Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 406/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
vazba/důvody
vazba/prodloužení
presumpce/neviny
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.406.14.1
Datum podání03.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c, čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 72 odst.3, § 67 písm.a

40/2009 Sb., § 24 odst.1, § 140 odst.2, § 140 odst.3 písm.i


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 406/14 ze dne 27. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupen Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, 568 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 5/2013-640 ze dne 7. ledna 2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 2/2014-653 ze dne 14. ledna 2014, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), hlavy druhé a páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby a jeho ponecháním i nadále ve vazbě bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat. Stěžovatel namítá, že během svého vyšetřování od března roku 2013 se dostavoval k úkonům trestního řízení a nevyhýbal se spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Domnívá se, že hrozba vysokého trestu musí být hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory a je třeba vzít v úvahu i míru rizika uprchnutí nebo skrývání.

Stěžovatel má za to, že jak Krajský soud v Brně, tak Vrchní soud v Olomouci se při zvažování důvodů útěkové vazby nezabývaly žádnými dalšími faktory a omezily se pouze na hrozbu vysokého trestu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti a z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 5/2013-640 ze dne 7. 1. 2014, které si Ústavní soud vyžádal, rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením v trestní věci stěžovatele (v trestním řízení obviněného) o jeho ponechání ve vazbě podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád", resp. "tr. řád") z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Vrchní soud v Olomouci tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatel byl v trestním řízení obviněn a obžalován pro zvlášť závažný zločin vraždy ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 214 odst. 2, 3 písm. e), písm. i) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se měl dopustit tím, že byl přítomen jednání spoluobviněných T. Z. a M. K., které směřovalo k usmrcení poškozené P. V. a neučinil nic, čím by takovému jednání zabránil. Naopak spoluobviněným pomáhal při odstraňování těla poškozené.

Ze sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2014 vyplývá, že skutek, pro nějž byl stěžovatel obžalován, byl tímto soudem posouzen v prvoinstančním rozsudku ze dne 5. 3. 2014 jako přečin nadržování dle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za něj uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Tento rozsudek není dosud pravomocný, protože státní zástupce proti němu podal odvolání.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci probíhajícího trestního řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].

V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.

Základní podmínkou pro vzetí do vazby je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba.

Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.

Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým pravomocným odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. § 67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupné v internetové databázi NALUS ).

Stěžovatel byl vzat do vazby dne 24. 10. 2013 z důvodu změny právní kvalifikace, kdy došlo ke zvýšení trestní sazby až na možnost uložení výjimečného trestu.

Z odůvodnění rozhodnutí vazebního soudu je zřejmé, že soudce přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve veřejném zasedání, jimiž odkazoval především na to, že do doby změny právní kvalifikace v rámci trestního stíhání s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Nicméně po zohlednění této skutečnosti vazební soud přesto konstatoval, že ohrožení trestem výjimečným, je natolik závažné, že existuje důvodná obava, že by se stěžovatel trestnímu stíhání vyhýbal.

Vazební soud ze spisu dovodil, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, že tento skutek má všechny znaky zvlášť závažného zločinu vraždy ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 214 odst. 2, 3 písm. e), písm. i) tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

V podstatě o stejné důvody, jaké existovaly v okamžiku vzetí stěžovatele do vazby, opřel vazební soud své rozhodnutí ze dne 7. 1. 2014 o ponechání stěžovatele ve vazbě a stížnostní soud své druhoinstanční zamítavé rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014. Pro úplnost, a nad rámec petitem ústavní stížnosti napadených rozhodnutí, lze doplnit, že o důvodnosti vazby rozhodoval ještě následně vazební soud v rámci hlavního líčení, konaného dne 7. 1. 2014, a usnesením opětovně zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli byla opakovaně poskytnuta možnost vznést před soudem své námitky proti vazbě; ve všech případech se obecné soudy obhajobou obviněného důkladně zabývaly a to i v rámci soudního projednávání trestní věci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru