Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4018/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Česká Lípa
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.4018.16.1
Datum podání07.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 227, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4018/16 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 5 Tdo 340/2016-29, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 55 To 305/2015-153, a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. dubna 2015 č. j. 31 T 191/2013-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 4. 2015 č. j. 31 T 191/2013-131 byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 11. 2015 č. j. 55 To 305/2015-153 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu.

4. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako daňový subjekt převzal do vlastních rukou od správce daně - Finančního úřadu v České Lípě (dále jen "finanční úřad") - výzvu k podání prohlášení o majetku vydanou dle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, na tuto výzvu reagoval písemnou žádostí o prodloužení lhůty do 31. 10. 2012, avšak správce daně rozhodnutím, doručeným stěžovateli dne 12. 10. 2012, žádost zamítl a lhůta pro podání pravdivého prohlášení o majetku tak marně uplynula dle § 36 odst. 3 daňového řádu dnem 12. 10. 2012, přičemž stěžovatel je nepodal ani později, ač si této povinnosti byl vědom, neboť byl správcem daně poučen o případných následcích nevyhovění výzvě, a znemožnil tak řádné zjištění existence majetku a jeho případného rozsahu pro účely daňového řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, totiž že by jednal v úmyslu odmítnout splnit svou zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku. Pouhá lhostejnost nestačí k naplnění volní složky zavinění. Nikdy výslovně neodmítl splnit výzvou uloženou povinnost, pouze žádal o prodloužení lhůty.

7. Nelze také pominout, že finanční úřad měl před podáním výzvy k dispozici celé jeho účetnictví a mohl z něj dovodit jeho celkovou finanční i osobní situaci. Stěžovatel prohlašuje, že žádný movitý a nemovitý majetek a příjmy nad rámec svého podnikání, ke kterému již měl finanční úřad účetnictví, nemá, a prohlášení tak bylo bezúčelné. Za takovéto situace stěžovatel namítá absenci společenské škodlivosti svého jednání v míře odůvodňující řešení situace trestněprávními nástroji.

8. Nebylo také provedeno dokazování k výši dluhu, který by měl mít na daních, když soudy se v tomto směru spokojily s pouhým tvrzením finančního úřadu, se kterým stěžovatel nesouhlasí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. K stěžovatelově argumentaci, že u něj nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, nutno upozornit, že stěžovatel byl (což ostatně nepopírá) ve výzvě finančního úřadu poučen o tom, co je jeho povinností a že její nesplnění může být trestně sankcionováno. Tato výzva mu byla řádně doručena, avšak stěžovatel reagoval pouze tak, že požádal o prodloužení lhůty. Této žádosti finanční úřad nevyhověl, nicméně nutno zdůraznit, že stěžovatel nepodal výzvou uložené prohlášení o majetku ani po uplynutí finančním úřadem stanovené lhůty, tedy ani v termínu do kterého sám navrhoval lhůtu prodloužit, ba dokonce ani nikdy později, do svého odsouzení v trestním řízení. Nejde tedy o situaci, kdy by snad stěžovatel byl trestě postihován pouze za nějaké krátké prodlení se splněním své povinnosti. Skutkové okolnosti případu nesvědčí o tom, že by snad stěžovatel nebyl co do svého úmyslu srozuměn s tím, že prohlášení o majetku nepodá, avšak toliko z objektivních příčin to nestihnul.

13. Stejně tak se nejeví být přiléhavou stěžovatelova argumentace, že neměl žádný majetek ani příjmy, které by ve svém prohlášení deklaroval nad rámec toho, co již bylo obsaženo v účetnictví, které již měl finanční úřad k dispozici. Tím spíše bylo pro něj jednoduché požadované prohlášení vypracovat a není zřejmé, proč svoji zákonnou povinnost nesplnil. Případná nemajetnost přitom logicky není důvodem k nepodání prohlášení o majetku, nýbrž o této absenci majetku a příjmů je nutno správce daně podávaným prohlášením informovat. Bylo na stěžovateli, aby svoji povinnost, uloženou mu na základě zákona, splnil a nikoliv aby posuzoval její účelnost na základě svých subjektivních pocitů o nepotřebnosti požadovaného prohlášení.

14. Nutno také zdůraznit, že stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti námitky, kterým se obecné soudy věnovaly a řádně se s nimi vypořádaly. To platí například i o problematice subsidiarity trestní represe, kdy soudy vysvětlily, že stěžovatelovo jednání je typické pro daný trestný čin, nejde o případ bagatelní, naopak dokonce vykazuje prvky zvyšující jeho závažnost oproti jiným srovnatelným případům, když obviněný nesplnil svou povinnost ani dodatečně po dobu více než dvou a půl roku od okamžiku, kdy se o své povinnosti dozvěděl, až do doby rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu).

15. Jestliže měl stěžovatel v řízení námitky proti výši či charakteru dluhu uváděného finančním úřadem, Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv nepřiléhavý závěr obecných soudů, že bez ohledu na to bylo povinností stěžovatele požadované prohlášení podat.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru