Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 402/21 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Náklady řízení
insolvence/správce
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.402.21.1
Datum podání11.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb.

89/2012 Sb., § 1140, § 1444, § 1165, § 1147

99/1963 Sb., § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 402/21 ze dne 2. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Sattlera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usneseni Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 3150/2020-920, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 297/2019-838, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2019, č. j. 28 C 7/2012-727, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále byly napadenými rozhodnutími porušeny principy, jež jsou zakotveny v čl. 4 Ústavy a v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 28 C 7/2012-727, k návrhu JUDr. Tomáše Pelikána jako žalobce a jako insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "bytové družstvo") zrušil spoluvlastnictví jmenovaného bytového družstva a stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovaného) v bytovém domě v tomto rozsudku specifikovaném (výrok I.). Zrušené spoluvlastnictví obvodní soud vypořádal tak, že založil nové spoluvlastnictví bytového družstva a stěžovatele, aby odpovídalo poměru podlahových ploch jednotlivých bytových jednotek v domě (výrok II.). Výrokem III. pak zrušil i toto nově definované spoluvlastnictví bytového družstva stěžovatele a takto zaniklé spoluvlastnictví vypořádal rozdělením společné věci na jednotky (výrok IV.).

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací soud k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud - v souladu s názorem obvodního soudu - vyšel z toho, že primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, což v případě budovy lze realizovat transformací společné věci na vlastnictví jednotek. Je totiž třeba dát přednost rozdělení společné věci (v daném případě na jednotlivé jednotky) a teprve tehdy, není-li to dost dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") přitom insolvenčnímu správci ukládá zpeněžit majetkovou podstatu dlužníka a respektovat přitom zákonné předkupní právo nájemců bytů nebo nebytových prostor ve vlastnictví dlužníka - bytového družstva, na jehož majetek byl prohlášen konkurs; konkrétně má tedy insolvenční správce povinnost nabídnout bytové jednotky nájemcům k bezplatnému převodu. Této povinnosti insolvenčního správce odpovídá právo členů družstva na bezplatný převod bytů nebo nebytových prostor do vlastnictví. Stěžovatel přitom podle městského soudu není nájemcem žádného z bytů v domě a není tak tím, komu svědčí právo na vydání bytové jednotky do vlastnictví. Jeho spoluvlastnickému podílu na domě (1/5) plně odpovídá nebytový prostor, který doposud užíval z titulu věcného břemene a jehož se následně stane vlastníkem. Obvodní soud nadto podle městského soudu správně uzavřel, že nelze stanovit obvyklou cenu jednotek, neboť tyto jednotky zatím fakticky neexistují.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost.

5. Stěžovatel, ač je jeho ústavní stížnost formálně rozsáhlejší, vytýká obecným soudům v zásadě tu skutečnost, že v řízení o vypořádání spoluvlastnictví není možné vycházet z toho, že některá z procesních stran je žalobcem a jiná žalovaným (jde totiž o řízení označované jako iudicium duplex). Rozhodne-li se soud nějakým způsobem vypořádání spoluvlastnictví, měl by rozhodnout tak, aby žádná z procesních stran nebyla výsledkem soudního řízení poškozena, tzn., že obě procesní strany by měly od soudu odcházet s majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupily. To by se mělo projevit při rozhodování o náhradě nákladů řízení, kdy bylo namístě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy však spoluvlastnictví vypořádaly tak, že stěžovatel je výsledkem řízení po finanční stránce údajně poškozen (a to jako jediný), a navíc bylo rozhodnuto tak, že je povinen zaplatit žalobci (insolvenčnímu správci) i vedlejším účastníkům na straně žalobce (tedy členům bytového družstva) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 5 náhradu nákladů řízení. Přitom kritérium úspěchu v řízení smí být použito při rozhodování o náhradě nákladů řízení (ve vztahu k vypořádání spoluvlastnictví) jen tehdy, jestliže se na příklad některý z účastníků choval obstrukčně nebo zneužíval svého práva atp. Procesní úspěch účastníka řízení tedy nelze odvíjet ani od výsledného způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Právo na ochranu vlastnictví pak bylo v případě stěžovatele porušeno nejen ve vztahu vertikálním (tj. ve vztahu stát - stěžovatel), ale také ve vztahu horizontálním (tj. zejména ve vztahu stěžovatel - členové družstva). Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který mimo jiné vycházel z toho, že bytové jednotky zatím nelze ocenit, protože ještě formálně nevznikly. Tento závěr považuje stěžovatel za nesprávný a soudy se v této souvislosti nevypořádaly s jeho návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku (z jejich strany jde o tzv. opomenutý důkaz).

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další relevantní okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].

10. V nyní posuzovaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. I jen z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že žádal-li insolvenční správce jako žalobce proti stěžovateli (jako žalovanému) v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, takový způsob vypořádání spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a bytovým družstvem zohledňující specifické postavení členů družstva jako nájemců (kterým insolvenční zákon zjevně poskytuje zvýšenou ochranu), pak postupoval v souladu s právní úpravou. Naopak požadavek stěžovatele, aby se jeho celkový podíl na budově skládal mimo jiné i z jednotlivých podílů na bytových jednotkách členů družstva, neodpovídá smyslu a účelu relevantních ustanovení insolvenčního zákona; na tom ni nemění ani okolnost, že tyto jednotky mají podle jeho přesvědčení větší tržní hodnotu než vlastnictví stěžovatelem užívaného nebytového prostoru. Stěžovatel není nájemcem žádné bytové jednotky v předmětném domě, a proto se podílu na nich nemůže domáhat.

11. V situaci, kdy insolvenční správce navrhoval spoluvlastnictví stěžovatele a bytového družstva vypořádat způsobem odpovídajícím zákonu, s čímž stěžovatel nesouhlasil, obecné soudy podle Ústavního soudu nepochybily, pokud o náhradě nákladů řízení rozhodly na základě kritéria úspěchu ve věci s tím, že stěžovatel v řízení úspěšný nebyl. Rozhodnutí obecných soudů navíc splňuje i stěžovatelovo východisko, aby rozsah majetku bývalých spoluvlastníků zůstal zachován. Obecné soudy stěžovateli přiřkly do vlastnictví logicky jen tu část budovy, kterou skutečně využíval s tím, že nominální rozsah jeho majetku se nezmenšil, když ani jinou část budovy do jeho vlastnictví určit - z výše uvedených důvodů - nemohly.

12. Z uvedeného rovněž vyplývá, že pro stěžovatelovo vlastnictví neměla význam ani otázka znalecky určené hodnoty bytových jednotek, neboť stěžovatel by je ani (spolu)vlastnit nemohl - srov. k tomu i odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (je tedy bez významu stěžovatelovo tvrzení o revizním znaleckém posudku jako opomenutém důkazu). Soudy rovněž nemohly celou budovu přiřknout do výlučného vlastnictví stěžovatele, byť by mu uložily zaplatit bytovému družstvu (respektive insolvenčnímu správci) patřičnou náhradu. Zákonodárce se totiž v dané situaci - jde-li o úpadek bytového družstva - jak již vysvětleno rozhodl preferovat bytové nájemce a tuto jeho rozhodnutí - z ústavněprávního pohledu dostatečně racionální - Ústavní soud akceptuje. Ostatně ani sám stěžovatel na tento aspekt případu v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje.

13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru