Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4059/16 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.4059.16.1
Datum podání12.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 402, § 408 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4059/16 ze dne 8. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Marie Anderlové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, sídlem Komenského 319/6, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016 sp. zn. 20 Cdo 1579/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Aleše Rady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2012 č. j. 1 Nc 1327/2002-477 bylo v exekuční věci proti stěžovatelce jakožto povinné rozhodnuto o rozdělení podstaty ve výši 855 000 Kč tak, že se z ní uspokojuje pohledávka obchodní společnosti FALA, s. r. o. (dále jen "FALA") v celé výši; současně okresní soud nevyhověl námitce stěžovatelky, že touto společností přihlášená pohledávka (resp. ji zajišťující zástavní právo) je promlčená.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 6. 2015 č. j. 6 Co 821/2015-574 usnesení okresního soudu potvrdil.

4. Soudy obou instancí vyšly ze zjištění, že rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 9. 2002 č. j. 12 Cm 307/99-83 bylo stěžovatelce a Ing. Královi uloženo zaplatit společně a nerozdílně obchodní společnosti Komerční banka, a. s. částku 2 640 187,40 Kč s příslušenstvím, s tím, že vůči Ing. Královi se lze domáhat zaplacení pouze do výše výtěžku z jeho spoluvlastnického podílu na zastavených nemovitých věcech (ve spoluvlastnictví Ing. Krále a stěžovatelky jakožto zástavní dlužnice); současně soudy vycházely ze skutečnosti, že právní účinky vkladu zástavního práva nastaly dne 20. 11. 1995, že podle uvedeného rozsudku byla konečná splatnost úvěru dle úvěrové smlouvy stanovena na 20. 10. 1999, a že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 5. 2003 postoupila Komerční banka, a. s. svou pohledávku za stěžovatelkou ve výši 4 726 489,52 Kč (ke dni 5. 5. 2003) společnosti FALA za úplatu 700 000 Kč (cesí pohledávky přešlo i její zajištění zástavním právem).

5. Promlčecí doba práva z předmětné úvěrové smlouvy proto dle soudů začala běžet dnem konečné splatnosti úvěru (tj. 20. 10. 1999) a dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku by její běh skončil ke dni 20. 10. 2009, pokud by ovšem v průběhu promlčecí doby nedošlo k zahájení řízení o výkon rozhodnutí (exekuce). Zahájené vykonávací (exekuční) řízení pak sice nemá za následek stavení promlčecí lhůty, existence probíhajícího exekučního řízení nicméně způsobuje nemožnost účinně vznést námitku promlčení. Jestliže tedy FALA přihlásila svou vykonatelnou pohledávku z úvěrové smlouvy do exekučního řízení podáním, doručeným soudnímu exekutorovi dne 2. 2. 2004, je stěžovatelčina námitka promlčení nedůvodná (nelze ji účinně uplatnit).

6. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížnosti napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud označil dovolání za přípustné, neboť jím napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení dosud neřešené otázky hmotného práva, a to "jaké účinky má přihlášení judikátní pohledávky z obchodního závazku, zajištěné zástavním právem na nemovitosti, do exekuce, jež byla nařízena k vymožení pohledávky osoby odlišné od zástavního věřitele, z hlediska promlčení nároku na uspokojení zástavního věřitele za situace, kdy k vymožení obchodní pohledávky zajištěné zástavním právem dosud exekuce (výkon rozhodnutí) nebyla nařízena resp. vedena". Současně však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť se ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku je třeba považovat námitku promlčení za neuplatnitelnou.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že Nejvyšším soudem uváděný rozsudek krajského soudu ze dne 11. 9. 2002, resp. předmětné zástavní právo konstituující výrok se netýkal jí, nýbrž pouze Ing. Krále. Nadto stěžovatelka zpochybňuje správnost závěru (odvolacího i dovolacího soudu), že nedošlo k promlčení zástavního práva (resp. že námitka promlčení nemůže být vznesena účinně), neboť FALA uplatnila svoji pohledávku přihláškou do rozvrhu v desetileté lhůtě (podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku) od splatnosti úvěru dle úvěrové smlouvy. Tento závěr je totiž dle mínění stěžovatelky rozporný se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 703/2013. Stěžovatelka se tak domnívá, že zástavní právo se v posuzované věci promlčelo ve lhůtě tří let, a proto její námitka promlčení byla vznesena účinně.

8. Mimoto stěžovatelka namítá, že odvolací soud svůj závěr, že přihlášení pohledávky do exekučního řízení "lze z logiky věci považovat za úkon ekvivalentní samotnému zahájení exekučního řízení" podle § 402 obchodního zákoníku, nepodpořil žádnou právní argumentací, a ani dovolací soud jasně a srozumitelně neodůvodnil závěr, že "přihláška pohledávky ze dne 2. 2. 2004 do exekuce je uplatněním práva zástavního věřitele v tomto zahájeném řízení a sleduje zásadně jeho uspokojení", pročež za užití § 408 odst. 1 obchodního zákoníku je třeba "považovat námitku promlčení za neuplatnitelnou".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Stěžovatelka sice na jednom místě ústavní stížnosti tvrdí, že soudy "všech stupňů" porušily její právo na spravedlivý proces, petitem ústavní stížnosti však zjevně napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu. Vázán zásadou ne eat iudex ultra petita partium proto Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu přezkumu toliko napadené usnesení dovolacího soudu.

12. Posuzovaná ústavní stížnost obsahuje dvě námitky, jež by konsekventně mohly mít ústavněprávní rozměr. Podle první z nich Nejvyšší soud vyšel z nesprávné skutečnosti, že předmětné právo bylo přiznáno rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 9. 2002, inkriminovaný výrok tohoto rozhodnutí se však týkal pouze Ing. Krále, nikoliv stěžovatelky. Druhou je pak tvrzení, že dovolací soud zvolil nepřípustně extenzivní výklad pojmu "zahájení řízení" podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, což navíc ani řádně neodůvodnil.

13. Důvodnost první námitky nicméně nemůže Ústavní soud věcně posoudit, neboť ji je třeba považovat v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou. Tvrzení stěžovatelky, že se jí předmětný rozsudek krajského soudu - resp. výrok, kterým bylo konstatováno, že se věřitel může domáhat zaplacení z výtěžku prodeje zástavním právem zatížených nemovitých věcí - netýkal, stěžovatelka (zastoupená v dovolacím řízení týmž advokátem jako v řízení před Ústavním soudem) v předchozím řízení - ač mohla (a měla) - neuplatnila (o čemž ostatně nepřímo svědčí i formulace zásadní právní otázky v dovolacím řízení; stěžovatelka pouze tvrdila, že "zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu" - viz poslední odstavec na str. 3 usnesení Nejvyššího soudu), v řízení o ústavní stížnosti, jež je zásadně ovládáno principem subsidiarity, proto není možno tuto námitku meritorně posoudit. Pouze nad rozhodný rámec je tak možno dodat, že stěžovatelka na podporu svého tvrzení nedoložila k ústavní stížnosti kopii toho rozsudku, ze které by mohlo být zřejmé, že dovolací soud (a před ním i soud odvolací) provedený důkaz svým hodnocením (excesivně) deformoval. V této souvislosti je namístě připomenout, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, poté co zjistí, že jsou splněny procesní podmínky řízení (viz výše), se nejprve zabývá otázkou, zda je možno považovat ústavní stížnost za opodstatněnou. Tato specifická a relativně samostatná fáze řízení přitom nemá charakter řízení kontradiktorního, pročež je zpravidla na stěžovateli, aby - nemá-li být již v této fázi řízení jeho podání odmítnuto - svá tvrzení maximálním možným způsobem doložil. I kdyby proto daná námitka byla přípustná, bylo by patrně namístě ji označit za zjevně neopodstatněnou, a to i proto, že její důvodnost Nejvyšší soud v prvním odstavci na str. 4 napadeného usnesení (s odkazem na závěry přijaté v usnesení ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 3077/2009) v plném rozsahu vyvrací, a stěžovatelka vůči jím prezentované argumentaci v ústavní stížnosti žádnou oponenturu nepředkládá.

14. Jelikož je tedy v řízení o ústavní stížnosti třeba vycházet z předpokladu, že inkriminovaný rozsudek (výrok rozsudku) krajského soudu byl v posuzované věci "aplikován" správně, je zjevné, že napadené usnesení dovolacího soudu není v rozporu se stěžovatelkou citovanou částí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 21 Cdo 703/2013, a v řízení o ústavní stížnosti proto zbývá posoudit, zda Nejvyšší soud nezvolil nepřípustný výklad § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. zda tento svůj výklad řádně (a tedy ústavně souladně) odůvodnil.

15. Přestože lze stěžovatelce přisvědčit potud, že odůvodnění řešení - přípustnost dovolání zakládající - otázky, zda přihlášení zajištěné pohledávky do exekučního řízení má z hlediska § 408 odst. 1 obchodního zákoníku tytéž účinky jako zahájení exekučního řízení, je v napadeném usnesení stručné, má Ústavní soud za to, že ani tato skutečnost (bez dalšího) ústavněprávní deficit usnesení Nejvyššího soudu nevyvolává. Ostatně ani z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by přihlášením pohledávky do již probíhajícího exekučního řízení neměla být naplněna hypotéza ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Jinými slovy řečeno, ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádný (tím méně pak racionální) důvod, proč by měl být v daném případě zvolen zužující výklad, na jehož základě by bylo možno dispozici § 408 odst. 1 obchodního zákoníku aplikovat pouze na případy pohledávek, na jejichž podkladě bylo exekuční řízení zahájeno, nikoliv však na pohledávky, jež byly až posléze do již probíhajícího řízení přihlášeny, resp. nepředkládá žádný důvod, proč by jí oponovaný rozšiřující výklad měl být - (snad a priori?) - ústavně nekonformní.

16. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu neprokázala; právní závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, jsou ústavně souladné, Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru