Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 405/03Nález ÚS ze dne 23.02.2006K nepřičitatelnosti vadného postupu soudu k tíži účastníka řízení; K posuzování lhůty pro podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/40 SbNU 373
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.405.03
Datum vyhlášení09.03.2006
Datum podání21.08.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 240 odst.1, § 240 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006

N 45/40 SbNU 373

K nepřičitatelnosti vadného postupu soudu k tíži účastníka řízení; K posuzování lhůty pro podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. února 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003 č. j. 29 Odo 899/2002-245, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002 č. j. 14 Cmo 28/2002-208 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2001 č. j. 43 Cm 42/98-161, kterými bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici P., společnosti s ručením omezeným, peněžitou částku a zamítnuta žaloba stěžovatele.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2003 č. j. 29 Odo 899/2002-245 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003 č. j. 29 Odo 899/2002-245, jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002 č. j. 14 Cmo 28/2002-208 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2001 č. j. 43 Cm 42/98-161 s tím, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), eventuálně i čl. 2 odst. 3 Listiny, soud dovolací pak měl porušit čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, rozsudkem ze dne 26. 1. 2001 č. j. 43 Cm 42/98-161 uložil Krajský soud v Hradci Králové stěžovateli povinnost zaplatit žalobci P., společnosti s ručením omezeným, částku 947 139 Kč s 21% úrokem z této částky ode dne 5. 2. 1997 do zaplacení. Ve zbytku soud žalobu proti stěžovateli zamítl. Vzájemný návrh, jímž se stěžovatel domáhal na žalobci zaplacení částky 796 860,50 Kč s příslušenstvím, uvedený soud zamítl. Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 127 573,40 Kč. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, č. j 14 Cmo 28/2002-208 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu ke stěžovateli a v zamítavém výroku ohledně vzájemného návrhu stěžovatele a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") jako pozdě podané odmítl, k čemuž uvedl, že podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb.") dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, jak tomu mělo být i v dané věci, se vzhledem k ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 13 zákona č. 30/2000 Sb. projednají podle dosavadních právních předpisů, tj. občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Přitom podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 1. 2000 může být dovolání podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. To bylo stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce doručeno dne 27. 5. 2002, téhož dne bylo doručeno i žalobci, a tak nabylo právní moci. Podle ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání 27. červen 2002, dovolání však bylo podáno až 19. července 2002. Proto je Nejvyšší soud podle výše citovaného ustanovení odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vrchní soud znemožnil provedení stěžovatelem navržených důkazů, zejména znaleckým posudkem v oboru účetnictví, jímž mělo být prokázáno, že si nemohl z majetku vedlejšího účastníka (žalobce) částku 947 139 Kč vyplatit, protože vedlejší účastník takové finanční prostředky vůbec k dispozici neměl. V návaznosti na to zpochybňuje důkaz výdajovým dokladem ze dne 4. 2. 1997, resp. "hodnotu", jakou mu přikládaly soud prvního a druhého stupně, a poukazuje na skutečnost, že většinoví společníci vedlejšího účastníka převedli převážnou část finanční hotovosti společnosti (2,3 mil. Kč) na jiný účet a že peníze z prodeje nemovitosti vlastněné společností, který on v dané době realizoval, použil na úhradu závazků vůči zaměstnancům a obchodním partnerům. Dále vyslovuje nesouhlas s tím, že vrchní soud dospěl k závěru, že valná hromada vedlejšího účastníka přijala dne 26. 3. 1996 usnesení, že nebude vyplacen zisk za rok 1992. Dle názoru stěžovatele o rozdělení zisku rozhodla valná hromada již dne 31. 5. 1994 a ze zápisu z valné hromady ze dne 26. 3. 1996 je patrné, že se v dané věci nehlasovalo, a tak nebylo přijato ani žádné rozhodnutí o nerozdělení zisku. Vzhledem k této skutečnosti, i kdyby si nechal vedlejším účastníkem tento podíl v částce 947 139 Kč proplatit, což ovšem - jak bylo uvedeno výše - popírá, nemohlo by se jednat o bezdůvodné obohacení. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal proti vedlejšímu účastníkovi vzájemný návrh na zaplacení podílu na zisku za rok 1995 ve výši 796 860,50 Kč s příslušenstvím, jenž mu měl být vyplacen. Valná hromada dne 29. 11. 1997 totiž rozhodla, že podíl na zisku stěžovateli - na rozdíl od většinových společníků - vyplacen nebude, což má být v rozporu s § 123 obchodního zákoníku ve znění k 29. 11. 1997. Dle názoru stěžovatele nezaniká uvedený nárok, resp. nezaniká možnost domáhat se jej žalobou na plnění pouze z toho důvodu, jak dovodily obecné soudy, že stěžovatel nepodal v tříměsíční lhůtě ve smyslu § 131 obchodního zákoníku žalobu o určení neplatnosti usnesení valné hromady z 29. 11. 1997, neboť daný nárok vyplývá přímo ze zákona, a proto není dotčen rozhodnutím zmíněné valné hromady. Tím mu měl vrchní soud odejmout právo domáhat se stanoveným postupem svého hmotněprávního nároku vyplývajícího z podílu na zisku. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, pokud jeho dovolání odmítl jako opožděné, neboť lhůta pro podání dovolání se řídila ustanoveními občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž vynesen dne 26. 1. 2001, soudní řízení před soudem prvního stupně bylo již vedeno podle občanského soudního řádu ve znění výše citovaného zákona, kdy např. na jednání ze dne 19. 1. 2003 bylo účastníkům řízení dáno poučení dle § 119a o. s. ř., a tak i odvolací a následně dovolací řízení mělo být vedeno podle občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., dle něhož je lhůta pro podání dovolání dvouměsíční, takže podal dovolání včas. Postupem Nejvyššího soudu tak mělo být stěžovateli odepřeno právo na řádný přezkum jím podaného dovolání, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení z titulu neoprávněně vyplacených podílů na zisku, návrh na zahájení řízení byl podán dne 23. 2. 1998, a tak podle části dvanácté hlavy I bodu 13 zákona č. 30/2000 Sb. mělo řízení před soudem prvního stupně proběhnout podle dosavadních právních předpisů a s ohledem na ustanovení části dvanácté bodu 15 a 17 citovaného zákona se tak mělo postupovat i v odvolacím a dovolacím řízení. Ke stejnému závěru měl dospět i odvolací soud, který v písemném vyhotovení svého rozhodnutí výslovně uvedl, že odvolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000. K tomu dodal, že otázku aplikace přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. opakovaně řešil a že Ústavní soud argumentaci ohledně dovolací lhůty shledal ústavně konformní; uvedl rovněž, že Ústavní soud má za to, že výklad tzv. obyčejných zákonů je věcí především Nejvyššího soudu. Skutečnost, že soud prvního stupně použil ustanovení § 119a o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), nemá na výše uvedené závěry žádný vliv, nebyla tím stěžovateli ani způsobena žádná újma, protože v odvolacím řízení soud umožnil účastníkům navržení dalších důkazů. Závěrem poznamenal, že stěžovatel ve svém dovolání proti postupu odvolacího soudu nijak nebrojí. Ve zbytku odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, protože ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo rozhodnutím odvolacího soudu porušeno. Bylo postupována v souladu s občanským soudním řádem (§ 212 odst. 1, § 219, § 120 odst. 1, 2). Určení, které důkazy budou v řízení provedeny, a právní posouzení případu bylo věcí rozhodujícího soudu. Nedostatky v těchto ohledech nezakládají porušení základního práva ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, pokud ji neodmítne, zamítl. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž bylo dle jeho názoru vyloženo, jaký skutkový vztah byl vzat za prokázaný, jaký právní předpis a z jakého důvodu byl při rozhodnutí aplikován. Svým postupem tedy do základního práva stěžovatele nezasáhl. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vedlejší účastník uvedl, že pokud jde o námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu, tuto právní otázku ponechává na jeho vyjádření. V ostatním pak odkázal na vyjádření ze dne 20. 9. 2002 k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 507/02. Dále vyjádřil pochybnosti, zda označená Z. Š. má postavení vedlejšího účastníka. K obsahové stránce ústavní stížnosti zaujal stanovisko, že pokud stěžovatel namítá neprovedení jím navrženého důkazu znaleckým posudkem, oba obecné soudy logicky a přesvědčivě svůj postup zdůvodnily, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatel měl k dispozici podle kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1997 částku 1 025 000 Kč, navíc při svém výslechu doznal, že výdajový doklad o převzetí částky 947 139 Kč vědomě a vlastnoručně podepsal. Dále poukázal na to, že se žalobou proti stěžovateli domáhal vydání účetnictví, řízení bylo zastaveno s ohledem na to, že nebyl schopen přesně označit předmět sporu a stěžovatel nebyl schopen uvést, kde se účetnictví nachází. Argumentoval-li stěžovatel tím, že obecné soudy označovaly výdajové doklady za nezpochybnitelné, není zřejmé, z čeho čerpal; příslušné doklady jsou v časové souvztažnosti s obdržením kupní ceny za nemovitost a jsou podepřeny i dalším důkazním materiálem. Vedlejší účastník upozorňuje, že pokud stěžovatel tvrdí, že k výplatě podílu na zisku za rok 1992 nedošlo a že na ni má nárok, proč se jej nedomáhá soudní cestou, jak činí u výplaty podílu na zisku za rok 1995. Dále odkázal na závěry obecných soudů týkající se nároku na výplatu podílu na zisku za rok 1992 a dodal, že i kdyby měl stěžovatel nárok na jeho výplatu, neměl právo rozhodnout o jeho faktické výplatě, protože nebyl jednatelem společnosti. Pokud jde o vzájemný návrh, odkázal vedlejší účastník na zdůvodnění obecných soudů.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky) a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti, mimo jiné, je nesouhlas stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu v tom ohledu, že lhůtu pro podání dovolání je třeba posuzovat podle § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to vzhledem k ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 13, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb. Lze přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, jak je obsažen ve vyjádření k ústavní stížnosti, že je především jeho věcí, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, tedy i citovaných ustanovení, protože dle konstantní judikatury Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo; do procesu rozhodování obecných soudů by mohl zasáhnout (mj.) tehdy, pokud by výklad zákona byl v rozporu s požadavky ústavnosti; tento stav by mohl nastat v důsledku toho, že by soudy při interpretaci a aplikaci "jednoduchého práva" vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, případně pokud by tento proces obsahoval prvky svévole či pokud by jeho výsledek byl v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98).

Po posouzení odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu dospěl Ústavní soud k názoru, že výše uvedený rozpor s požadavky ústavnosti nastal. Jak již bylo zmíněno, Nejvyšší soud vycházel z toho, že je třeba aplikovat ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 13 zákona č. 30/2000 Sb., ovšem z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrné, jak k tomuto závěru dospěl; uvedený soud pouze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se jednalo o případ bezdůvodného obohacení vzniklého z titulu neoprávněně vyplacených podílů vedlejšího účastníka, ovšem ani toto sdělení postup dovolacího soudu při výkladu uvedeného ustanovení dostatečně neobjasňuje (nehledě na to, že takové vyjádření samozřejmě eventuální vady v odůvodnění zhojit nemůže). Požadavek řádného, tj. srozumitelného a s pravidly logiky souladného odůvodnění rozhodnutí vyplývá ze zásad spravedlivého procesu, neboť jistou měrou vylučuje libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci. "Nepřezkoumatelnost" rozhodnutí je dle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla důvodem jeho zrušení. Není totiž úkolem Ústavního soudu, aby se sám v těchto případech pouštěl do výkladu příslušných norem jednoduchého práva (čímž by ostatně nadbytečně zasahoval do činnosti obecných soudů); výjimku mohou tvořit některé případy, u nichž - přes určitou "stručnost" odůvodnění - není pochyb o správnosti výsledného řešení zvoleného orgány veřejné moci (tj. zde závěru Nejvyššího soudu o opožděnosti podaného dovolání) a zrušení příslušného rozhodnutí by tedy bylo v podstatě jen nadbytečným prodlužováním řízení.

K posledně uvedenému závěru však Ústavní soud nedospěl. Citované ustanovení uvádí, že pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti předmětného zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. Řízení ve věcech obchodního rejstříku přitom upravuje § 200a a násl. a řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob pak § 200e o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000). Vzhledem k tomu, že evidentně o řízení ve věci obchodního rejstříku v posuzované věci nešlo, bylo třeba zkoumat, jedná-li se o řízení dle § 200e o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000), tedy o řízení ve věcech taxativně vyjmenovaných v § 9 odst. 4 písm. b) až j) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 (viz § 200e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000). Přitom lze ale jednoznačně vyloučit, že by se jednalo o některou z věcí ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) až i) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, neboť tato ustanovení se týkají likvidace společnosti. Zbývá tak možnost, že by se jednalo o případy, jež zahrnuje písm. j) citovaného ustanovení, tedy ty (ostatní), kde podle ustanovení části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku rozhoduje soud. Z tohoto hlediska však není Ústavnímu soudu zřejmé, pod jaké ustanovení části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku lze podřadit posuzovanou věc, tj. vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z titulu neoprávněně vyplacených podílů na zisku obchodní společnosti, jak danou věc vymezil i Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (k výčtu věcí spadajících pod citované ustanovení srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, C. H. Beck, Praha, 4. vydání, 2000, str. 622-623).

Vzhledem k tomu vzniká zásadní pochybnost o možnosti aplikace ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 13 zákona č. 30/2000 Sb. na posuzovanou věc. Jestliže za dané situace řízení před soudem prvního stupně po 31. 12. 2000 pokračovalo, bylo třeba vzhledem k ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb. postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, jak také soud prvního stupně činil, když poučil stěžovatele dle § 119a o. s. ř. (viz č. l. 158a soudního spisu). V důsledku toho vzniká zásadní pochybnost, zda postup odvolacího soudu podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. byl správný.

Dovolacísoud pak vycházel z části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu (mj.) vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Ústavní soud nemá v úmyslu řešit otázku, zda za situace, že odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 nedůvodně, má dovolací soud postupovat podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 nebo od 1. 1. 2001, neboť toto je věcí obecné justice, a nemíní tak ani zpochybňovat pravidlo plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 574/2003, publ. in: Soudní judikatura č. 156/2003). Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že pokud odvolací soud postupuje podle nesprávného procesního předpisu, resp. jeho nesprávného znění, nemůže takové pochybení být ve svém důsledku na újmu účastníkovi řízení postupujícímu naopak v souladu s ním (ostatně jiný výklad by mohl vést i k situaci, že účastník by byl nucen, aby dosáhl zamýšlených procesních účinků, postupovat contra legem). V daném případě to znamená, že pokud by stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež mělo být vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 (event. odst. 3) o. s. ř., nebylo možno je pro opožděnost odmítnout.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímusoudu než konstatovat, že předmětné usnesení dovolacího soudu, vzhledem k nedostatečnému odůvodnění, neodpovídá požadavkům ústavnosti, což je - dle všeho - ve svém důsledku spojeno s tím, že stěžovateli bylo znemožněno domáhat se "stanoveným postupem" svého práva u soudu (denegatio iustitiae); to dle konstantní judikatury Ústavního soudu zakládá porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci a vedlejší účastnice řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecnýchsoudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě se po zrušení usnesení dovolacího soudu nachází věc v podstatě ve fázi, v níž se nacházela, když byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 507/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno) odmítnuta. Řízení o podaném dovolání tedy nadále probíhá, přičemž nelze vyloučit, že se může jednat o efektivní prostředek ochrany práv stěžovatele, neboť budou-li splněny ostatní formální předpoklady dovolání [včetně jeho přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což dle názoru Ústavního soudu není vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání, resp. dovolacím důvodům vyloučeno], Nejvyšší soud může dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není, a proto je zruší (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání důvodné není, může stěžovatel napadnout jeho rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů novou ústavní stížností; stejně tak tomu bude v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V každém případě není vyloučena náprava eventuálních pochybení, resp. porušení ústavnosti v rámci soustavy obecných soudů, a tak Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru