Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4032/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.4032.17.1
Datum podání20.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4032/17 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 11 To 409/2017-93, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 9. 2017 č. j. 6 PP 166/2017-85 rozhodl, že podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 52 T 1/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 1 To 31/2010 zamítá.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel splnil pouze dvě ze tří podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovených tr. zákoníkem, a to vykonání alespoň dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody a prokázání polepšení svým chováním a plněním svých povinností. Podle soudů však od něj nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu odporuje výše konkretizovaným ustanovením Listiny, rozhodovací praxi Ústavního soudu [nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé přihlížet pouze k jeho chování v minulosti.

6. Podle stěžovatele soudy vycházely jen ze závažnosti dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování tak dovodily jen z jeho chování v minulosti, zohledněného již ve výše konkretizovaných odsuzujících rozhodnutích, aniž skutečně vzaly v úvahu jeho velmi dobré chování ve výkonu trestu, kritický postoj k vlastní předchozí trestné činnosti a snahu o vedení řádného života v budoucnosti, doloženou příslibem bydlení a nabídkou zaměstnání.

7. Krajský soud pochybil tím, že nereflektoval stěžovatelem poukazované okolnosti (stěžovatel nebyl dříve trestně stíhán, během výkonu je zařazen dlouhodobě v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace, řádně plní program zacházení, získal vysoký počet kázeňských odměn a je stabilně pracovně zařazen) a své rozhodnutí nepřípustně založil na minulém odsouzení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

11. Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit ("soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

12. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.

13. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní zásadu ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody za rozhodující, ačkoli je vzaly v úvahu již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.

14. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].

15. Ústavní soud z odůvodnění usnesení krajského soudu a jemu předcházejícího usnesení okresního soudu zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla hlavním důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.

16. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů, byl třináctkrát kázeňsky odměněn a ve věznici se chová řádně.

17. Poukázat lze též na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."

18. Ke kritice stěžovatele, že soudy - co do otázky, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).

19. Jinak řečeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.

20. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované uvedeným nálezem šlo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě.

21. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřely argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů. Soudy konstatovaly, že stěžovatel sice může bydlet u své družky, avšak tato možnost mu byla dostupná již v době, kdy se dopouštěl inkriminovaného jednání, přičemž dotyčná družka se "zapojovala" do související trestné činnosti, v důsledku čehož byla uznána vinnou pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Krajský soud též vytkl, že stěžovatel při veřejném zasedání okresního soudu neprojevil přesvědčivý náhled na delikt, který v minulosti spáchal, přičemž daný závěr konfrontoval se zjištěními ohledně povahy a závažnosti předchozí trestné činnosti a jeho postavením ve skupině zabývající se dovozem "jedné z nejtvrdších drog (heroinu)".

22. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.

23. Ve věcech řešených nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy sice formálně obstaraly, nicméně materiálně nezohlednily zprávy a informace z nich vyplývající svědčící o tom, že u odsouzeného došlo v průběhu výkonu trestu odnětí svobody k zásadní osobnostní změně, a možnost jeho podmíněného propuštění vyloučily toliko na základě jeho trestní minulosti.

24. V nyní posuzované věci se soudy takového pochybení nedopustily, neboť jejich závěr o možném riziku opakování trestné činnosti vycházel z výše konkretizovaných ústavněprávně akceptovatelných úvah.

25. Úvaha soudů, že obě zákonné podmínky, uvedené v návětí § 88 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve vztahu konjunkce (viz spojka "a"), tudíž obě musí být splněny současně, je logicky správná. Z toho vyplývá, že k zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění postačuje nesplnění byť jednoho předpokladu. Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že z principu oficiality trestního řízení a z obecného účelu trestání, sledujícího v demokratickém právním státě také resocializační cíle, lze dovodit povinnost soudů zabývat se vždy oběma podmínkami podmíněného propuštění, a to ve vzájemných souvislostech. Za porušení principu řádného procesu by mohlo být pokládáno, kdyby soud při hodnocení podmínek podmíněného propuštění nezvažoval obě zákonné podmínky, a kdyby jejich váhu posoudil extrémně vadně.

26. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (obdobně jako usnesení okresního soudu) z ústavněprávního hlediska obstojí.

27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru