Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4027/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
újma
zdravotní péče
satisfakce/zadostiučinění
zdravotnické zařízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.4027.19.1
Datum podání16.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

372/2011 Sb., § 53, § 54

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4027/19 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. V., 2) J. V., 3) nezletilé B. V., zastoupené J. V., zákonným zástupcem, 4) H. V., 5) V. N., 6) M. P. a 7) H. V., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019 č. j. 30 Cdo 5580/2017-372, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2017 č. j. 1 Co 8/2016-339 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015 č. j. 66 C 197/2013-267, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Thomayerova nemocnice, sídlem Vídeňská 800/5, Praha 4 - Krč, a 2) obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se po první vedlejší účastnici domáhali zaplacení v rozsudku specifikovaných peněžitých částek. Uvedené částky měly představovat vyčíslení nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelů [rodičů, sestry, prarodičů a tety nezletilé A. V. (dále jen "nezletilá")], jenž měl dle jejich názoru spočívat v postupu zaměstnanců první vedlejší účastnice charakterizovaného jako non lege artis, v důsledku něhož mělo dojít k úmrtí nezletilé. Řízení před městským soudem bylo nejprve přerušeno z důvodu souběžně probíhajícího trestního řízení proti obžalované lékařce K., jež skončilo zproštěním obžaloby. Trestní řízení proti lékaři P. bylo zastaveno. V dalším řízení pak městský soud po provedeném dokazování, především revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu - Univerzity Karlovy, Lékařské fakulty v Plzni, vypracovaným v trestním řízení, dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, neboť postup lékařů první vedlejší účastnice byl lege artis; vznik nároků dle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak byl vyloučen. Žaloba byla nedůvodná rovněž z důvodu, že stěžovatelé přes výzvu a poučení soudu nedoplnili potřebná tvrzení k prokázání újmy podle § 13 občanského zákoníku. Co se týče prvních tří stěžovatelů (matky, otce a sestry nezletilé), tito pak zejména nedoplnili tvrzení, která by opodstatňovala "nadstavbové" zadostiučinění ve smyslu právě zmíněného ustanovení. Skutečnost, že se jim nedostalo jednorázového odškodnění dle § 444 odst. 3 občanského zákoníku, když o něj navíc ani nežádali, neznamenala, že by nárok podle § 13 občanského zákoníku mohl nahradit tento typ odškodnění.

3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil.

4. Stěžovatelé napadli rozhodnutí vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud konstatoval, že vrchní soud založil své rozhodnutí na dvou samostatných závěrech, a to za prvé na nesplnění povinnosti tvrzení stěžovatelů ohledně jim vzniklé újmy, odškodnitelné v režimu ochrany osobnosti, a za druhé na absenci protiprávnosti postupu první vedlejší účastnice. Stěžovatelé nicméně nenapadli ani nijak nezpochybnili prve uvedený závěr vrchního soudu, a Nejvyššímu soudu tak v souladu s jeho judikaturou nezbylo než dovolání stěžovatelů odmítnout jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti, jež představuje především rekapitulaci obsahu odvolání a dovolání stěžovatelů, je namítáno, že městský soud při posuzování existence nároků stěžovatelů ve smyslu § 13 občanského zákoníku vyšel z nelogického požadavku na prokázání příčinné souvislosti mezi existencí zásahu a jeho neoprávněností, ačkoliv měla být zkoumána příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou. Tomuto soudu stěžovatelé dále vytýkají, že ignoroval závěry vyplývající z provedených důkazů, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru o absenci protiprávnosti na straně první vedlejší účastnice. Vrchní soud pak dle stěžovatelů zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se žádným způsobem nevypořádal s jejich odvolacími námitkami. Závěrem stěžovatelé brojí proti posouzení dovolání Nejvyšším soudem jako nepřípustného, přestože požadavky jeho přípustnosti byly dle jejich mínění naplněny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud si pro posouzení, zda došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 66 C 197/2013. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

9. Námitku stěžovatelů, že městský soud vyšel z nelogického požadavku na prokazování příčinné souvislosti mezi existencí zásahu a jeho neoprávněností (protiprávností) namísto prokazování příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Vzhledem ke skutečnosti, že městský soud dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv stěžovatelů, neboť postup lékařů byl lege artis, a vznik nároků stěžovatelů dle § 13 občanského zákoníku tak byl vyloučen, existence příčinné souvislosti již nebyla v řízení blíže zkoumána. Stěžovatelé tak dovozují pochybení městského soudu toliko z nepřímé citace odborné literatury obsažené v úvodu jeho právního posouzení (viz str. 5 rozsudku městského soudu), aniž však uvádějí, jakým konkrétním způsobem se mělo toto dle nich nesprávné východisko ke zkoumání příčinné souvislosti fakticky promítnout do výsledku řízení. Ačkoliv lze připustit, že daným způsobem formulovaná příčinná souvislost mezi zásahem a jeho neoprávněností může působit zavádějícím dojmem, jejím cílem bylo nepochybně pouze zdůraznit kvalifikovanou povahu zásahu. Dospěl-li však městský soud již na tomto místě k závěru o absenci neoprávněnosti zásahu, postupoval správně, když se příčinnou souvislostí mezi tímto zásahem a vzniklou újmou již nezabýval.

10. Zpochybňují-li stěžovatelé postup městského soudu v procesu dokazování, resp. hodnocení důkazů, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování obecnými soudy provedených důkazů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (k tomuto srov. obdobně např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 2. 9. 1999 sp. zn. III. ÚS 314/99 (N 118/15 SbNU 143). O takový případ však v posuzované věci nejde.

11. Ústavní soud rekapituluje, že městský soud vzal za podstatné především závěry a poznatky z trestního řízení, v němž bylo provedeno rozsáhlé dokazování. S ohledem na rozcházející se závěry znaleckých posudků a na obtížnost případu přibral znalecký ústav - Univerzitu Karlovu v Praze, Lékařskou fakultu v Plzni, jenž ve věci vypracoval revizní znalecký posudek. Z něj následně vyplynulo, že i přes určité nedostatečnosti na straně lékařky v rámci anamnestického a částečně i klinického vyšetření nezletilé byl postup první vedlejší účastnice (resp. ošetřujících lékařů) lege artis. V řízení před městským soudem pak bylo znaleckému ústavu zadáno zodpovězení doplňujících dotazů, k čemuž byl vyslechnut pověřený zaměstnanec tohoto ústavu. Na základě uvedeného pak městský soud dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice poskytla nezletilé zdravotní služby na náležité odborné úrovni, a neoprávněného zásahu do práv stěžovatelů na ochranu osobnosti se tak nedopustila (viz podrobné odůvodnění na str. 6 až 11 jeho rozsudku). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, a na rozdíl od stěžovatelů je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.

12. Souhlasit nelze ani s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud zde připomíná svou již ustálenou judikaturu týkající se požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, dle níž ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (viz kupř. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05(N 70/40 SbNU 691). Uvedenému pojmu "adekvátně" je nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19) a ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369).

13. Napadené rozhodnutí vrchního soudu ve světle výše uvedeného obstojí, neboť nelze dospět k závěru, že by na námitky stěžovatelů nebylo adekvátně reagováno nebo že by snad zůstaly opomenuty zcela. Při hodnocení dostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku nelze ztrácet ze zřetele především obsah odvolání stěžovatelů, které bylo podstatnou měrou tvořeno pasážemi vyňatými z jednotlivých znaleckých posudků a následnou polemikou s hodnocením těchto posudků městským soudem. Za situace, kdy navíc samotné odůvodnění městského soudu bylo již značně rozsáhlé, lze akceptovat postup vrchního soudu, který se po podrobné rekapitulaci závěrů rozsudku městského soudu s těmito závěry jako s věcně správnými ztotožnil, aniž by zároveň k vyvrácení námitek stěžovatelů znovu opakoval jednotlivé argumenty, jež zazněly již v odůvodnění rozsudku městského soudu.

14. Konečně pak Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatelů, jež se týkají usnesení Nejvyššího soudu. Bylo-li rozhodnutí vrchního soudu založeno na dvou nosných důvodech, přičemž stěžovatelé v dovolání první z těchto důvodů vůbec nezpochybnili, nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že jejich dovolání odmítl jako nepřípustné. Tvrdí-li stěžovatelé, že v dovolání namítali rozpor mezi procesním postupem vrchního soudu a právním názorem Ústavního soudu, pak ani tato skutečnost nemůže zvrátit závěr, že za dané procesní situace - v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003 ze dne 27. 10. 2005) - nebylo jejich dovolání věcně projednatelné.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru