkající se vnitřní úpravy chodu

vládních prací, protože zasahuje do práv třetích osob. Z výše

uvedeného stěžovatelé ohledně právní povahy napadeného rozhodnutí

vlády dovozují závěr, dle něhož toto není ani právním předpisem

ani interním usnesením, nýbrž je správním rozhodnutím, způsobilým

zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv, pročež má právní

povahu zásahu orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy.

Z hlediska dodržení podmínek podání ústavní stížnosti

odkazují stěžovatelé na ustanovení § 248 odst. 3 a Přílohu

A o. s. ř., dle kterých rozhodnutí o regulaci cen dle zákona č.

526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepodléhají soudnímu

přezkumu. Nadto jsou stěžovatelé přesvědčeni, že ústavní stížnost

přesahuje svým významem jejich vlastní zájmy, když napadeným

rozhodnutím vlády mají být dotčena základní práva a svobody více

než 8500 nestátních zdravotnických zařízení, a tedy jsou dány

podmínky jejího projednání i dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona

o Ústavním soudu.

Protiústavnost čl. 1 předmětného rozhodnutí vlády

spatřují stěžovatelé v porušení ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantované rovnosti v podnikání. Pro

naplnění podmínky rozporu s čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 41

odst. 1 Listiny odkazují na jeho rozpor zejména se zákony č.

20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, č. 526/1990 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, č. 220/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, č. 160/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č.

48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Odkazuje na výměr Ministerstva financí 01/99, jímž se

vydává seznam zboží s regulovanými cenami, dle jehož bodu 4. mezi

zboží, u něhož se uplatňují úředně stanovené ceny, patří také

zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním, která je poskytována

účastníku veřejného zdravotního pojištění nebo účastníku smluvního

zdravotního pojištění, považují stěžovatelé napadené rozhodnutí

vlády za cenovou regulaci ve smyslu zákona o cenách. Poukazují

přitom na rozpor Rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999,

o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného

zdravotního pojištění, s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 16 odst. 2

zákona o cenách, jakož i § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., jejž

spatřují v nedodržení struktury regulované ceny, jež zahrnuje

oprávněné náklady a přiměřený zisk. V této souvislosti upozorňují

na nerovnost ve vztahu ke stanovení maximálních cen tuzemských

léčiv a prostředků zdravotnické techniky dle výměru Ministerstva

financí 6/16/1998.

Dále stěžovatelé konstatují nepříznivé ekonomické dopady

napadené cenové regulace, jakož i možné snížení dostupnosti

zdravotní péče.

Nerovnost spatřují i ve srovnání vlastního postavení

s postavením zdravotních pojišťoven, přičemž i ve smyslu

judikatury Ústavního soudu namítají absenci zdůvodnění takovéhoto

odlišování.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají skutečnost,

že vláda v napadeném rozhodnutí překročila rámec vymezený

ustanovením § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění,

když kromě stanovení hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče

hrazené ze zdravotního pojištění stanovila i další limity, a to

limit času a limit množství, a závazně stanovila i převýšení

vykázané zdravotní péče. Poukazují dále na možné absurdní důsledky

v rozhodnutí obsažené úpravy, kdy zdravotnické zařízení

v porovnávaném období z nejrůznějších důvodů (dlouhodobé pracovní

neschopnosti, dlouhodobé dovolené apod.) nenaplnilo tehdejší limit

a vykázalo pouze velmi malý objem zdravotní péče.

Povinnost poskytovat kvalitní zdravotní péči, např.

i s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném

zdravotním pojištění, pak, dle názoru stěžovatelů, vede v případě

stanovení limitů buď k nezbytnosti pracovat zadarmo nebo se

posunout do nižší hodnoty bodu a za stejnou práci obdržet o pětinu

nižší příjem.

V souvislosti s čl. 8 ústavní stížností napadeného

rozhodnutí vlády poukazují stěžovatelé na jeho rozpor s § 40 odst.

2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když při hrazení

neodkladné zdravotní péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních

vláda stanoví nižší úhradu, než je vymezena pro případ smluvního

ujednání mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotním zařízením.

Ze všech uvedených důvodů navrhují stěžovatelé čl.

1 a 8 Rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu

a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního

pojištění, zrušit.

Nad rámec obecných důvodů ústavní stížnosti, směřujících

proti Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června

1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené

z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku

Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999, jakož i nad rámec námitek

směřujících proti čl. 1 a 8 stěžovatelé ve vztahu k čl. 3 a 7

uvedeného rozhodnutí vlády namítají protiústavnost v něm

zakotveného mechanizmu výpočtu úhrad za zdravotní péči

poskytovanou ve zdravotnických zařízeních ústavní péče a za

zdravotní péči poskytovanou ambulantními zdravotnickými

zařízeními.

Z důvodů totožných, jež stěžovatelé uplatnili proti

Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. června 1999,

o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného

zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva

zdravotnictví, ročník 1999, domáhají se dále i zrušení čl. 3 a čl.

14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374, ze dne 22. prosince

1999, ke stanovení hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené

z veřejného zdravotního pojištění, uveřejněné v částce 11

Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 1999.

Stěžovatele se v ústavní stížnosti domáhají i úhrady

nákladů řízení dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu,

v rozšíření ústavní stížnosti ze dne 18. července 2000 pak

i výroku dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jímž

by Ústavní soud zakázal vládě pokračovat v porušování práva

stěžovatelů na podnikání, jakož i pokračovat v cenové regulaci ve

zdravotnictví vydáváním ústavně nekonformních aktů.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a §

76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podala dne 8. října 1999 vláda vyjádření k předmětné ústavní

stížnosti. Vyjadřuje v něm přesvědčení, že přijetím napadeného

usnesení se žádným způsobem nedotkla a ani dotknout nemohla práva

stěžovatelů podnikat, vyplývajícího z čl. 26 odst. 1 Listiny, když

bylo vydáno na základě zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj.

k zajištění základního práva, plynoucího z čl. 31 Listiny. Vláda

se domnívá, že zřízení a fungování veřejného zdravotního pojištění

tak, jak vyplývá z čl. 31 Listiny, nesouvisí s právem podnikat,

zaručeným čl. 26 odst. 1 Listiny. Jakkoliv vláda považuje platnou

právní úpravu, umožňující z veřejného zdravotního pojištění hradit

zdravotní péči občanům ve státních i nestátních zdravotnických

zařízeních, za vyhovující, nebylo by podle jejího názoru

v rozporu s Listinou, kdyby zákon v krajním případě omezil

poskytování bezplatné zdravotní péče tak, že by byla poskytována

pouze v síti "veřejných" zdravotnických zařízení, zcela bez

možnosti vytvářet při jejím poskytování zisk. V této souvislosti

u ústního jednání byla ze strany vlády zdůrazněna skutečnost, že

ani ze základního práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny

nevyplývá právo na zisk. Vláda se ve svém vyjádření dále domnívá,

že přijetím napadeného usnesení nepostupovala ani praeter legem,

když usnesení přijala na základě zákonného zmocnění, obsaženého

v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Vláda je však při svém rozhodování o hodnotách bodu a výši úhrad

zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění limitována

nepřímo, a to platební možností zdravotních pojišťoven, jež je

závislá na výši sazeb pojistného na veřejné zdravotní pojištění,

stanovených zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné

zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Tato pravomoc

je, dle názoru vlády, výrazem racionální a ústavně konformní

úvahy, že včasné rozhodnutí o hodnotách bodu a výši úhrad

zdravotní péče je nezbytné, protože jinak by byla ohrožena

realizace ústavně zaručeného práva občanů na bezplatnou zdravotní

péči na základě veřejného pojištění.

Vláda je přesvědčena, že její usnesení je po stránce

procedurální i obsahové v souladu se zákonným zmocněním, a že

z rozsahu tohoto zmocnění nevybočila. V této souvislosti poukazuje

i na nález Ústavního soudu ze dne 25. října 1995, vyhlášený pod č.

271/1995 Sb., v něm jsou formulovány i principy, které by měly být

v podstatě platné i pro daný případ. Ústavní soud v uvedené věci

konstatoval, že je-li akt vlády v souladu s Ústavou, ústavními

zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a také zákony,

je posouzení věcné správnosti a účelnosti rozhodnutí vlády mimo

kompetence Ústavního soudu; jde o akt, který je "výrazem snahy

o sladění veřejných zájmů se zájmy partikulárními" a "je nesporné,

že při řešení těchto složitých otázek může být těžko nalezeno

řešení, které bude bez jakýchkoliv rozporů a připomínek. Je věcí

exekutivy, aby se zvážením všech pro a proti vydala konečné

rozhodnutí a je nepochybné, že Ústavnímu soudu nepřísluší do této

sféry výkonné moci zasahovat. Odpovědnost vlády za případné

negativní důsledky takového rozhodnutí je odpovědností politickou,

nikoliv tedy odpovědností právní."

S přihlédnutím k právě uvedené argumentaci je vláda toho

názoru, že napadeným usnesením nezasáhla do ústavně zaručených

práv stěžovatelů a nedomnívá se tedy ani, že jím způsobila

situaci, která není slučitelná s principem právního státu,

zakotveným v čl. 1 Ústavy.

Vzhledem k tomu, že, dle jejího přesvědčení, tím, že

v rámci zmocnění daného zákonem o veřejném zdravotním pojištění

přijala dne 23. června 1999 usnesení č. 657 ke stanovení hodnot

bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního

pojištění pro 3. a 4. čtvrtletí 1999, nijak neporušila práva,

která stěžovatelům náleží podle čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 26 odst.

1 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, vláda navrhuje, aby

ústavní stížnost proti uvedenému usnesení vlády byla zamítnuta.

Při ústním jednání ve věci ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. III. ÚS 407/99, konaném dne 2. prosince 1999, byly

stěžovateli předloženy Ústavnímu soudu jako důkazy Aktuální

informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky ze dne 11.

října 1999 (č. l. 277, 278), týkající se nárůstu výnosů

zdravotních pojišťoven v I. pololetí 1999 ve srovnání s I.

pololetím 1998, a dále vývoje nákladů zdravotních pojišťoven

v roce 1997 a 1998. V replice zástupce vlády, jejího místopředsedy

JUDr. Pavla Rychetského, byla zdůrazněna skutečnost, že

k uvedeným ukazatelům nemohlo být v napadeném usnesení vlády

přihlédnuto, jelikož v době jeho přípravy nebyly ještě

k dispozici.

III. senát Ústavního soudu při projednávání této ústavní

stížnosti dospěl k závěru, že § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb.,

o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je

v rozporu s čl. 78 Ústavy. Ve smyslu § 78 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

proto svým usnesením ze dne 2. prosince 1999, č.

j. III. ÚS 407/99-291, přerušil řízení a předložil plénu

Ústavního soudu návrh na zrušení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997

Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní soud nálezem ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl.

ÚS 24/99, ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb.,

o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů,

dnem 31. prosince 2000 zrušil. Ve svém derogačním rozhodnutí vyšel

zejména z následujících rozhodovacích důvodů:

Při posouzení právní povahy rozhodnutí vlády dle § 17

odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, se nabízí dvojí

možnost: Tou první je kvalifikace soukromoprávní, dle níž se jedná

o rozhodčí řízení a postavení vlády je postavením rozhodce. Druhou

je pak kvalifikace veřejnoprávní, dle níž je určení hodnoty bodu

cenovou regulací. Ústavní soud interpretaci první odmítá, jelikož

ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění

nezakotvuje postavení vlády ve funkci rozhodce, nevyjadřuje s tím

spjatou maximu, dle níž rozhodnutí rozhodce nahrazuje projev vůle

smluvních stran, rozhodování vlády není podmíněno souhlasem

smluvních stran, jeho obsahem dle zákona o veřejném zdravotním

pojištění je i uplatnění veřejného zájmu, a konečně nepodléhá, jak

je to v rozhodčím řízení obvyklé, soudnímu přezkumu.

Nutno v této souvislosti zdůraznit, že pouhou

interpretací nelze zakládat přítomnost procesně právních

institutů.

Dle čl. 78 Ústavy jedinou formou právně normativního

aktu, kterou je vláda oprávněna přijímat, je nařízení, a to

s podmínkou publikace ve Sbírce zákonů. V dané věci vzniká tudíž

rozpor mezi právně normativním obsahem aktu vlády a absencí tomu

odpovídající právní formy.

Z pojmu právního státu, jenž nachází své ústavní

zakotvení v čl. 1 Ústavy, vyplývá princip, dle něhož ani

zákonodárce ani exekutiva nemůže s formami práva, tj. s prameny

práva, nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky

ústavodárce, jakož i hledisky dalšími, zejména transparentnosti,

přístupnosti a jasnosti.

Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu klasifikaci pramenů

práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy, jež je

vytvářena abstrahováním z rozdílných částí jednoho právního

předpisu, resp. z mnoha právních předpisů, nebo i rozdílných forem

pramenů práva (v této souvislosti lze odkázat na nález ve věci sp.

zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud přiznal povahu pramenů

ústavního práva i právním principům). Rozhodnutí vlády dle § 17

odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno

považovat za nahrazení projevu vůle smluvních stran aktem státního

orgánu, jež je obecné, tj. má právně normativní obsah. Stupeň

obecnosti vlastní právní normě je přitom vymezen tím, že právní

norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky,

a nikoli určením (výčtem) jejich prvků.

Pokud obsahový komponent právní normy je obsažen

v pramenu, na který norma zmocňovací odkazuje, nutno i tento

pramen považovat za formu práva. Dále v daném případě došlo

k rozporu mezi obecností právního aktu a tomu nekorespondující

formou. V situaci takovéhoto rozporu Ústavní soud dává přednost

posouzení obsahu před mechanickým akceptováním formy.

III.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelé v podání

ze dne 18. července 2000 a účastník řízení v podání ze dne 22.

srpna 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání

a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání

nelze očekávat další objasnění věci, bylo od pokračování v ústním

jednání, odročeném z důvodu přerušení řízení v předmětné věci,

upuštěno.

IV.

Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu

na zrušení zákonů, jiných právních předpisů, nebo jejich

jednotlivých ustanovení, vymezuje § 64 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Pakliže nálezem ze dne 23. května

2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, Ústavní soud autoritativně přiznal

rozhodnutí vlády dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, povahu právního předpisu, nelze než

konstatovat, že navrhovatelé podmínky aktivní legitimace dle

uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nesplňují, a to

včetně podmínek dle § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona

o Ústavním soudu. Ústavní soud v této souvislosti neshledal

důvodnost postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu v řízení o předmětné ústavní stížnosti, když otázky, jež

svým významem výrazně přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, byly

vyřešeny nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 23. května 2000, sp.

zn. Pl. ÚS 24/99.

Předmětná ústavní stížnost byla tudíž podána osobami

neoprávněnými, nikoli však zjevně neoprávněnými, když právní

povaha rozhodnutí vlády dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, byla posouzena až nálezem Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/99. Pro uvedené nezbylo Ústavnímu soudu,

než návrh na zrušení čl. 1, 3, 7 a 8 Rozhodnutí vlády České

republiky č. 657, ze dne 23. června 1999, o hodnotách bodu a výši

úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění,

uveřejněné v částce 8 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník

1999, a čl. 3 a čl. 14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374,

ze dne 22. prosince 1999, ke stanovení hodnot bodu a výše úhrad

zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění,

uveřejněné v částce 11 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník

1999, dle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zamítnout (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů).

Uvedené rozhodovací důvody zakládají i zamítnutí

akcesorických návrhů na přiznání úhrady nákladů řízení dle § 62

odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a vyslovení výroku dle § 82 odst.

3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jímž by Ústavní soud zakázal

vládě pokračovat v porušování práva stěžovatelů na podnikání,

jakož i pokračovat v cenové regulaci ve zdravotnictví vydáváním

ústavně nekonformních aktů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru